reklama 11B

Helena Blažková: Lysyan bude plemeník, já se snažím o Spartan Race

ikonka

Helena Blažková začínala na parkurech u rodiny Opatrných a snila o vítězství ve Velké pardubické. O tom, jak se z ní nakonec stala úspěšná jezdkyně a trenérka, vypráví v novém díle seriálu Dostihová vizitka.
29.01.2019 19:20  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |   FANCLUB
reklama 12C

Okusila atmosféru Českého derby jako jezdkyně i trenérka a už řadu let patří k nejpopulárněším tvářím na tuzemských závodištích. Na tom se v dohledné době asi nic nezmění, i když Helena Blažková mezitím přehodila kariérní výhybku. Svou hlavní profesi má od loňského roku mimo dostihový sport. Kromě koní věnuje stále více času také extrémním překážkovým závodům OCR.
 
Jak se mám a čím teď žiju
 
Úklidovou firmu jsem zakládala sama, ale strašně rychle se to rozjelo. Už po měsíci jsem musela přijmout další lidi, teď mám ve firmě tři stálé spolupracovnice a ze mně je kancelářská myš s volnými víkendy. Vozím holky na zakázky, domlouvám práci a řídím firmu. Zároveň mám stále trenérskou licenci a starám se o dva koně, desetiletého Cool Whiskey a Limonade. Oba stojí na Pavlině dvoře, kde jsem kdysi vlastně začínala, tak je to taková nostalgie. A mám tam ještě svého Lysyana, kterého teď zařazuji do chovu pro sportovní pony.
 
Vzniklo to vlastně náhodou, on je malinký a do teplokrevného chovu by ho nechtěli. V chovu sportovních pony se ale může uplatnit. Dostal velmi dobré hodnocení a moc ho chválili. Teď zařizujeme papíry, aby mohl začít připouštět. Jsem moc ráda, občas si na něj v Mimoni sednu, ale teď bude mít ještě další využití.
 
S koňmi jsem nadále v intenzivním kontaktu, chodím také pravidelně pomáhat kamarádce do stáje. Zároveň ale začínám objevovat další věci. Teď se třeba učím lyžovat. A dál běhám extrémní překážkové závody. Kvalifikovala jsem se na mistrovství Evropy do Polska a usiluji ještě o kvalifikaci na Spartan Race do Itálie. Založila jsem si tady tréninkovou skupinu, brzy nás čeká třeba charitativní běh. Co se seznamuji s lidmi, kteří OCR běhají, všichni jsou nějakým způsobem vysloužilí sportovci. Třeba bývalí biatlonisti, cyklisti nebo atleti. A na obtížnosti běhů je to znát.
 
Moje začátky u koní
 
Začalo to jako legrace, která se proměnila ve vášeň. Ve třinácti letech jsem dostala svoji klisnu, na které jsem se učila tak trochu jako samouk. Když ke mně přišla, byla dvouletá a týden obsednutá. Ve čtvrtek jsem si ji přivezla a v sobotu jsem na ní šla Huberta, nepřišlo mi na tom tenkrát nic divného. Byla to taková železná lady. První jezdecké krůčky jsem dělala v jezdeckých oddílech a pak jsem se dostala k Opatrným do Hořovic. S Alešem jsem chodila na základní školu, tak jsem pak začala pod vedením jeho táty na parkurech.
 
S těmito zkušenostmi jsem přišla do Chuchle, ale byla jsem těžká a zažila kvůli tomu hodně posměchu, že u dostihových koní nemám co dělat... Nakonec ta kariéra vůbec nebyla tak špatná. Můj původní plán byl vyhrát Velkou pardubickou, chtěla jsem tenkrát jezdit hlavně překážkové dostihy. No, zkusila jsem si to třikrát... Na rovině mě dost limitovala váha. Když měl majitel možnost vybrat si mezi klukem vážícím 58 kilo a mnou se stejnou váhou, byla to většinou jasná volba. Navíc holky v té době tolik nejezdily. Ty šance jako dnes, kdy žena odjezdí i šest, osm dostihů za den, jsem nezažila.
 
Největší dostihový zážitek
 
Prakticky každý úspěch mého koně, asi nejvíc mi utkvělo vítězství Lysyana v Memoriálu Josefa Dolejšího na závodišti v Karlových Varech. To byl můj největší zážitek. Jako jezdkyně jsem jela derby na College Classicovi, ale tenkrát jsem to brala jinak. Že jsem dostala velkou šanci, jsem si sice uvědomovala, ale pod jakým tlakem jdu na start, to šlo v té době trochu mimo mě. Připadalo mi to jako každý jiný dostih...
 

Sledujte naši novou dostihovou rubriku - další články najdete ZDE

 
Je pravda, že jsem jich zase tolik neodjezdila. Brala jsem to tak, že ty koně znám z práce a že dostihy se od toho zase tak moc neliší. Prostě sednu a jedu. Přijela jsem do Chuchle třeba jen na hlavní dostih a pak jsem jela zase domů. Jeden týden jsem vyhrála s Charitmou Deylův memoriál, další neděli zase s College Classicem Memoriál profesora Michala.
 
Můj životní kůň
 
V jezdecké části kariéry samozřejmě Kolouch (College Classic), na toho nemůžu nikdy zapomenout. Později to byl Lysyan a po něm Zock. K srdci mi samozřejmě přirostli i ti ostatní jako Kaptah, Feraclos, Nyani Tomba nebo Prince Orpen, byli úžasní. Ale nejsilnější pouto jsem měla ke College Classicovi a Lysyanovi.
 
Moje oblíbené závodiště a dostih
 
Derby byl velký sen. Vždycky jsem si přála uspět i ve Velké ceně Prahy. Den Českého derby má svou zvláštní atmosféru a kvalitní rámcový program, později přišel Evropský pohár žokejů. To jsou dny, kdy je pro všechny účastníky obrovskou výzvou každý jeden dostih. Ze závodišť mám nejradši Karlovy Vary.
 
Největší problém současného dostihového sportu
 
Nedostatek peněz v celém sportu. Dá se říci, že všichni lidé, kteří se kolem dostihů pohybují, to dělají na úkor svého dalšího života. Kvalitní lidé odcházejí do zahraničí, aby si vydělali to, co si zaslouží. Proto u nás ubývá jezdců i dobrých zaměstnanců, po kterých se dá sáhnout. Mnoha stájím chybí také vybavení, auta a celkově podmínky. Máme tady dvě až tři špičková tréninková střediska, mimo ně je to těžký boj.
 
Majitelé jsou v podstatě nucení dostihy dotovat a nedostatek financí ovlivňuje všechno okolo. Komu se podaří sehnat dobré majitele, ten zase bojuje s nedostatkem kvalifikovaného personálu nebo špatným zázemím. V důsledku to brzdí celý dostihový sport, protože takové poměry nejsou motivační ani pro mladé lidi.
 
Dostihová osobnost, které si vážím
 
Od učení jsem si moc vážila pana Miroslava Šusty, který měl své názory a vzhlíželi jsme k němu. Hodně jsem se ve svých začátcích naučila i od pana Harryho Petrlíka. Z dnešních osobností je pro mě žijící legendou Josef Bartoš. Má neuvěřitelný cit pro koně a je stále skromný a normální, ačkoli dosáhl na velké úspěchy. Takových lidí je dnes málo.
 
 
Foto: Václav Volf, Martin Cáp




reklama 13B

NEPŘEHLÉDNĚTE