Vanda Bělinová je drezurní jezdkyně, která vlastní několik hřebců. I z praktických důvodů se po mnoha zkušenostech v různých nájemních stájích rozhodla pro koupi vlastního areálu. O její cestě k vysněnému bydlení spojenému s koňmi se dočtete v rozhovoru.
Řekněte nám nejprve několik úvodních informací o areálu.
Je to v Těchařovicích na Příbramsku. Dlouhá léta jsme měli koně vždy ustájené. Stáje to byly krásný, nemůžu si stěžovat, ale tím, že většina našich koní byli vždy hřebci, i tak to představovalo problém v podobě toho, že nemohli trávit tolik času venku, co bychom si představovali. Někde nešli pouštět do výběhu vůbec, jinde sice ano, ale tzv. na vlastní nebezpečí, a když koukali na stáda kobyl s hříbaty přes jednu pásku, nebylo to úplně to pravé. A tak jsme se s partnerem Davidem Grunthalem rozhodli pro koupi vlastního malého areálu na pár koní, který bude splňovat funkci jak sportovní stáje, tak ale i takové rodinné, kdy mohu z kuchyně od kafe sledovat kluky ve výběhu. To se opravdu podařilo a v roce 2009 jsme koupili malý statek v Těchařovicích. Klub jsme pojmenovali po našem španělském hřebci, a tak teď nese název JK Bandolero Těchařovice. Od té doby ho stále rekonstruujeme a zdokonalujeme podle svých představ. Začali jsme halou 20 x 40 metrů, vnitřní stájí na sedm koní s prostornými boxy 3 x 4,5 m, dále jsme přistavěli tři venkovní, loni jsme dokončili venkovní jízdárnu 20 x 60 m, a disponujeme čtyřmi výběhy pro sportovní koně. Prostor na pastvinu nemáme, ale každý kůň jde denně do práce, a tak už ve výběhu spíše relaxuje. Jsme již plně funkční a jsme tak maximálně spokojení. Koně na ustájení nebereme, mám tu jen své vlastní koně, a koně ,,VIP“ klientů, třeba plemenné hřebce moravských teplokrevníků od manželů Galatíkových, které mám v tréninku na několik let, čili jsou vlastně jak moji bez rozdílu.
Jak dlouho ve vaší stáji působíte a jaká byla vaše cesta až na toto místo?
Statek byl zakoupen v červnu roku 2009 a stále probíhají různá vylepšení. Do té doby jsme prošli různými skvělými areály, a tak jsme měli možnost dost dobře utříbit svou představu, jak by náš areál měl asi vypadat. Když jsme sháněli ten pravý, naprosto přesně jsme věděli, že to nesmí být usedlost na 50 koní, která nás později časově pohltí. Chtěli jsme mít především čas na práci s koňmi, a ne na údržbu megalomanského projektu. Náš statek nám padl do oka hned, jak jsme ho prvně uviděli. Centrální dvůr, a vše ostatní kolem něj. Aby člověk nenachodil přes den kilometry. Ale to asi můžeme dovolit jen proto, že nikdy nemá být určen primárně pro komerční účely. V podstatě to máme jako velkou zahradu s koňmi.
Co vše předcházelo tomu, než jste se dostala sem? Kolik a které stáje jste za svoji jezdeckou kariéru vystřídala?
Začínali jsme v malé stáji na Kolínsku, konkrétně v Chocenicích. To byl v tu dobu ještě typický venkovský statek s koňmi. Dále jsem působila v tradičních stájích ve Stáj Václav Kolín a JK Poděbrady. Tam jsme ale měli vždy ustájeného jednoho nebo maximálně dva koně. Dále jsem přes dva roky jezdila v Paceřicích u pana Jana Van Geeta, kde právě v mé hlavě vznikla i vize takového malého areálu bez přístupu veřejnosti. Poslední stájí, kde jsme působili před koupí vlastního areálu, byla stáj JS Nesměň. Luxusní areál p. Kabátové, ale právě jak jsem již říkala, v tu dobu byla hodně zaměřená na chov a všude se pásly kobyly s hříbaty, což bylo sice velmi idylické, ale ne pokud vám ve stáji řehtají čtyři hřebci. Počet našich koní se navýšil na čtyři, a to už začal být počet, kdy jsme se finálně rozhodli pro koupi svého areálu.
Jaké jsou základní parametry vašeho současného domovského areálu?
