Spíše než dostih to připomínalo dobře napsaný divadelní part. Prvních tisíc metrů dělala favoritovi tempo klasická vítězka, pak převzala štafetu další rychlá klisna a než se kdokoli stihl vzpamatovat, mocná napajedelská stáj Napajedla zasadila soupeřům v Československém derby mat. Její hvězda Masis v tom horkém červnovém dnu roku 1955 prostě nebyla k poražení.

V cílové rovině se nádherně stavěný hnědák hravě oddělil od pole a sedmatřicetiletý Karel Havelka na něm s ledovým klidem kontroloval situaci, jako kdyby se ani nejednalo o největší dostih sezony.

Masisův žokej v té době nemohl tušit, že sedí na českém koni 20. století a že se ve stejném tmavomodrém dresu s trikolórou vyhoupne do sedla ještě ve svých devadesáti letech. Když se 5. srpna 2012 životní dráha Karla Havelky v 94 letech uzavřela, odešel v něm poslední aktivní pamětník meziválečné Chuchle.

Čtěte také: Dajuka je už naše třetí generace, říká dostihový patriot Pavel Kochan

Nikdy nekouřil, stranil se hospod a během života dokázal vyniknout v každém sportu, do kterého se pustil. Tak se stalo, že bývalého šampióna chuchelských žokejů nečekaně dostihla pozdní sláva. Řada jeho vrstevníků v té době nežila, další už dávno vypadli z dostihového kolotoče.

Karel Havelka sice denně zhlížel na závodiště ze svého bytu na kopci a radoval se z úspěchů své dcery Jany v roli amatérské jezdkyně, jinak ale žil množstvím jiných věcí mimo dostihový sport. Až si pořadatelé v roce 1996 vzpomněli, že by bylo zajímavé obohatit rámcový program derby exhibičním dostihem legend, jaké jsou běžné v dostihově rozvinutých zemích.

Pro atraktivní, ale poněkud riskantní plán se jim podařilo získat Mílu Hermansdorferovou, Františka Vítka, Ferdinanda Minaříka, Miroslava Šustu či právě Karla Havelku. Pořadí v cíli bylo nepodstatné, dostihové legendy však ohromily svým stylem i kondicí. A nejvíce z nich ta nejstarší. Havelka ve svých osmasedmdesáti letech vyjel koně s téměř stejnou vervou, jako na přelomu čtyřicátých a padesátých let, když byli spolu s Josefem Šachem nejlepším rovinovými jezdci v Československu.

O dva roky později oslavil podobným způsobem své osmdesátiny, když v cílové rovině divákům symbolicky předvedl své vyjetí koně rukama. Poté, co svůj kousek zopakoval ještě po další dekádě, začal si pohrávat s myšlenkou, že by si znovu zažádal o jezdeckou licenci, čímž naháněl nemalou hrůzu dostihovým činovníkům.

I když k tomu nakonec nedošlo, Karel Havelka byl chodící reklamou správné životosprávy. A tu si ho najednou – půlstoletí po jeho dostihových úspěších – všimla širší veřejnost. Vitální devadesátník absolvoval nespočet televizních i časopiseckých rozhovorů, na požádání ukázal stojku nebo jen tak na kuchyňské židli a s vařečkou v ruce předváděl finiše svých nejslavnějších dostihů.

„Byl jsem na jezdce poměrně vysoký a tomu jsem musel přizpůsobit své stravovací návyky. Nepil jsem tvrdý alkohol. Když jsem si někdy dal ve společnosti dvě deci vína, tak jsem je kolikrát ani nedopil. A pivo šlo hrozně na váhu, takže ho nepiju dodnes, pro mě můžou pivovary klidně zavřít. I dnes vážím 54 kilo...“ vysvětloval mi, když jsem s ním ještě coby student strávil jedno dlouhé odpoledne.

Od té doby jsem si mnohokrát uvědomil, že život a kariéra tohoto muže v sobě skrývaly mnoho paradoxů. Vždyť zájem médií o doyena českého turfu v posledních letech mnohonásobně převyšoval někdejší publicitu kolem jeho dostihových úspěchů.

Havelka se vyučil na samém sklonku Masarykovy republiky, první zkušenosti sbíral za protektorátu a svá nejlepší sportovní léta prožil v době nejtužšího stalinismu, kdy byly dostihy považovány za buržoazní přežitek a většině médií nestálo za pár řádek ani samotné derby. Žokejové byli váženými osobnostmi jen v chuchelském mikrosvětě a mezi úzkou základnou znalců a skalních fanoušků.

Základ: maďarská škola

Faktografie řadí Havelku mezi nejúspěšnější jezdce chuchelské historie. Mezi lety 1944 a 1958 byl patnáctkrát šampiónem, z toho osmkrát na rovině a sedmkrát na překážkách. Celkem vyhrál více než 550 dostihů a jeho jméno nechybí prakticky v žádné důležité listině vítězů.

