Ve věku 87 let zemřel Vladislav Hvízdal, jedna z nejvýraznějších postav československého dostihového sportu 70. a 80. let. Zpráva, kterou v úterý večer přinesl server Fitmin a Turf Magazín, nepřišla zcela nečekaně. Panu Hvízdalovi už v posledních letech zdraví neumožňovalo pravidelné návštěvy závodišť. Dokud se mu však dostávalo sil a energie, býval pravidelně k vidění ve Velké Chuchli, Pardubicích a zejména Mimoni, která leží nejblíž jeho domovského Liberce.
Muž pronikavého pohledu a nevšedních organizačních schopností byl před rokem 1989 jedním z nejúspěšnějších manažerů v zestátněných dostizích, jakkoli se v jeho éře toto označení pro podobnou činnost nepoužívalo. Jako předseda JZD Všelibice byl nadřízeným mnohonásobného šampiona trenérů Františka Vítka i jeho stájové jedničky Vlastimila Smolíka.
Coby "šedá eminence" stál Hvízdal v pozadí úspěchů celé řady špičkových napajedelských koní jako Latina, Valdaj, Sparta, Arva, Kleón, Nikolas a mnozí další. Není snad příliš velkou nadsázkou říci, že ve Vítkově a Smolíkově kariéře sehrál podobně klíčovou roli jako manažer George Martin v případě Beatles.
Málo se dnes ví, že se v 60. letech výrazně podílel na organizaci úspěšných dostihových mítinků na libereckém letišti a že po revoluci pomáhal jako hlava Čs. svazu chovatelů plnokrevníka a majitelů dostihových koní položit základy současné struktury českého turfu. Sečteno a podtrženo je podepsán pod mnohým z toho, co dnes vnímáme jako tuzemskou dostihovou tradici. Jockey Club ČR ho za jeho celoživotní činnost ocenil čestným členstvím a před čtyřmi lety mu udělil cenu za dlouholetý přínos dostihovému sportu.
Z mnoha krátkých, ale srdečných setkání s panem Hvízdalem si vybavuji například jeho gesta z první řady auditoria někdejší Středoevropské dražby anglického plnokrevníka v Pardubicích, kde s oblibou seděl spolu se Zdeňkem Hlačíkem, Antonínem Černockým či Janem Vaňourkem. Především se mi však stále znovu vrací vzpomínka na jeden srpnový den roku 2014, kdy jsem jel za ním do Liberce, abych se ho zeptal na různé podrobnosti z československé dostihové historie.
Sešli jsme se v malé hospůdce nedaleko nádraží v čase, kdy jsme byli téměř jedinými hosty. Třebaže mému společníkovi stále výborně sloužila paměť, v jednu chvíli vytáhl z malé síťovky jednu z příležitostných brožur, které o své dostihové činnosti Všelibice kdysi vydaly, aby mohl popisované děje precizně doložit konkrétními daty. To odpoledne uběhlo velmi rychle. Vladislav Hvízdal mluvil upřímně a k věci, byť bylo znát, že do odhalování některých 13. komnat československého turfu se mu příliš nechtělo. A já jsem nenaléhal.
Později jsem z tohoto setkání pořídil záznam, jehož část dnes publikuji vůbec poprvé. Jedná se zřejmě o poslední nebo přinejmenším jeden z posledních rozhovorů, které Vladislav Hvízdal poskytl. Představuji si, že něco z toho možná právě vypráví u nebeské brány mnohonásobnému šampionovi irských žokejů Patovi Smullenovi, jehož úterní smrt je další velkou ztrátou na dostihové scéně posledních dnů.
Pane Hvízdale, jaké byly vaše začátky u koní?
