Ivan Janatka není jen strážcem tradice a genia loci karlovarských dostihů. Je také jejich nejstarším pamětníkem. Poprvé jim přihlížel už jako šestiletý chlapec v roce 1946. Aniž by to tenkrát tušil, závodiště založené na sklonku 19. století se mu v mnoha ohledech stalo osudem a on mu zůstal věrný po celý život.

Právě tady, na kdysi impozantní, leč druhou světovou válkou notně poničené dráze v městské části Dvory se seznámili jeho rodiče. Tedy maminka a nevlastní otec, amatérský jezdec a mistr republiky v parkuru František Podpěra.

„Když se po válce podařilo karlovarské dostihy obnovit, máma tady vyhrála dostih a táta to komentoval: Co to jelo za bláznivou ženskou? Ona mu přišla vynadat, a tak se dali dohromady," smál se po letech Ivan Janatka.

František Podpěra, který později působil i jako správce karlovarské dráhy, zásadně ovlivnil synovo další směřování. Mladý Ivan jako jedenáctiletý nastoupil do oddílu Slovan Karlovy Vary a jeho trenérem nebyl nikdo menší než olympijský vítěz František Ventura. Právě pod jeho vedením prodělal drezurní i skokovou průpravu a jezdil také všestrannost.

Na parkurových kolbištích se rozhodně neztratil – v roce 1957 byl členem stříbrného družstva na republikovém šampionátu. Ale srdcem od začátku tíhnul k dostihům. První steeplechase absolvoval v sedmnácti letech v Netolicích na polokrevném bělouši Karasovi.

Jesen, Mambo a Blankyt

Po maturitě uvažoval o studiu veteriny. Nakonec se dostal jako praktikant do veterinární nemocnice ve Františkových Lázních. Po roce bez vědomí rodičů udělal přijímací zkoušky na zemědělskou technickou školu v Táboře. Tam potkal jednoho ze svých osudových koní, jednookého polokrevníka Jesena, kterého koupil za 700 korun na jatkách a s nímž se úspěšně uvedl na překážkách ve Velké Chuchli.

Začínal jako zootechnik v Státním účelovém statku Žebice, později odešel do Státního statku Mšeno, kde zakládal dostihovou stáj i plnokrevný chov. V roce 1971 je převzal Státní statek Veltrusy.

Zřejmě nejznámějším koněm jezdecké kariéry Ivana Janatky byla specifická klisna Mambo, dcera vítěze derby Liberála. Spolu se umístili dvakrát druzí a jednou třetí v Memoriálu kapitána Rudolfa Poplera a dvakrát startovali i ve Velké pardubické, v níž finišovali dvakrát šestí.

"Mambo byla skvělý skokan, ale je fakt, že byla těžko jezditelná. V zimě nosila hlavu úplně u země. Když jsme cválali, zůstávaly po nás čtyři stopy a pátá uprostřed, jak Mambo ryla nosem ve sněhu. Tři cvalové skoky před překážkou zvedla hlavu, skočila a zase ji sklonila. Nejtěžší s ní byly vždycky dvě poslední proutěné překážky. Malé skoky jí nic neříkaly…" vzpomínal Janatka.

V roce 1968 startoval s Blankytem ve steeplechase v pařížském Maisons-Laffitte. Kvůli okupaci se tehdy v Československu rušily velké akce, včetně Velké pardubické. Cesta do Francie, kterou díky svým kontaktům vyjednal major Josef Klement, byla komplikovaná. Blankyt během transportu prodělal koliku, přesto se dostihu zúčastnil a dokázal přeskákat téměř celý kurz. Až čtyři skoky před cílem padl po kolizi.

Peruán trénoval polehoučku

Jako trenér si Ivan Janatka udělal jméno už ve Veltrusích. Zaujal vlivného šéfa PP Šamorín Jozefa Košťála, který ho zlanařil na Slovensko jako nástupce Harryho Petrlíka, směřujícího do rovinové pobočky stáje ve Velké Chuchli.

"Šamorín byl prestižní štace, znělo to lákavě. Moje druhá žena Magda byla herečka, působila v Ústí nad Labem spolu s Jiřím Bartoškou, Karlem Heřmánkem nebo Pavlem Zedníčkem. Chtěla tam skončit a řekla mi, že se mnou půjde kamkoli. Tak už jsem to měl napůl domluvené, ale ve Veltrusích si postavili hlavu a souhlasili s rozvázáním pracovního poměru až poté, co prodám všechny hřebce. Poslední dva, Sokratese a Vojena, nakonec koupil Šamorín," vyprávěl.

Po skončení tříleté smlouvy dostal nabídku ze Svinčic, pro které chystal výbornou Talcum, a odtud vedla jeho cesta zpět do Karlových Varů. Z dlouhé řady svých svěřenců nejraději vzpomíná na Metropola a zejména na Peruána – pozdějšího trojnásobného vítěze Velké pardubické, kterého připravoval na karlovarské dráze ještě jako rovinového koně.

„Byl to nesmírně pracovitý a hodný koník, který nikdy nemarodil. Nechodil jsem s ním galopy, trénoval jen tak polehoučku. Vůbec mě nepřekvapilo, že se později na překážkách tak proslavil…" podotýká.

Ustál i těžké životní zkoušky

V soukromém životě se musel vyrovnat s několika ranami osudu, obě manželky ztratil za tragických okolností. Druhá manželka Magda zemřela, když bylo jejich dceři dvanáct. „Moje druhá žena zemřela, když bylo dceři dvanáct let. Ze dne na den bylo všechno jen na mně, začal jsem doma prát, žehlit i vařit. Ráno jsem udělal dceři snídani, svačinu, vypravil ji do školy a jel do stáje..."

S organizací dostihů v Karlových Varech pomáhal už v éře Státního závodiště od roku 1984. Po revoluci ho oslovili Vlastimil Balcar a později Karel Holoubek, který ho požádal, aby se po odchodu do důchodu věnoval závodišti naplno.

Od té doby si karlovarské dostihy bez Ivana Janatky nikdo neumí představit. V duchu své organizátorské posedlosti si například sám navrhl mobilní překážky ve stylu francouzských skoků, výrazně ovlivnil i řadu dalších detailů v současném areálu. Když se ho občas známí zeptají, jak se mu to všechno podařilo v životě stihnout, jen krčí rameny: „Sám nevím...“

Ale stihl. A stíhá dál.

„Jak se mám? Stáří na krku, ale jde to. Dráha je připravená, zavlažujeme a ostříhali jsme křoví. Bude to dobré,“ ujišťuje a už teď upírá pohled k 15. červnu, kdy sezonu na jeho milovaném závodišti otevře Karlovarská dvojnásobná míle.

Redakce Jezdci.cz přeje za všechny dostihové příznivce panu Janatkovi všechno nejlepší a z celého srdce mu děkujeme za jeho práci, vytrvalost i lásku ke koním.