Kromě Čs. derby s Masisem získal třikrát Jarní cenu klisen, čtyřikrát Velkou jarní cenu, čtyřikrát Oaks a pětkrát St. Leger. V rozpětí dvou desetiletí od války jel prakticky každého špičkového koně - kromě Masise to byli Symbol, Lionel, Liberál, Korbel nebo Fero, se kterým v roce 1953 vyhrál maďarské derby.

Skutečnou specialitou Karla Havelky byla Cena prezidenta republiky, před rokem 1989 vypisovaná jako Cena znárodnění. Na supervytrvalecké trati 3200 metrů triumfoval celkem desetkrát. Právě nejdelší chuchelský dostih názorně ukazuje, v čem byly Havelkovy silné stránky. Už v mládí dokázal výborně odhadnout tempo a číst průběh dostihu. Své soupeře převyšoval hlavně po taktické stránce, což byl v kombinaci s kvalitou napajedelských koní základní stavební kámen jeho úspěchu.

Na rozdíl od Josefa Šacha nikdy nebyl silovým jezdcem. Se svým velkým rivalem měl ale společnou inspiraci v maďarské jezdecké škole, která vládla meziválečné Chuchli. Od ostřílených žokejů jako Jiří Esch, Josef Schejbal nebo János Vrábel čerpal mladý Havelka inspiraci pro svůj vlastní styl, založený na výrazné podpoře koně rukama i nohama.

„Práce rukou ve finiši je malá věda. Žokej musí koně podpořit rukama po krku. Když to uděláte dobře, tak koně odlehčíte při odrazu a on dopadne předníma nohama o dobrých dvacet, třicet centimetrů dál, než kdybyste to neudělal. A když si spočítáte, kolik kůň udělá cvalových skoků v cílové rovině, tak vyděláte i sto metrů Na tohle jsem koukal u Esche, on to uměl výborně, a já to začal napodobovat. Kůň vás to naučí vlastně sám, pak už do toho jenom dáváte větší sílu,“ popisoval Havelka své tehdejší úvahy.

Filozofii, kterou se řídil celý život, mu vštípil jeho chuchelský mistr Jaroslav Rosák a jedním z prvních „učitelů“ v praxi byl svéhlavý ryzák Carevič. Havelka potkal někdejšího klasického vítěze už v době, kdy běhal jako starší kůň různé handicapy a v tréninku sloužil jako vodič nejlepších koní ve stáji. Po odchodu stájového jezdce Jaroslava Houry však temperamentní hřebec s novými jezdci utíkal do polí a nikdo ho nedokázal zcela zvládnout.

„Jednoho dne přijde Rosák do stáje a říká: Karle, nasedlej si Careviče. Ve mně hrklo, vždyť jsem byl v učení třetím rokem, ale nechtěl jsem si přiznat strach a vzal jsem Careviče ven. Když jsme všechno odklusali, Rosák povídá: Běž do dráhy a jdi s ním jednou dokola kentre. To víte, šel jsem s malou dušičkou. Snažil jsem se udělat všechno správně, na začátku cílové roviny jsem zastavil a vyšel ven. Od té doby mi Carevič v práci zůstal,“ vzpomínal Havelka.

Pointou příběhu nebylo jen to, že si mladý jezdec, který ve stejném roce 1937 teprve vyhrál svůj první dostih na klisně Ulrice, udělal svým kouskem jméno v chuchelských stájích. Kůň se musí ovládat technikou, shrnul Havelka po letech své krédo.

Zmařené francouzské angažmá

Velkou nezodpovězenou otázkou jeho života zůstalo, zda měl schopnosti na srovnání s evropskými kolegy své doby. Ve vrcholné fázi své kariéry v padesátých letech bojoval jako rovnocenný soupeř s nejlepšími žokeji východního bloku včetně Rusa Nikolaje Nasibova nebo mnohonásobného šampióna NDR Egona Czaplewského. Na rozdíl od nich ale nikdy nedostal šanci soustavněji jezdit v Německu a dalších západních zemích.

Zatímco Maďarsko začalo po krvavě potlačeném povstání z roku 1956 zásobovat evropské dostihy talenty jako Albert Klimscha, Pál Kállai nebo Peter Alafi, a na Západ pravidelně jezdili Sověti či Poláci, čeští jezdci se „ven“ s několika krátkými výjimkami v šedesátých letech nepodívali.

Havelkova generace byla mimořádně dlouhověká a její špička vydržela v sedle téměř čtyřicet let, ale byla prakticky odsouzena jezdit stále dokola proti sobě v Chuchli. Srovnání se světem za železnou oponou prakticky neexistovalo, a pokud ano, tak jen nepřímé.

