Vladimír Votřel na letošním mistrovství České republiky v paradrezuře skončil na nevděčném čtvrtém místě. I tak zůstal optimisticky naladěn, a i přes drobné zklamání z toho, že mu medaile unikla jen o tři desetiny procenta, byl se svými výkony spokojen.
Nyní se již těší, že si brzy splní svůj velký sen. Bude reprezentovat Českou republiku na mistrovství Evropy. Jenže, aby si tento sen mohl splnit, musel si vzít v polovině května letošního roku bankovní půjčku ve výši padesáti tisíc, kterou bude splácet pravděpodobně dalších sedm let. Celkem by měl osmdesát čtyři měsíců posílat necelých osm set korun. Aby si na vše vydělal, tak pracuje na záchranné stanici zvířat a po večerech se z něj ještě stává DJ Frenkk.
Ani to však nestačí a bez pomoci rodiny by se paradrezuře aktivně věnovat nemohl. V červenci se rozhodl založit transparentní účet a doufá, že mu s cestou za jeho sny pomohou drobní přispěvatelé z řad jeho přátel a příznivců jezdeckého sportu. Celý tento příběh začal zhruba před pěti lety. Vladimír Votřel se s námi o něj podělil v následujícím rozhovoru.
Kudy vedla vaše cesta ke koním a k paradrezuře?
Poprvé jsem se setkal s koňmi už jako malý, jelikož sousedé měli koně. Víc jsem se o ně začal zajímat před X lety, kdy jsem chtěl udělat změnu v životě a najít si sport, který by měl bavil a naplňoval mé cíle. Oslovil jsem kamarádku a moji trenérku Ing. Magdalenu Kupčíkovou, která má koně, že bych si to rád vyzkoušel. S mým handicapem to bylo složité a má první jízda byla taková, že by se hodně lidí smálo. Ale mě se to zalíbilo a uvědomil jsem si, že je to to, co mě po zdravotní i psychické stránce naplňuje.
Jaký je vlastně váš zdravotní handicap?
Já mám roztroušenou sklerózu s vysokou aktivitou, která se mi projevila někdy od mládí, ale pociťoval jsem to od šestnácti let. První diagnóza přišla v necelých osmnácti letech na střední škole. Postupně se mi začal zhoršovat zdravotní stav, zejména chůze, motorika těla a rovnováha.
Než jste se poprvé dostal na paradrezurní závody, trvalo to dlouho?
První závody jsem jel v roce 2016, jezdím tedy čtvrtou sezonu. Byl jsem vždycky tvrdohlavý a říkám si, že nic není nezvládnutelné. Všechno jde, ale člověk si musí jít za svým cílem. Když jsem poprvé začal jezdit, tak mi bylo řečeno, že já zdravotně handicapovaný nic nedokážu a mohu se na koni jen vozit. Tak jsem začal listovat na internetu, zda já jako handicapovaný mám možnost v jezdectví závodit. K paradezuře jsem se dostal v podstatě díky Renatě Habáskové, Janě Zenklové a Janě Kulichové. Poděkování patří i Kristýně Macelové a trenérce Magdaleně Kupčikové, bez nich bych nebyl tam, kde jsem.
Co považujete za váš dosavadní největší úspěch?
Cením si každého úspěchu, každý závod je individuální. I když dojedu první, nebo poslední, tak mi dává energii bojovat a pracovat na sobě dál. Největší zážitek mám zatím ze závodů ve Stadl Pauře, kde jsem si splnil kvalifikaci na mistrovství Evropy. Z mistrovství republiky mám dvě druhá místa. Tehdy jsem závodil ještě jako nezařazený, jelikož můj zdravotní stav nesplňoval moji zdravotní klasifikaci. Byl jsem zařazen do skupiny II, což je krok a klus. U mého handicapu však není klus při závodech možný, proto jsem jezdil v kategorii nezařazených. Tento rok už se mi zdravotní stav zhoršil natolik, že jezdím v grade I. S trochou černého humoru mohu říci, že konečně mohu jezdit ve své skupině.
"Z převážné většiny financuji vše z mého invalidního důchodu a práce na záchranné stanici zvířat"
Jak se vaše závodní aktivity daří financovat?
Z převážné většiny financuji vše z mého invalidního důchodu a práce na záchranné stanici zvířat, čímž si přivydělávám. Mám pak ještě jednu pracovní činnost, živím se jako DJ. Ale nejsou to zas extra peníze, aby to stačilo na veškeré aktivity. Vše, co vydělám, investuji do koní.
Máte spočítáno, na kolik vás měsíčně koně vyjdou? Je tajemství, kolik si vyděláte?
Mám jednoho svého koně a druhého půjčeného od trenérky. Když spočítám tréninky, kováře, veterináře a další výdaje, tak jsem na deseti až dvanácti tisících měsíčně. Příjmy mám plus mínus kolem dvaceti tisíc, podle toho, jak mohu pracovat. Mohu si vydělat i víc, ale vše závisí na mém zdravotním stavu. Výdaje na jedny národní závody vychází kolem deseti tisíc, závody ve Stadl Pauře mě vyšly na čtyřicet pět tisíc a rozpočet na mistrovství Evropy je kolem dvaasedmdesáti tisíc. Na běžné živobytí tak moc nezbývá, resp. jsem závislý na podpoře od rodiny. Máma mi hodně pomáhá a přispívá mi. Táta bohužel letos umřel. – Mám také pár sponzorů a přispěvatelů. Něco každý rok přispěje město Světlá nad Sázavou. Místní dopravce mě podporuje tím, že mi zdarma servisuje auto a jsou i další sponzoři, kteří mi pomáhají k cestě za snem.