Já jsem nastoupil v roce 1949 na "hnojárnu" v Poděbradech a moje první koňská cesta vedla na dostihy v Chlumci nad Cidlinou. Vypůjčil jsem si od spolužáka kolo, bylo to nějakých 25 kilometrů, a jel jsem tam. Byly to krásné dostihy, vyšlo počasí a vyhrál hrabě Radslav Kinský na Čingischánovi. A pak už to pokračovalo. 15. února 1950, to si pamatuji přesně, jsme s nějakým panem Vrchotou navštívili výborovou schůzi Sokola Poděbrady, kde jsme požádali o založení jezdeckého oddílu. Odsouhlasilo se to, 15. března jsme povozem přivezli první dva koně, Bajkala a Válce od armády. Tomu se tehdy říkalo reverzní koně, půjčovalo se to jezdeckým oddílům do nájmu.
Léta 1950 až 1952 jsem prožil v Poděbradech v jezdeckém oddílu, kde jsem fungoval ve výboru oddílu a jako cvičitel. Bylo to na solidní úrovni, do oddílu přišli tři špičkoví lidi z Nymburka, další plus bylo, že se oddíl spojil s armádními důstojníky z Milovic a okolí. Potkali jsme se i s majorem Dobešem, který tam jezdil na cvičitelské hodiny. Ten se s námi nemazal. Byla tam i děvčata, například pozdější známá fotografka Maxa Píšová.
Ve čtvrťáku jsem musel přestoupit. Chtěl jsem do Klatov, ale nevyšlo to a dostal jsem se do Březnice. V té době už jsem jezdil do Chuchle, kdykoli to šlo a budoval jsem různé vztahy. Po skončení školy jsem měl domluveno s jedním ministerským pracovníkem, že mě umístí na Xaverov. Z více než šedesáti umístěnek byla vyplněná jediná: Hvízdal, zootechnik chovu koní Xaverov. Jenže ředitel řekl: „Cože, ten? Žádní koně, do pohraničí s ním!“ A tak jsem šel do Chebu.
To muselo být pro vás velké rozčarování, dostat se tak daleko od všeho…
Během vojny jsem naštěstí občas mohl vypadnout na dostihy i parkury. Obojí jsem miloval a obojího jsem se zúčastňoval. Pracoval jsem ve Vojenských statcích v Sokolově. A tam byl zvyk, že jsme se v pondělí scházeli na jatkách v kanceláři výkupu, kde se projednávaly dodávky hovězího, prasat a všeho. Bylo tam uvařené nějaké maso a pro pivo se chodilo naproti k Horňákům. Tak jsem se seznámil s chlapy a když jsem jim řekl, že miluju koně, tak zvedli ruce a říkali: Prosím tě, ve Varech funguje nějaký Láska, vyhni se mu, ať s ním nemáš nic společného, to je největší zloděj v koňařském Československu.
Musíte si uvědomit, že v tom roce 1952 nebo 1953, když se začala zakládat JZD, bylo v republice asi 650 tisíc koní. Strana a vláda prohlašovala, že koně ne, protože v JZD užírají krmení kravám a my přece potřebujeme maso a mléko. Tak vznikly u výkupu tzv. oblastní stáje, kterých byly v závislosti na velikosti kraje jedna, dvě nebo tři. A jelo tam handlování v obrovském množství a šíleným způsobem. Jeden kůň se třeba za rok prodal mezi soukromníkem a statkem desetkrát. Existovaly zdravotní listy kopytníků, to byl takový občanský průkaz, kde měl být napsaný původ, majitelská historie a podobně. Jenže se s tím dost fixlovalo.
V kanceláři toho Lásky byly tři pytle těch zdravotních průkazů a on s tím handloval. Láska vyfasoval čtrnáct let, našli mu přes milion do vlastní kapsy, a to je třeba si uvědomit, že v roce 1953 proběhla měnová reforma, takže to byly jiné peníze. On se odvolal a dostal šestnáct let.
V té době jste začal spolupracovat i se Státním závodištěm, že?
