Psal se jedenáctý leden roku 1962, když se v Motěšicích narodil Korok. Jako dvouletého ho zakoupil Státní statek Židlochovice, kde se poprvé setkal se svým jezdeckým partnerem a přítelem Václavem Chaloupkou. Tehdy šestnáctiletý kluk v něm objevil osudového koně, se kterým mimo jiné třikrát zvítězil ve Velké pardubické. Korok i přes vrozenou tělesnou vadu (vytočená přední noha) zářil na dostihových drahách a zanechal po sobě celou řadu vynikajících potomků. Třeba Draka, se kterým se Václav Chaloupka umístil ve Velké pardubické druhý, nebo trojnásobného vítěze Velké pardubické Peruána.

Václav Chaloupka vzpomíná

Korok byl mé mládí, byl koněm mého života. Byl úžasný. Měl úžasnou vůli, měl úžasný intelekt – jako je to mezi lidmi, že někdo je inteligentní, někdo méně, tak je to i u koní. Byl vyrovnaný, sangvinik. Nikdy se ničeho nelekl. Když jsem ně něj posadil malou dcerku, byl úplně v klidu.

Měl jsem čuvače, který se mnou chodil, když jsme vodili po dvoře. Potom mi začal brát otěže z ruky, tak už jsem mu je později rovnou dával. Chodili spolu a pes ho prostě vyvodil. Korok miloval Pardubice. Když jsme byli ustájeni ve Svítkově a přišli jsme na dráhu – to on samozřejmě poznal – zastavil se a zařehtal. Nikdy nezapomněl pozdravit pardubické závodiště.

Tenkrát jsme koupili dva koně – Koroka a Kámoše. Byla to jedna rodina, měli stejného otce a matka Koroka byla babičkou Kámoše. Právě do něj jsme ze začátku vkládali větší naděje. Podle původu a výkonnosti by měl mít sice Korok vynikající kariéru, ale měl tam tu exteriérovou vadu. Kámoš byl naopak krasavec. Koroka začal jezdit v těch dvou letech brácha, já jezdil Kámoše. První dostih jsme běželi rovinu v Hradišti, já jsem vyhrál, brácha s Korokem byli druzí. Bohužel u Kámoše byly nějaké zdravotní problémy, onemocněly mu ledviny kvůli ne příliš dobré medikaci. Umřel mi v náručí. Potom jsem se už začal věnovat Korokovi.

Během dostihu se Korok perfektně vedl, netahal. A jakmile se blížil závěr dostihu, tak do toho skočil. Byla radost ten finiš jezdit s ním. Byli jsme velcí kamarádi. Když jsme ho zařadili do chovu a přišel jsem pro něj a vzal do ruky uzdečku na připouštění, tak to už se čepýřil, řehtal, ustrojil se. A když jsem s ním šel za týden na procházku, tak ho kobylky nezajímaly.

Emotivní Velká pardubická

První vítězství ve Velké pardubické v roce 1969 bylo hodně emotivní. Bylo to po obsazení "Rusáky", tak to lidi prostě brali jako pomstu za ten osmašedesátý rok. Startovalo tehdy asi pět nebo šest Rusů a ty jejich pády všichni prožívali. Byl jsem přijat u prezidenta Svobody a ten mi řekl: "Tak jsi nám, kluku, vytrhl trn…"

Chtěl říct ze zadku, ale řekl z paty. No a díky těmto událostem jsme se s Korokem stali populární. Lidi to prožívali neskutečně, psali nám dopisy. To byla asi nejemotivnější Velká pardubická v historii.

V roce 1969 při prvním vítězství za Korokem doběhla Mohyla, pak polokrevná Gavora, mimochodem všichni byli z motěšického chovu. A čtvrtá byla Korokova sestra Kostrava.

Korok pak vyhrál ještě dvakrát a mohl vyhrávat i dál. Ale dali jsme ho jako jedenáctiletého, naprosto zdravého do chovu, protože jsme nechtěli riskovat jeho zranění a chtěli jsme, aby žil věčně v jeho krvi.