Máme nyní deset boxů, což je pro nás finální počet. Máme od mladých koní na obsednutí, přes ty v top práci až po seniory v lehčím tréninku. Já jsem přesvědčená, že větší počet koní nejde plnohodnotně zvládnout. Když mi někdo řekne, že odjezdí šestnáct koní za den, ani nechci vědět, jak to asi vypadá. Počítat ještě trochu umím, a když chci každého koně opravdu svědomitě odpracovat, jít s ním třeba na hodinu a půl do terénu, nebo vzít některého dvakrát denně, tak jich opravdu více jak osm denně nezvládnu, a to mám kolem sebe super tým, co mi pomáhá se vším okolo. Čili mám halu i jízdárnu sama pro sebe a zázemí pro jezdce mám jen takové, co rodinný dům může poskytnout. Veřejnosti je vstup zakázán, samozřejmě po předchozí domluvě, každého rádi přivítáme, ale je to tu opravdu jen pro mne a mé koně a pro dlouholeté klienty. Kromě mě tu jezdí pod mým trenérským dohledem dvě mladé šikovné jezdkyně, Tereza Ištoková a Viktorie Babická, které ke mně přijíždí vždy na víkend.
Můžete prozradit něco o historii tohoto místa?
Tento areál má pestrobarevnou minulost, ale koně přivítal, až s námi. Co vím z doslechu, byla to kantýna, kde se připravovaly obědy pro zemědělská družstva v okolí, dále to byla opravna zemědělské techniky, snad i statek na chov ovcí, a když jsme to kupovali my, posledním majitelem byl podnikatel, který místo využíval jako továrnu na smuteční věnce.
Co je největší výhoda vaší současné stáje z vašeho osobního pohledu?
Asi se budu opakovat, ale největší výhodou, tedy alespoň pro mne, je právě jeho komorní podoba. Čtyři výběhy na aktuálních devět koní představují místo, kde mohou být minimálně půl dne každý venku. Strategická poloha mezi loukami, kdy 70% mé práce může probíhat v terénu. Hned za zahradou máme velký rybník se super „vlezem“ dovnitř, a tak trávíme v létě hodně času plavením koní, jako relaxační trénink po závodech nebo těžké práci. Je tam prostě klid. Přesto jsme na super tahu R4 od Prahy a jen kilometr od této hlavní silnice.
Kolik času zde trávíte? Jak vypadá váš běžný program, pokud jste zrovna tady "doma" a ne někde na závodech?
Tím, že tu bydlím, jsem tu vlastně pořád. Opravdu akorát když odjedeme na závody, se vzdaluji. Což je další výhodou. Například když není nějakému koni dobře, mohu ho několikrát za noc zkontrolovat, nebo dokonce, když se válí a kopne do boxu, uslyším ho až v ložnici. Myslím si, že když se svými koňmi trávím čas takto intenzivně, znám je mnohem lépe, což mi pomáhá i pod sedlem. Vím o jejich osobnosti mnohem více. Ráno vstanu, nasnídám se, a jdu do stáje. Nechám malého syna ošetřovatelce Terce, která je skvělá ošetřovatelka nejen koní, ale i právě Davídka, a tak ji ho můžu s klidným svědomím nechat, a jít jezdit. Tak dvě hodiny jezdím, pak jdu s malým na oběd, chvíli si pohrajeme, a když po obědě usne, jdu zase na tři hodiny jezdit. Když se vzbudí, zase si hrajeme a pak jdu ještě jezdit odpoledne nebo navečer. Malý je mi vlastně stále na dosah, i když ho Terka na zahradě hlídá, já na něj stále z haly nebo z jízdárny vidím. Večer nakrmíme a jdeme domu.
Bez jaké části zázemí byste se nemohla s koňmi nikdy obejít? Co berete jako naprostý standard pro to, abyste mohla vy i vaši koně v jakémkoliv areálu působit?
No asi si neumím areál představit bez stájí. Ať je to, jak je to, prostě pracující koně si potřebují pořádně odpočinout. Moje koně mají své boxy rádi. Tím, že jsou hodně venku, rádi se do nich vrací za odpočinkem. Hala je také dobrá. Občas jdu s koňmi do terénu i v dešti, ale když jich mám jezdit osm, to už bych asi nedala. Naopak bez čeho si areál představit umím úplně, jsou solária a podobně. Pravé sluníčko ve výběhu nic nenahradí. Na venkovní jízdárnu jsem se už těšila, ale také jsme tu 8 let fungovali bez ní, a úplně klidně jsem celou drezurní práci dělala se všemi koňmi na louce za vesnicí. Čili základ je asi opravdu kvalitní dobře odvětraná stáj s vysokým stropem, hala a výběhy.
Jsou plánovány v blízké budoucnosti nějaké změny v tomto areálu, rekonstrukce, rozšíření? Cítíte vy osobně potřebu nějaké změny?
Vše potřebné již bylo zrealizováno, teď už jen dodělávky typu zrcadla do haly. Jinak vše ke své spokojenosti máme a nic dalšího nepotřebujeme. Mohu se tu maximálně věnovat drezuře a všeobecnému tréninku svých koní.
Foto: archiv Vandy Bělinové