Ano, my jsme byli velcí kamarádi s Mirkem Krebsem, což byl v té době dostihový hlasatel a šéf propagačního oddělení na závodišti. Pomáhal jsem mu s propagací, kdykoli bylo třeba, protože Státní závodiště v té době pořádalo velké množství provinčních dostihů. Mirek se znal se všemi a díky němu jsem sbíral další kontakty.
Ze Sokolova jsem v roce 1961 odešel, protože podnik byl převeden z armády do civilu. Vojáci už opustili kynžvartský prostor, přestěhovali se do Doupova a dělali cvičení tam. Rozpočty, socialistický stát, takže pryč do civilu, z nás udělali státní statky a z Kynžvartu státní lesy. Vymohl jsem si aspoň, že jsem dělal zootechnika pro Školní statek Turnov, těch statků bylo sedm.
Docela mi to vyhovovalo a pak najednou přišel rok 1965 a uvolnilo se šéfovské místo na zemědělské správě v Liberci. Chtěl jsem tam jít, ale zasáhlo OV KSČ. Potřebovali tam umístit nějakého kádra a mně řekli, že musím vydržet do října 1968, kdy ten člověk odejde do důchodu. Pracoval jsem tam jako náměstek, s tím šéfem jsem si ale moc nerozuměl. Po okupaci v srpnu 1968 kdekoho vyházeli, a tak jsem na nic nečekal. Domluvil jsem si JZD Hlavice a v půlce srpna 1970 jsem tam nastoupil. A pak už to znáte, protože začala naše dostihová éra.
Zmiňoval jste, že na dostihy do Chuchle jste chodil už v padesátých letech?
Ano, i když v době, kdy jsem byl v západních Čechách, to bylo složitější. Jakmile jsem se dostal na ten školní statek, už jsem stíhal jako divák tak osm dostihových dnů ročně v Chuchli. A znal jsem se s těmi lidmi. Hodně k tomu přispělo, že se tady v Liberci na letišti pořádaly dostihy – poprvé v roce 1964 a pak ještě o dva roky později. Hodně jsem jim pomáhal, jednal jsem s magistrátem a podobně.
Dnes už by něco takového nebylo možné. To letiště bylo k dispozici malým leteckým společnostem a nejbližší jiné letiště je v Hodkovicích, asi 20 kilometrů od Liberce. Všechna letadla musela kvůli dostihům od čtvrtka do pondělka přistávat tam. Závodiště muselo zabezpečit veškerou organizaci včetně dopravy lidí do Liberce, to nebyla legrace… Byla tady volná zelená plocha, jinak nic. Rychle vybudovat překážky, přivézt montované tribuny z Pardubic, připravit ustájení pro koně…
To všechno se dělalo v šibeničním termínu, ale povedlo se. V roce 1964 přišlo deset tisíc diváků, v roce 1966 osm a půl tisíce. Dělali jsme tenkrát masivní propagaci na Turnovsku, Jičínsku, v Mladé Boleslavi i České Lípě. To jsou koňařské oblasti a taky se to vyplatilo.
Vraťme se k JZD Hlavice, které se po reorganizaci a sloučení s dalšími družstvy transformovalo v roce 1974 na „JZD Mír Všelibice“. Co vlastně znamenalo to "Mír" v názvu?
Tehdy bylo zvykem dávat JZD kromě místních jmen ještě nějaké názvy, tak jsme se nějak domluvili. V republice bylo asi pětadvacet nebo třicet JZD s tímhle mírovým názvem… Něco se dát muselo a mír nám připadal takový nestranný a relativně neškodný… Pro vaši informaci: v partaji jsem pochopitelně musel být, ale na podniku jsem měl deset nebo patnáct vyloučených včetně hlavního ekonoma a hlavního agronoma. Občas si na to někdo zanadával, ale já jsem říkal: Hele, do Všelibic nejezdí žádný vlak, autobus jezdí jednou za dva dny, tak buďte rádi, že tady máme lidi, podnik funguje a všechno nějak jde. A byl klid a pokoj.