Dojemné loučení

Byl jsem šťastný, že jsem se s ním mohl rozloučit. To už jsem byl ve Slušovicích. Brácha za mě přebral Šinkvice. Pozvali mě do Vídně, měla se tam jezdit steeplechase. Volali tam nějakého anglického žokeje a mě. Byla tam televize, protože tam byli ti "zelení", tak jsme jim chtěli ukázat, jak ti koně skáčou a jak z toho mají radost. Nakonec jsem tam i vyhrál. Ale když jsem jel tam, projel jsem kolem Šinkvic. Noha mi najednou šla sama na brzdu, tak jsem zabrzdil, couvl a jel za Korokem. Šel jsem za ním boxu.

Předtím vždycky přišel ke mně, nechal se pohladit, pak do mě žďuchnul a odešel jako by byl naštvanej, že jsem ho opustil. Tentokrát mi položil hlavu na rameno, já si sedl do žlabu a on mi dal hlavu do klína. Zůstali jsme tak asi dvacet minut, vzpomínal jsem. Tu půlhodinku strávenou s Korokem jsem v klidu nahradil. Na celnici mě celník poznal "Jé, pan Chaloupka", takže i za totáče jsem na celnici strávil jen asi minutu a do Vídně dojel včas.

Když jsem odjel, pustili ho do výběhu, on se tam rozběhl, udělal pár hrbáků a bohužel si zlomil krček a museli ho uspat. Mám na něj jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Drak

S jeho potomkem Drakem jsem byl druhý ve Velké pardubické. Třikrát jsem vyhrál s Korokem, jednou s Václavem. S Drakem jsem vyhrál tři nebo čtyři kvalifikace, byl ve výborné formě. S Korokovým synem jsem opravdu chtěl vyhrát. Jenže já si předtím zlomil ve Francii prst, musel jsem proto držet otěže a bič netradičně. Když jsem točil na Poplerák, bolelo to a musel jsem si pomoct zuby. A tak mi vypadl bič. Pepík Váňa se Železníkem tam upadli, ale byl to poslední rok, kdy se ještě mohlo nasedat.

Nikdo nechtěl jít dopředu, tak jsem to fíroval bez biče. V závěru, po Havláku, jsem se ohlédl a Váňa už byl za mnou. Měl bič, mohl pobízet Železníka a dostal se před nás. Přeci jen po těch šesti a půl kilometrech, na těch posledních 400 – 500 metrů, musíte hřebci ten bič připomenout. A já ho neměl. Takže takovou trošku smůlou jsem prohrál. Drak byl nadějný. Byl ve Velké několikrát a vždycky z něj někdo upadl – ať už to byl Vozáb, Štohanzl nebo nevím, kdo ho ještě jezdil.

Drak byl z vynikajících rodičů. Po Korokovi podědil inteligenci, byl to mimořádně chytrý koník. Matkou byla Dafné, brácha s ní byl třetí ve Velké pardubické. Bohužel se na poslední překážce zranila a do cíle už jen docválala. Možná i Drakova máma by Velkou vyhrála.

Nadějní potomci

Korok měl ještě jednoho velmi nadějného potomka, který by možná předčil i tátu. A to byl Variator. Měl neskutečné nadání a předpoklady, v tréninku ho jezdila žena. Vyhrál Poplerák jako čtyřletý, v Bratislavě – když tam ještě jezdili východní Němci – tam vyhrával o celou rovinu. A právě v Bratislavě, při Starohájské ho jezdil Míra Štohanzl, se na poslední hece bohužel zranil.

Kdyby měl trochu štěstí, mohl taky Velkou pardubickou vyhrát. Z té rodiny byl ještě skvělý Vat, jezdil ho Beránek. Nebo Makemono, s ním jsem porazil Váňu s Frází. Nebo vnuk Koroka, Peruán – několikanásobný vítěz Velké pardubické. Korok se prostě výrazně zapsal do chovu, jeho krev putuje dál…

Zdroj: tisková informace Dostihového spolku a.s.

Foto: poskytl Dostihový spolek a.s.