Jak vás napadlo si vzít na závodění bankovní půjčku?
To bylo hned první rok, kdy jsem začal závodit. Dřív jsem si vše dopředu našetřil, první závody a soustředění jsem si zaplatil ze svého. Ale pak jsem si řekl, že to takhle dál nejde, že mám i své soukromé potřeby, potřebuji nějak žít a financovat si i věci okolo, takže pak už došlo na půjčku.
Nebojíte se, že se vám nebude dařit ty půjčky splácet?
S půjčkami si to hlídám. Nikdy nepřesáhnu částku tak, abych nebyl schopen splácet. Vždy si to rozvrhnu na víc let, abych byl schopen splácet i třeba jen z invalidního důchodu. Hlídám si to, abych se nedostal do extrémních problémů.
Kolik už těch půjček bylo?
V součtu asi za sto tisíc. Teď poslední půjčku jsem si bral padesát tisíc na to Rakousko a částečně na Evropu. První půjčka byla na pořízení sedla a dalšího vybavení. To byla investice, u níž se nedalo čekat. Když jsem si před tím koupil sedlo z druhé ruky, tak na to jsem hodně doplatil. Při mistrovství republiky před třemi lety v Brně se mi kůň lekl a já se v sedle neudržel. Bylo dost nevyhovující a dá se říci, že pro mě takřka nebezpečné. Tak jsem si řekl, že si radši vezmu půjčku a koupím si sedlo, v němž budu v bezpečí a bude koni vyhovovat.
Co vás motivovalo k tomu jet kvalifikaci na mistrovství Evropy?
Moje tvrdohlavost. Vždy jsem si říkal, že by člověk měl jít za svým snem. Můj sen bylo se zúčastnil mistrovství Evropy, nebo mistrovství světa. Letos se mi otevřela možnost startovat ve Stadl Pauře a splnit si kvalifikaci na Evropu. Tak jsem si řekl, že udělám vše, abych si ten sen splnil. Vzal jsem si tak půjčku, abych měl dostatek financí na to se závodů zúčastnit.
"Nechci si na smrtelné posteli vyčítat, že jsem něco chtěl udělat a neudělal to."
Tato konkrétní půjčka je na sedm let. Nepřipadá vám to neúměrné, že pro ten jeden letošní sen budete dalších sedm roků platit 777 korun za to, že jste startoval na jedněch závodech, byť se jedná o mistrovství Evropy?
Já si říkám, že až jednou člověk bude na smrtelné posteli a bude přemítat život, jak ho prožil a co všechno udělal, tak si nechci vyčítat, že jsem něco chtěl udělat a neudělal to.
Kolik vám je vlastně let?
Já to přestal počítat ve dvaceti sedmi letech, tak pořád říkám, že mi je dvacet sedm. Ale letos mi je – moment, musím to spočítat – třicet šest.
V červenci jste si založil transparentní účet. Jaká byla odezva, kolik se vám sešlo prostředků?
Odezva byla pozitivní, jsem vděčný za jakoukoliv drobnou částku, kterou od někoho dostanu. Poslali mi třeba příspěvky i moji spolujezdci z paradrezury. Nesmírně si toho vážím. Cením si důvěry ve mně, že ty peníze neproinvestuji někde jinde. I proto jsem ten transparentní účet založil, aby každý mohl nahlédnout, že ty peníze investuji tam, kam mám, a ne pro nějaké jiné účely.
Když by se podařilo vybrat dostatek prostředků, uvažujete půjčku předčasně splatit, nebo ji necháte běžet a budete se snažit účastnit víc závodů?
Pokud bude možnost a nebude mě tížit další finanční nouze, abych si nemusel brzy vzít další půjčku, tak bych ji samozřejmě rád splatil dřív. Ale udělal bych to v okamžiku, když budu vědět, že ty peníze nebudu potřebovat na něco jiného. Snažím se vše financovat s rozumem a pokud to jde, tak ze své kapsy. Při mém zdravotním stavu to však bohužel nejde financovat plně.
Jaké jsou vaše dlouhodobé cíle?
Můj velký cíl bylo se zúčastnit mistrovství Evropy či světa. To se mi za necelý měsíc splní. Tím pádem bych si měl stanovit další cíl do budoucna. Já si vždy stanovuji obrovské a těžko splnitelné cíle. Chtěl bych bojovat dál a snažit se získat kvalifikaci na paralympijské hry. Ty nejbližší v Tokiu jsou pro mě nedosažitelné, to bych musel zajet hodně závodů, což by stálo obrovské peníze. Říkal jsem si, že bych se připravoval na Paříž za pět let. Musím za svým snem jít na maximum, při prvním klopýtnutí se neotáčet a jít pořád dopředu.
Foto archiv Vladimíra Votřela