Příběh, jak jste angažoval trenéra Františka Vítka, je poměrně známý. Zajímalo by mě ale, jak se vám v JZD podařilo prosadit, že se Všelibice budou věnovat dostihům. To přece v té době zdaleka nebylo běžné?
Nebylo. Když jsem v roce 1970 nastoupil do JZD, můj předchůdce na postu předsedy byl nějaký dobrodruh. Osobně jsem ho neznal, on pak v Praze spáchal sebevraždu. V době mého nástupu jsme sklízeli 15 metráků obilí a 51 metráků brambor. Tenkrát se v naší oblasti to obilí pohybovalo kolem 35 metráků a brambory kolem 150, 160. Takže to byl srab a neštovice. Trochu jsem se do toho pustil a nebyl takový problém dostat to nahoru. V letech 1971 a 1972 jsme postupně vylezli a všechno fungovalo.
Začal jsem budovat přidruženou výrobu. Můj předchůdce postavil nákladní auta, jezdili po republice a převáželi kdo ví co. Nebylo to nijak rentabilní, tak jsem tu autodopravu zrušil a vrhnul se na jiné věci. Lidé viděli, že všechno funguje a byli přístupní nápadům a návrhům. Pak došlo k sloučení s dalšími družstvy. Radimovice, kde jsem se narodil a kde táta do roku 1945 koval, byly od Hlavice asi 18 kilometrů.
A dostihové středisko v Lysé nad Labem bylo oficiálně vedeno jako přidružená výroba?
Ne, to byla nezemědělská činnost. Od začátku jsme to budovali jako samostatné středisko. Nechtěl jsem, aby nám někdo jednou vyčetl, že na ty koně doplácíme. Celé řešení nebylo postavené na nějakých budoucích výhrách, ale tak, aby nájmy a všechny věci okolo utáhly režii celého střediska.
Ekonomika dostihové části tedy byla od začátku v černých číslech?
Byla, pouze jeden rok se dostala do červených. To byl rok 1978 nebo možná 1979, kdy začalo jedno ČSAD přestavovat trambusy na přepravníky pro koně. První byl mostecký a my jsme měli druhý. Koupili jsme ho za 40 tisíc korun a celá přestavba stála asi 390 tisíc. Zaplatili jsme to všechno najednou, takže i když jsme měli výbornou klisnu Spartu, která vyhrála Jarní cenu klisen a další dostihy, tak na pokrytí nákladů na ten autobus to nestačilo. Nezapomínejte, že tehdejší dotace v dostizích byly z dnešního pohled srandovní. Tu jednu sezonu jsme tedy byli v červených číslech. Jinak jsme na koně nemuseli doplácet a tím pádem jsem neměl problém si to v JZD obhájit.
Trenér František Vítek byl přijat jako člen JZD 1. října 1972 a žokej Vlastimil Smolík 1. 8. 1974. Co přesně to znamenalo, vyplývaly pro ně z členství v družstvu nějaké povinnosti?
Všichni, celé středisko, byli v členském poměru, my jsme totiž zaměstnance neměli. Členy JZD byli i ošetřovatelé, kováři a další. Nějaké větší povinnosti z toho nevyplývaly, maximálně přijít občas na nějakous schůzi. Byl to promyšlený tah, aby nás ostatní členové JZD brali jako svoje lidi. Dám vám příklad – starý Václav Ráliš byl mnoho let na Moravě u různých jezeďáků, pak jednou Franta přijel a říká: Předsedo, mám nového kováře. Nějaký Ráliš z Pardubic. Přišel by na plný úvazek a případně další zakázky mimo, když mu je povolíme. Souhlasil jsem ho a vzali jsme kováře do členského poměru.