Havelka se několikrát o zahraniční působení pokusil. Už těsně po vyučení během války absolvoval roční stáže v Mnichově a ve Vídni, kde se slušným úspěchem jezdil i dostihy. V roce 1947 pak upoutal v Chuchli francouzskou delegaci a ta mu poskytla několik adres a kontaktů.

Tehdy devětadvacetiletý jezdec se po sezóně skutečně vydal do Paříže a získal místo u renomovaného Noela Pelata v Maissons-Laffitte. Trenér 2600 vítězů a pozdější známý chovatel překážkových koní s Čechem uzavřel dostihovou i tréninkovou smlouvu. Do začátku ho nechal jezdit svého vlastního koně na dráhách jako Saint Cloud a Auteil.
Rozjeté angažmá zhatil únorový převrat. Havelka se musel vrátit domů už před Vánocemi, to se ještě Pellatovi podařilo dostat ho zpět. Po pár měsících ale velvyslanectví znovu naléhalo, aby se vrátil a hned na hranicích přišel o pas. Podobná šance se mu už nikdy nenaskytla.

"Primadona" a solitér

Možná i pod vlivem zahraničních zkušeností Havelka podvědomě inklinoval k modernímu pojetí žokeje jako vrcholového sportovce a odmítal v pracovním týdnu hrát roli bezejmenného ošetřovatele a pracovního jezdce. První jezdec stáje se má neustále zdokonalovat studiem dostihů a svěřených koní, pracovat na své kondici doplňkovými sporty a reprezentovat v neposlední řadě i svým bezvadným zevnějškem, byl přesvědčen. Zimy trávil na horách, v práci místo něj leckdy zaskakovali řadoví zaměstnanci.

S takovým pojetím musel v komunistickém Československu zákonitě narazit. Od roku 1948 až do konce kariéry bojoval s nálepkami primadony a sportovní hvězdy buržoazního typu, která se vyvyšuje nad ostatní pracovníky a straní se kolektivu. Tak aspoň zněly časté výstupy z různých prověrek a posudků, které Havelka v následujících letech absolvoval.

Havelka neváhal svým kritikům nahrát tvrdým slovem nebo rozčileným gestem. Na dostihové scéně nebyl populární i proto, že patřil k oblíbencům profesora Václava Michala, který jej prosazoval do sedla v reprezentaci při Mezinárodních mítincích socialistických států. Havelka na nich získal rekordních 31 vítězství včetně tří úspěchů ve Velké ceně, hlavním dostihu mítinku. V době, která si potrpěla na oficiální tituly a odznaky, obdržel od mezinárodní komise titul „mezinárodní mistr jezdec“.

Některé paradoxy „rudé Chuchle“ už nejspíš zůstanou navždy zahaleny tajemstvím. Například ten, proč na jedné straně figuruje Havelkovo jméno ve vedení akčního výboru jezdců v době znárodnění, když ve stejné době musel jeho obdivovatel ve vedení zestátněného turfu Václav Michal vyvinout veškeré diplomatické úsilí, aby nepopulární žokej vůbec dostal licenci...

Trenérské epizody

Podobně jako mnoho jiných slavných žokejů se Karel Havelka nevtiskl do paměti jako úspěšný trenér. Dlužno ale říci, že trénování koní byly v jeho dostihovém životě spíš epizody a nebyly úplně neúspěšné.

Poprvé si trenérskou práci vyzkoušel už v roce 1945, když majiteli Bohumilu Neradovi pomáhal s přípravou nejlepšího válečného koně Lionela. Chtěl se ale naplno věnovat ježdění, a tak o oficiální licenci neusiloval.

Podruhé převzal stáj v Chuchli v roce 1954, když Napajedla neměla trenéra a vedení státního hřebčína i vlivní lidé na ministerstvu si přáli Havelku. Převzal tedy skupinu koní včetně kvalitních klisen a dvouletého Masise. Když se ale naskytla možnost, vrátil se navzdory druhému místu v trenérském šampionátu opět k ježdění. Masise a spol. převzal Josef Celler a Havelka u něj zůstal jako stájový jezdec.

Snad to byly právě jezdecké vlastnosti Havelky-individualisty, které mu bránily v tom, aby mezi trenéry soustavněji a úspěšněji zakotvil. Potřetí do stejné řeky vstoupil koncem šedesátých let, kdy pracoval jako řidič poštovního auta a do Chuchle docházel ve svém volném čase. Po nějaké době nahradil ve stáji hřebčína Albertovec stávajícího trenéra Josefa Koloce, později trénoval ještě Velkovýkrmny Zákupy.

Po definitivním odchodu z dostihového sportu působil několik let jako člen dostihových komisí. V roce 2008 dostal jako vůbec první žokej medaili Za zásluhy od prezidenta Václava Klause.

Foto: poskytla Chuchle Arena Praha