Rachael Blackmore v pondělí oznámila ukončení jezdecké kariéry. První žena, která zvítězila ve Velké národní, se rozloučila bez velkých fanfár a ceremoniálů - své rozhodnutí oznámila v příspěvku na sociální síti X.
"Moje dny v roli žokeje jsou u konce. Cítím, že nastal správný čas. Jsem smutná, ale i neskutečně vděčná za všechno, co mi život v uplynulých šestnácti letech přinesl," napsala. "Je skličující nemoci říct, že jsem stále žokej... Kdo teď vlastně jsem? Ale měla jsem obrovské štěstí."
Nyní již bývalá irská jezdkyně se v pětatřiceti letech ohlíží za úspěchy, které nemají srovnání. Jako první žena v historii vyhrála Velkou národní, ale i Gold Cup, Champion Hurdle a Champion Chase v Cheltenhamu. Jako vítězka 564 překážkových dostihů, z toho osmnácti na cheltenhamském festivalu, a držitelka třiatřiceti triumfů na úrovni Graded 1 ukázala tisícům dívek, že žádný sen není v dostihovém sportu dost velký na to, aby se nedal splnit.
"Je to úžasná osobnost s neuvěřitelnou pracovní morálkou. Dosáhla neskutečných výšin a dokázala to se zvláštní pokorou. Má také obrovskou empatii vůči jiným lidem. Dnešním rozhodnutím končí jen jedna kapitola jejího života, má toho před sebou ještě hodně. Ať se pustí do čehokoli, bude brilantní," řekl listu Racing Post jeden z formativních trenérů její kariéry Henry de Bromhead.
Mezi první vzory patřila Elizabeth Taylor
Rachael Blackmore se narodila 11. července 1989 v městečku Killenaule v hrabství Tipperary jako dcera učitelky Eimir a farmáře Charlese. Dostihové prostředí nebylo součástí rodinné tradice, ale koně ano – na statku měli hospodářská zvířata a malá Rachael brzy dostala svého prvního poníka jménem Bubbles. Právě s ním podle svých slov navázala klíčový vztah, který jí určil směr do budoucna.
Zásadní impulz přišel v sedmi letech. Tehdy se u kamaráda dívala na televizi a poprvé sledovala přímý přenos z Velké národní v Aintree u Liverpoolu. Adrenalin, který tenkrát cítila, si zapamatovala na celý život. A když o pár let později narazila na americký film National Velvet, v němž dvanáctiletá Elizabeth Taylor v přestrojení za chlapce vítězí ve stejném dostihu, znovu ji to zasáhlo.
Přesto původně nesnila o tom, že by se někdy mohla v dostizích uchytit. „Nepovažovala jsem to za možnou kariéru,“ přiznala. Chtěla být veterinářkou a zapsala se na univerzitu v Limericku, kde vystudovala obor equine science. V té době už intenzivně závodila s amatérskou licencí. Její maminka s úsměvem vzpomínala, že dcera kvůli dostihovým závazkům nedorazila na vlastní promoci.
První vítězství slavila 10. února 2011 v sedle Stowaway Pearl na proutěných překážkách v Thurlesu. Trenér Shark Hanlon ji tehdy angažoval na doporučení žokeje Davyho Russella. "My jsme jí na začátku pouze podali pomocnou ruku, zbytek zvládla sama. Celá naše rodina měla Rachael moc ráda. Jejím největším vkladem na začátku byla odvaha. Neměla strach, sedla si na jakéhokoli koně," řekl Hanlon serveru The Irish Field.
I když si poměrně záhy připsala dalších sedm vítězství a jedenáct na okruhu point-to-point, profesionálna kariéry se jí jako ženě zpočátku zdála být nereálná. To se změnilo až 17. března 2015. Ve svých 25 letech se Blackmore stala první irskou překážkovou jezdkyní s profesionální licencí od dob Marie Cullen o čtvrt století dříve. Debutovala v sedle Redwood Boye na závodišti Down Royal a od té doby začala stoupat vzhůru.
Klíčová rozmluva v taxíku
Rok 2017 znamenal pro Rachael Blackmore zásadní zlom. S dvaatřiceti vítězstvími a intenzivní Hanlonovou podporou se stala první vítězkou irského žákovského šampionátu na překážkách. Již o rok později debutovala ve Velké národní – na Alpha Des Obeaux se dostala až k The Chair - a v roce 2019 přidala první vítězství v kategorii Graded 1 ma na Minella Indo, který pro trenéra Henryho de Bromheada ovládl Albert Bartlett Novices' Hurdle.
Spolupráce s Henrym de Bromheadem se postupně proměnila v klíčové sportovní partnerství její kariéry. Podle jejích slov se zrodilo ve chvíli, kdy se Eddie O’Leary z Gigginstown House Stud během cesty taxíkem do Aintree zeptal de Bromheada, proč Rachael ještě nedal šanci. Tímto rozhovorem se jí otevřely dveře do centrály Knockeen a do sedel koní jako Honeysuckle, A Plus Tard, Minella Indo, Captain Guinness, Bob Olinger nebo Minella Times.
V roce 2019 přišel i první zásah na Cheltenham Festivalu. Na tehdy ještě začínajícím A Plus Tardovi triumfovala v bývalé Chase Brothers Novices' Handicap Chase. V téže sezoně 2018/19 obsadila s 90 vítězstvími druhé místo v irském překážkovém šampionátu, ještě o dva body více nasbírala v sezoně 2020/21. V obou případech skončila za Paulem Townendem, svým někdejším soupeřem z irského pony okruhu.