Někdy v roce 1991, kdy už bylo celé JZD i se mnou dávno pryč, jsem Ráliše potkal na dostizích a on říká: „Bývalý předsedo, pojďte sem!“ Vytáhl slivovici a přiznal: „Když jsem šel k vám Horákům, tak jsem se trochu bál. Ale hned první rok na podzim přijel trenér Vítek a přivezl mi brambory i obilí. To jsem žasnul…“ A od té doby na nás nedal dopustit.
Mimochodem, odměny v naturáliích brali i ostatní včetně trenéra Vítka?
Ano, všichni. Bylo to vždycky vyměřené podle výsledků v družstevní výrobě.
Jak se v době vašeho příchodu lišilo středisko v Lysé nad Labem od současného stavu?
Řeknu vám, že začátky jednoduché nebyly. Měli jsme společnou stáj s Palyzovými, i když oddělenou přepážkou. My ze začátku dvanáct boxů, oni šestnáct. Pak se to postupně měnilo a v roce 1975 se postavila nová stáj jen pro nás. Postupně jsme zavedli určitý systém, všechno muselo fungovat.
V dobových podkladech taky najdete, jak nám na cestě shořelo auto s koňmi, které naštěstí zachránil Petr Vlasák. Nebo když jsme v roce 1985 někdy od konce srpna do začátku října přišli o tři koně. Někdy 28. srpna jsem byl v Lysé, byl to pátek a sotva jsem odjel, Vladam si v tréninku zlomil nohu. 13. září v pátek ve 13 hodin jsme předávali v Rozvadově Kleóna, který cestoval na dostihy do Mnichova a v neděli si zlomil nohu. A začátkem října ruplo srdce v tréninku nejlepšímu napajedelskému tříletkovi z toho ročníku Cerovi. Kdybyste viděl, jak to na ty dobré lidi v tom středisku dopadlo. Prostě zažili jsme i různé těžké časy.
Na druhou stranu, Franta Vítek nesnesl v práci flinky a flákače. My jsme měli ve stáji výborné ošetřovatele. Byly tam tři manželské dvojice, to taky něco znamenalo. Franta vyžadoval pořádek a disciplínu.
Základem úspěchů vašeho střediska byli vedle trenéra Vítka, žokeje Smolíka a výborných cvalovek především koně z Napajedel, ať už pronajatí pro vaše barvy nebo přímo běhající za hřebčín. Býval jste u legendárního rozdělování napajedelských ročků?
Ano, pokaždé. Ale já jsem do toho trenérům nemluvil. Většinou to trvalo jen jeden den, i když jsme tam někdy také přespávali. To víte, že nějaká rivalita mezi Františkem Vítkem, Jaroslavem Maškem a Jiřím Jandou byla. Jirka byl nejmladší, ale Jarda leckdy prohlásil: „Já se na to můžu vykašlat, abych dělal Vítkovi vodiče!“ Ale vždycky jsme se nakonec nějak domluvili.
Můžu zodpovědně prohlásit, že Napajedla, Albertovec a později i Čebín nebo statek Znojmo, to všechno probíhalo na slušné úrovni bez podtrhů. Znojmo chtělo kvalitní kobyly, hřebce si tam dělali sami, protože to měli většinou do překážek, ale kobyly chtěli do chovu. Pokud šlo o PP Topoľčianky, kolikrát přišel březen a tamní ředitel Emil Dzian telefonoval: „Laďo, zdravím tě. Byl jsem u Košťála v Šamoríně, nakoupil jsem, potřebuji o dva boxy víc.“ Namítal jsem, že naše stáje nejsou nafukovací, ale vždycky se to nějak vyřešilo.
Se stájí JZD Všelibice je spojeno jedno z nejpamátnějších derby v roce 1979, kdy si Vlastimil Smolík musel vybrat mezi vaší Spartou a napajedelským Valdajem. Vybral si jak známo Spartu a těsně prohrál s Valdajem. Mohl si ale vůbec Smolík vybírat, když byl člen JZD Všelibice?
