Ke koním se Eva Sobotková dostala až ve třinácti letech, brzy jim však zcela propadla. V současné době pracuje na Mendelově univerzitě a ve svém volnu se aktivně věnuje funkci rozhodčího, či stewarda při jezdeckých závodech.
„Můj vztah ke koním začal už když jsem byla malá holka. Vždy jsem chtěla jezdit na poníkovi. Pravidelně jsem však ke koním začala docházet, když mi bylo třináct let. Pocházím ze Žďáru nad Sázavou, kde měl pan Jan Kutěj stáj. Já jsem tam tak dlouho chodila, dokud nám s paní Kutějovou nedovolili pravidelně s kamarádkou docházet pomáhat. Začali jsme službami okolo stájí, češtěním koní, zametáním dvora a podobně. Postupně jsme dostali možnost kromě ošetřování koní také začít jezdit. Učili nás například Tomáš Černý, Zoltán Tóth a další jezdci, kteří tam byli pracovně,“ vypráví Eva Sobotková v rozhovoru pro EquiRadio.
„Na pana Kutěje mám vzpomínky jenom pozitivní. My jsme tam chodili ke koním až dokud výcvikové centrum nezrušil. Koně pak šli na jiná místa. Dal mi naprosté základy, díky němu jsem začala respektovat nějakou štábní kulturu, měla jsem možnost jezdit na koních finanční hodnot, které jsem tenkrát nedokázala ani ocenit a dostalo se mi vlastně toho nejlepšího základu, co v té době bylo možné. Dneska bych za to asi těžce zaplatila,“ pokračuje Eva a přiznává, že dříve byly mnohem otevřenější možnosti a ježdění na koních nebylo tak finančně náročné.
„Tehdy jsem nemusela přispívat na koně, na kterých jsem jezdila, ale musela jsem si to odpracovat. Byli jsme tam opravdu hodiny, kdy se stahovalo seno, dělaly se balíky, velké gruntování stájí a sedlovny. Pak byly chvíle, kdy jsme zase mohli jet na závody dělat ošetřovatele. Byla to prostě určitá forma stájové kultury, kde přednost měli vždy koně. Museli jsme mít všechno poklizené a nachystané. Nemohla jsem si vybírat, na jakém koni budu jezdit, i když jsem měla třeba nějakého oblíbence. Dostali jsme za úkol něco odjezdit, připravit do terénu nebo na jízdárnu a vlastně plnili jsme jen úkoly. Ale zato jsme mohli být u koní každý den od rána do večera,“ zmiňuje výhody i nevýhody poměrů, které panovaly u koní před třiceti lety, kdy začínala jezdit.
Jiné to bylo také z bezpečnostního hlediska. „V dnešní době se více dbá na bezpečnost. To, co třeba já jsem považovala v tehdejší době za normální, že jsem dostala koně a šla jsem s nimi sama do terénu, by asi už moc nešlo. Dnes bych se víc bála, aby se něco nestalo. Tehdy jsem to tak nevnímala a myslím si, že teď ty nároky na bezpečnost jezdců a přístup k jezdcům, kteří chodí do stájí a platí si za to, jsou mnohem větší.“
Pro Evu nebyl nikdy sport na prvním místě. „Nepatřila jsem mezi ty talentované a rychle se učící jezdce. Měla jsem vždy problémy s rovnováhou, nikdy jsem neměla extra talent, jako třeba někteří jiní, kteří postupovali rychle a chtěli hned sportovat. Mě šlo spíš o ten čas strávený u koní. Chtěla jsem se něco o nich naučit a bohatě mi stačilo, když jsem jela na závody koně jen ošetřovat.“
Přesto nějaké závodní zkušenosti ve své kariéře má. „Mé první závody už nebyly pod panem Kutějem. Bylo to až když zrušil zmíněné výcvikové středisko a já jsem odešla do soukromé stáje kousek od Žďáru v Hamrech nad Sázavou. Šlo o jezdecké centrum, kde si mohli jezdci nebo turisté zajezdit rekreačně. My jsme s nimi chodili jako průvodci a ve volném čase jsme na těch koních mohli jezdit. Začali se nám tam věnovat trenéři a díky nim jsem si udělala licenci.“
Nejprve se účastnila takzvaných veřejných tréninků a až později došlo i na oficiální závody. „Startovala jsem jen na nízké úrovni. Myslím, že jsem jednou šla postupku do 120 centimetrů v Havlíčkově Brodě. Tyto závody mi utkvěly v paměti asi nejvíc, protože to bylo na klisně, kterou jsem v té době jezdila a měli jsme ji od obsednutí. Ta byla úžasná, jmenovala se Fely a byla to veliká ryzka. Tehdy jsem také zjistila, že na vyšší soutěže bych neměla odvahu ani nervy a musela bych do toho dát úplně všechno. V té době jsem se již také soustředila i na vysokou školu, takže potom byla jasná volba, že závodní kariéra nebude nic pro mě a spíš se budu okolo koní jen motat,“ vzpomíná Eva Sobotková.
Že jsou koně jejím životním cílem, si plně uvědomovala v době, kdy končila studia na gymnáziu a vše již mělo jasný směr. „Mé studium ovšem nebylo specifikováno jen na koně. Já jsem byla na programu všeobecného zemědělství a diplomovou práci jsem měla na výkrm kuřat. V té době jsem chodila jezdit do školního zemědělského podniku v Žabčicích. Stáj tenkrát vedl Karel Diringer s Danielou Diringerovou. Tam už jsem neměla žádné sportovní ambice, jenom jsem tam chodila vypomáhat. Jakmile jsem nastoupila na doktorské studium, což bylo oddělení chovu a šlechtění koní s panem docentem Misařem a paní docentkou Jiskrovou, tak teprve poté jsem začala dál postupovat, co se týká trénování, cvičitelského kurzu a podobně.“
Koním se snaží věnovat i na Mendelově univerzitě v Brně, kde v současné době pracuje. „Co se týče koní, tak mám na starosti takovéto venčení školních koní, protože výcvik u nás na univerzitě vede inženýrka Dana Kuřitková. Já mám na starosti teoretické předměty a praxi z chovatelského hlediska. Někdy mám také jezdecký výcvik. Střídáme se, kdo má teorie a kdo má praxi. Když je třeba o víkendu nebo ve státní svátky s koňmi potřeba pracovat, tak to občas dostanu za úkol nebo se i přihlásím dobrovolně.“
Ve svém volném čase se pravidelně věnuje funkci stewarda při jezdeckých závodech, který je vlastně takovou spojkou mezi organizátory, sborem rozhodčích, jezdci a trenéry. „Táhlo mě k tomu to, že mě vždy víc bavilo být na opracovišti. Zajímal mě stav koní a chtěla jsem se dozvědět, jakou formou jezdci trénují. Hlavní prací stewarda je právě všímat si koní a dění na opracovišti. Oproti rozhodčím je víc v centru dění, a to mě vždy bavilo. Když jsme s kolegy dostali nabídku, zda bychom si složili zkoušky stewarda, kývli jsme na to a nikdy jsem toho nelitovala,“ dodává v podcastu EquiRadia Eva Sobotková s tím, že nejnáročnější na této práci je udržet klidnou komunikaci i v krizových situacích. Je potřeba si udržovat trvale přehled o dění v areálu, znát pravidla, být zodpovědný, soustředit se a zvládat stres.
Foto: Stanislav Pitela, Veronika Fikesová, poskytla Eva Sobotková
