Paradrezurní jezdkyně Tereza Dubcová v roce 2020 do poslední chvíle nevěděla, zda-li se zúčastní republikového šampionátu či nikoli. Rozhodnutí na poslední chvíli nakonec přineslo velký úspěch v podobě mistrovského titulu i přesto, že se teprve seznamovala s novým koněm.

 

Řekněte mi, prosím, na úvod - jaká pro vás byla sezona 2020?

 

Začátek byl takový složitý. Měla jsem nového parťáka Erina, tak jsme si na sebe zvykali, a pak byly ještě ty zákazy a omezení, takže jsme vůbec nevěděli, zda budeme moci vyrazit na závody.

 

Podařilo se vám s Erinem sehrát?

 

S Erinem je skvělá spolupráce. Myslím, že jsme si sedli velmi dobře. Je to kůň, který byl ježděn už jedním handicapovaným jezdcem, takže jsme se sehráli celkem dobře. Hodně mě toho naučil a učí do teď. Dokonce jsme si spolu troufli začít i parkurové skákání, ale to jen okrajově. Je to prostě úžasný kamarád.

 

Erin je přímo váš nebo ho máte zapůjčeného?

 

Erin není bohužel můj, ale mám ho půjčeného od své skvělé trenérky Lenky Suché, která ho zároveň pro mě připravuje, a nás trénuje ve spolupráci Jarčou Vláškovou.

 

Jak dlouho s paní Suchou spolupracujete?

 

Přibližně dva roky ve spolupráci s Erinem, ale už jsme se potkali v mých začátcích v mých čtyřech letech při hipoterapii ve stáji Rozárka, kde to vlastně úplně všechno začalo.

 

K jezdeckému sportu jste se tedy dostala přes hipoterapii?

 

Ano, učaroval mě pohled z koňského hřbetu. Jsou to nádherná zvířata, do kterých se prostě musí každý zamilovat. Když přišla v mých sedmi letech nabídka vrhnout se do paradrezurních závodů, nebylo co řešit. Péče o koně, závodní atmosféra, spousta nových kamarádů a otevřených možností ukázat, co umím. Poznala jsem, že i když jsem jezdec s nějakým handicapem, nezastaví mě to, jde všechno, po čem toužíte.

 

Vzpomínáte si na své první okamžiky v sedle? Bála jste se?

 

Je to zvláštní, ale nebála. Tak nějak jsem to brala jako normální věc. Asi mi v tu chvíli nedocházelo, že se může něco stát.

 

Co pro vás bylo v začátcích náročné?

 

Na začátku bylo všechno fajn, jako prckovi mi nedocházelo, že i kůň je zvíře a i zvířata mají své nálady. Samozřejmě následovalo několik pádů a v hlavě se mi usadil strach, ale i ten jsem dokázala překonat. Dnes jezdím s respektem a pokorou. Jediným takovým problémem ze začátku bylo najít ty správné pomůcky k ovládání koně. Mamka mi musela nechat vyrobit speciální otěže, které by pomohly mně, ale zároveň nevadily koni.

 

Bylo náročné po prvních pádech najít znovu sebejistotu?

 

Ano, bylo, nějakou dobu mi to trvalo, ale měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě dostali znovu do pohody. A díky mým koňským kamarádům jsem to zvládla.

 

Jak probíhaly vaše úplně první závody?

 

Už to bude osm let, co jsem jela první závody. Ale pamatuji si je dobře, to jsem měla svého první parťáka poníka Raráška a jeli jsme spolu do Hradištka u Sadské na mistrovství České republiky. Byla jsem tam úplně nejmladší a nejmenší. Získala jsem tenkrát třetí místo. Byla to velká legrace, protože tam byli všichni jako moji tátové a mámy a strejdové a tety, všichni se o mě starali a byli moc hodní a milí.

 

Vnímáte takto český paradrezurní svět obecně? Máte hodně přátel kolem koní?

 

Paradrezurnímu sportu se aktivně věnuji devět let a zatím jsem se setkala jen se skvělými lidmi. Kolem tohoto sportu je spousta fajn lidí, kteří neváhají s čímkoli pomoct nebo cokoli zařídit. Když jsme na závodech, všichni se navzájem podporujeme a fandíme si, i když jsme vlastně soupeři. To je na tom to krásné. Ale nejen lidi v para sportu jsou skvělí, také samotní zdraví drezurní jezdci se nám snaží pomoct a podpořit nás. Prostě fajn prostředí a jsem za to ráda. Alespoň z mého pohledu.

 

Mám radost, že je to pro vás takto příjemné prostředí. Kterých jezdeckých úspěchů si nejvíce vážíte?

 

Za můj největší úspěch považuji mistrovství České republiky v Olomouci v roce 2020. Podařilo se mi získat první místo a titul mistra v kategorii nezařazených. Vážím si ho úplně nejvíc, protože rozhodnutí jet na mistrovství padlo jen pár dní před odjezdem. Vše se semlelo tak rychle, že ani nevím, jak se to vše odehrálo. Odjezd byl ovlivněn nejprve různými zákazy ohledně koronaviru a nemožností pořádně trénovat, a taky jsme se rozhodovali kvůli tomu, že jsme spolu s Erinem byli jen krátkou dobu a nebylo jisté, jak bude kůň reagovat v neznámém prostředí. Nakonec jsme to riskli a konal se úspěch.

 

Zmínila jste se, že zkoušíte i skokové ježdění. Máte v tomto směru i parkurové ambice, nebo se jedná zatím spíš jen o takové zpestření?

 

Ambice žádné nemám, vše je spíše vedeno jako zpestření a zároveň jako kondiční cvičení pro koně. Ale víte, jak to je, nikdy neříkej nikdy.

 

Foto Jenda Andrash / ESC Olomouc