Mohl, já jim do toho nemluvil. V pondělí ráno jsem byl v sedm hodin na rychlé práci a ptám se: Tak jak? Frantovi jsem řekl, že sice budu nejradši, když Spartu pojede Vlasta, ale že rozhodnutí mají v rukou oni dva. Oni se rozhodli pro Spartu, protože Vlasta byl naším členem.
Když se rozhodli, tak to nahlásili a pak šli ještě druhou práci. To jsem s Frantou telefonoval a on povídá: „Asi jsme to měli změnit, předsedo.“ Říkám: Franto, udělejte si to, jak chcete, dobře víš, že já jsem vás nikdy nenutil, aby Vlasta jezdil všelibické koně, od toho jste tam vy… No, dopadlo to, jak to dopadlo. Nejhorší bylo to, že další rok a půl byl ve znělce Branek, bodů šot z doběhu, jak Sparta prohrává derby a já jsem se na to musel doma pořád dívat.
Navíc Sparta byla jedním z vašich největších koňských oblíbenců, je to tak?
Pochopitelně. Já jsem sparťan, Vítek a Smolík slávisti. To pak bylo veselo, když přišla do tréninku Spartina dcera Slavia. Zrovna jsem byl na Moravě na dovolené a stavoval jsem se v Napajedlích. Zootechnik Karel Koubek říká: „Teď vyřknu nějaké jméno od S.L Říkám: Prosím tě, to vymaž, tohle musí být Slavia!
Dá se říct, že Sparta ohraničuje začátek velké éry Františka Vítka. Hned rok po ní vyhrála Čs. derby Latina, možná první kůň mezinárodního formátu ve vašem středisku.
Víte, že jsem Latinu chtěl do pronájmu? Jenže když přišla do stáje, měla na jedné přední noze nějakou malou bulku a Franta říká: „Mně se to nelíbí, radši si ji neber…“ To se tak někdy sáhne vedle. Latina byla špičková kobyla na dráze i v chovu. Málokdy se stane, že všechno do sebe tak zapadne, jako to bylo u ní.
Napajedla měla dva různé dresy a tři trenéry, stáli jste v paddocku před dostihy všichni společně?
Nene, zvlášť. Zdeněk Hlačík si to většinou stačil všechno oběhnout, nebo byl domluvený, kde byla jeho přítomnost zrovna potřebnější. My jsme měli modré pruhy, Jarda Mašek s Jirkou Jandou měl červené a to pak bylo rozlišené čapkami.
S jakými pocity jste sledoval listopad 1989, kdy bylo jasné, že vaše dosavadní uspořádání u koní brzy skončí?
Bylo mi jasné, že to bude složité a komplikované. Byl jsem rozhodnutý, že skončím. Situace v JZD i lidé se postupně měnili. Moje žena odešla v lednu 1990 do důchodu, měla nějaké zdravotní problémy, tak jsem si sedl a napsal jsem dopis, že končím. A odešel jsem. Sehnal jsem za sebe náhradu. Plán byl, že se středisko v Lysé dotáhne do konce roku 1990 a domluví se s Frantou, co bude chtít dál a zda skončí pod JZD. Všechno jsme v klidu dořešili.
František Vítek byl nejúspěšnějším trenérem své doby. Kdybyste měl shrnout svou zkušenost, v čem spočívala jeho výjimečnost, v čem měl náskok před konkurencí?
V první řadě to byla svědomitost v tréninku, neodpouštět nic lidem v práci. V tomhle byl Franta skutečně tvrdý a nekompromisní. To byly jeho hlavní přednosti, pochopitelně i ta odborná práce s koňmi. Samozřejmě se mu taky všechno nepovedlo, to v životě jinak nejde, nikdo nejsme stoprocentní. Ale šel si cílevědomě za tím, nikomu nic neodpustil a tvrdě pracoval. Vyžadoval pořádek, disciplínu.
Foto: Otakar Kroužecký / Martin Cáp
