Ten nápad jako první vyslovil Cristian Demuro. V červenci 2016 jel jednoho z Wirelessových soupeřů a po doběhu prohodil: "Přijeďte do Itálie a s takovým koněm tam vyhrajete grupový dostih. Anebo zkuste Grand Handicap de Deauville."
V první chvíli jsme ani pořádně nevěděli, co má na mysli. Bylo to pro nás něco nepředstavitelného. Grand Handicap de Deauville je s dotací 100 000 eur největší a nejsledovanější handicap francouzské sezóny. Zvláštní dostih, který chce každý aspoň jednou v životě vyhrát. Mnozí trenéři na něj celý rok cíleně chystají dva nebo tři koně. Běží se 1600 metrů rovně na přímé dráze a konkurence je obrovská, neboť jde o jeden z vrcholů prestižního letního mítinku. Lukrativnější handicap na evropském kontinentu neexistuje.
Byla otázka, jestli tohle přece jen není příliš velké sousto a zda vůbec má smysl to zkoušet. Na druhou stranu, Wirelessova třída byla nesporná a názor Cristiana Demura má vždy váhu. A tak jsme se přece jen rozhodli vyrazit, bez velkých očekávání a smíření s tím, že tam budeme do počtu. Kdo by koneckonců odmítl výlet do letního Deauville? Aspoň si to užijeme. Strávili jsme tam pár krásných dní a v poklidu jsme se chystali.
Vůbec nám nedocházelo, že tenhle dostih je zároveň nejvíce očekávanou sázkovou příležitostí francouzského léta, a že se tudíž v tamních médiích probírá každý jeden kůň a každý drobný detail. Wireless by jako bývalý člen velké stáje tématem za všech okolností. Když se však v Deauville rozkřiklo, že je venku hodný a spořádaně chodí do dráhy, bylo z toho ve stájích velké haló už ráno.
Vrcholný den letního mítinku v Deauville má nezaměnitelnou atmosféru. Ve Francii obecně moc lidí na závodištích nebývá, většina hráčů dostihy sleduje v sázkových kancelářích nebo ještě častěji doma na internetu. Těch pár vyhlášených mítinků nicméně představuje výjimku z pravidla. Je to velmi vznešené a na úrovni. Deauville hlásí plný dům a v některých sektorech je doslova hlava na hlavě.
Když vycházejí koně z paddocku, hraje zvláštní hudba a napětí před startem pomalu graduje. Kdykoli tu melodii slyším, naskočí mi husí kůže. Mám tam jedno místo, kam si vždycky zalezu. Rozhlédl jsem se po té obrovské mase lidí. Někde mezi nimi stáli Milan Kříž, Tomáš Janda a další lidé z naší stáje. V tu chvíli mi došlo, že ve větším dostihu jsme do té doby neběželi, jakkoli jsme měli na kontě pár výsledků z blacktype. Tohle bylo o řád jinde.
Ze samotného dostihu jsem toho moc neviděl. Velkoplošné obrazovky jsou pěkná věc, ale když sledujete dostih na přímé dráze na 1200 a více metrů, musíte se smířit s tím, že v první polovině tratě svého koně v té změti stejně nenajdete. Zvláště, když startuje šestnáct koní a půlka z nich má růžový nebo rudý dres. Zkoušel jsem najít Thea Bachelota v černo-červených barvách, ale nešlo to. Byl prostě schovaný na pozici, to zjištění mi v tu chvíli stačilo. Ani pozorní diváci televize Equidia na tom nebyli o moc líp. Po startu ve skulině mezi zadními koňmi probleskla Wirelessova hlava, ovšem jen na chvíli. Theo ho bleskově stáhl dozadu.
Na záznamu je patrné, jak byl Wireless v první polovině dostihu chvílemi netrpělivý, ale za hradbou soupeřů neměl jinou volbu než trpělivě cválat v závětří. Přesně tak, jak jsme potřebovali. Ještě 500 metrů před cílem byl schovaný v poli. To už však Theo začal pracovat. Wireless se dostával do provozní teploty. Prodlužoval každý cvalový skok. Bojoval jako lev, veškerou svou koňskou ctižádost v té chvíli zaměřil na vedle běžící soupeře.
V poslední dvoustovce se dotáhl na vedoucího bělouše Hello My Love. Zvenčí už nikdo nepřilétl, byl to souboj dvou koní. V posledních desítkách metrů Wireless získal rozhodující převahu. Časomíra se zastavila na hodnotě 1:36,55 minuty. Právě jsme vyhráli Grand Handicap de Deauville.
Vyskočil jsem a vletěl jsem mezi majitele a tým před tribunou. Byl to další z neopakovatelných zážitků, které si budeme pamatovat do konce života. Přitom jsme v tu chvíli možná ani pořádně nevěděli, co se nám podařilo. Začalo nám to docházet až v minutách po doběhu, kdy zpocený Wireless procházel dlouhou uličkou do vážnice. Ze všech stran mu tleskalo ohromující množství křičících lidí. Theo tomu stále nemohl uvěřit. Pochází z Deauville, bylo to pro něj vlastně domácí vítězství a nejspíš největší úspěch dosavadní kariéry.
Ovace nebraly konce, v zázemí tribuny bouchalo šampaňské. Teprve v následujících hodinách nám začali spřátelení žokejové, trenéři a další známí na přeskáčku vysvětlovat, co ten dostih ve Francii znamená.
Skutečnou tečkou ovšem bylo ještě něco jiného. Procházeli jsme s Martinou kolem stájí a proti nám se mihnul známý obličej. Frankie Dettori, nejúspěšnější žokej současnosti. Ohlédl se za Martinou, která to okamžitě zaznamenala a zeptala se ho, jestli se s námi může vyfotit. Šel jsem k nim s dresem v ruce. Když Frankie zahlédl barvy Leramu, jako správný profesionál prohodil: "Tohle je vítězný dres, že? Vy jste dnes vyhráli Grand Handicap!"
Poblahopřál, vyfotil se a ještě přes rameno se na mě usmál: “You are a lucky man” – jste šťastný muž. Už nestihl doříct, zda měl na mysli Wirelessovo vítězství nebo Martinu.
Kniha Martina Cápa "Dostihové sny Václava Luky: Z jihočeské vesnice až před britskou královnu" vychází v sobotu 28. září v rámci Evropského poháru žokejů na závodišti Velká Chuchle, kde bude na začátku dostihového dne slavnostně představena a pokřtěna žokejem Christophem Soumillonem. Vydavatelem je Maentiva Management a.s.
Kniha vychází v omezeném nákladu, má 228 stran a bude v prodeji za 299 Kč přímo na závodišti v kavárně vedle dětského koutku v sázkové hale. Od začátku října bude rovněž možné objednat si ji přes internet.