Zlaté časy
Na vrchol Rachael vystoupala během jara 2021. V březnu se na Cheltenham Festivalu zapsala do dějin, když jako první žena v historii vyhrála Champion Hurdle na fenomenální klisně Honeysuckle, s níž už předtím dvakrát triumfovaly v Irish Champion Hurdle. Festival zakončila se šesti vítězstvími, čímž si zajistila titul nejúspěšnějšího jezdce mítinku – další prvenství pro ženu. A zdaleka nešlo jen o statistiky. Způsob, jakým s Allahem odvodila Ryanair Chase, fanoušci srovnávali s Ruby Walshem v jeho nejlepší formě.
Pak přišel duben a s ním Aintree. Na hnědákovi Minella Times ze stáje J. P. McManuse se Rachael stala první vítězkou Grand National a přinesla dostihům obrovskou publicitu. "Nemůžu tomu uvěřit. Necítím se jako jezdkyně. Momentálně se necítím ani jako člověk," žasla po doběhu. "Znamená to pro mě strašně moc. Už samotná účast pro mě byla neuvěřitelná. A teď tohle? Je to sen," řekla novinářům.
Do Aintree jí tehdy gratulovali irský prezident Michael D. Higgins nebo Ringo Starr. BBC ji označila za "skromnou průkopnici". Objevila se v titulcích od New Yorku po Sydney. Její příběh překročil hranice dostihového sportu.
O rok později znovu excelovala v Cheltenhamu. Tentokrát s koněm A Plus Tard ovládla Gold Cup – dostih, ve kterém rok předtím skončila druhá za stájovým kolegou Minella Indo. Tentokrát si počkala, na předposlední překážce přešel A Plus Tard do vedení a v cílové rovině soupeřům utekli o 15 délek, což byl největší náskok od roku 1995.
Triumfy v sérii hlavních dostihů britského překážkového kalendáře – Champion Hurdle, Champion Chase, Gold Cupu a Velké národní - vstoupila do stejného klubu jako Ruby Walsh, A. P. McCoy a Barry Geraghty. Nikdo z nich ale nezvládl to, co ona. Když v roce 2025 přidala vítězství ve Stayers’ Hurdle s Bobem Olingerem, završila jako první jezdkyně v historii vítězství ve všech čtyřech hlavních dostizích Cheltenham Festivalu.
"Většinou vyhrává nejlepší kůň"
Jedním z důvodů, proč si Rachael Blackmore získala srdce dostihového světa, byl také způsob, jakým se prezentovala v sedle i mimo něj. Nikdy nepatřila k těm, kdo by se na dráze projevovali nějak okázale. Její styl byl nenápadný, účelný, s maximálním respektem ke koni. "Rachael se soustředí víc na svého koně než na to, co se děje v dostihu. To není vůbec snadné, ale v jejím podání to tak vypadá," řekl o ní šampion rovinových trenérů Aidan O’Brien.
Měla výborný odhad tempa, dokázala dobře přečíst soupeře a ušetřit síly svého koně pro rozhodující moment. Ukázala to například při triumfu v Gold Cupu, kdy s A Plus Tardem čekala až do předposlední překážky, než „stiskla spoušť“. V rozhovorech opakovaně zdůrazňovala, že jezdec je jen jednou částí rovnice.
"Koně jsou jako lidé. Mají různé povahy a libůstky. Když cítíte, že jsou spokojení a oddaně plní vaše pokyny, je to nádhera. V devíti případech z deseti vyhrává nejlepší kůň. Pokud na něm sedíte, je to už půlka úspěchu," řekla listu The Irish Times.
Zároveň na dostihové scéně odmítala přehnané zdůrazňování pohlaví. Veřejně říkala, že na tom nezáleží a že po ní přijde mnoho dalších žen, které rovněž uspějí. Svůj vlastní přínos vnímala s pokorou a odstupem: "Určitě nejsem poslední, komu se to podařilo."
Její skromnost ostře kontrastovala s fyzickými nároky profese, které snášela s klidem a samozřejmostí. Když se novináři při focení pro The Irish Times ptali na její zranění, reagovala s úsměvem: "To nic nebylo, jen zlomený nos, klíční kost a zápěstí." V jiném rozhovoru pak dodala: "O zraněních nepřemýšlím. Pokud začnete myslet na to, co by se mohlo stát, není to práce pro vás."
Autorkou dětské knihy
V říjnu 2024, na začátku uplynulé překážkové sezony, ji na tři měsíce vyřadilo ze hry vážné zranění krční páteře. Mnozí se tehdy ptali, jestli se ještě vůbec vrátí. Rachael však dala rázně najevo, že její příběh ještě neskončil. V březnu 2025 zamířila na Cheltenham Festival, kde triumfovala ve Stayers’ Hurdle s Bobem Olingerem a naposled psala historii.
O téměř dva měsíce později přišlo rozloučení. V sobotu 10. května zvítězila ve svém posledním dostihu s klisnou Ma Belle Etoile v Corku. Dva dny poté oznámila konec kariéry a vyvolala tím stejně silnou odezvu jako o několik let dříve v Cheltenhamu a Aintree. Gratulace a pocty zaplavily média i sociální sítě. Trenér Willie Mullins ocenil její inspirativní roli pro celý sport, bývalý kolega Barry Geraghty řekl, že odchod na vrcholu jen dokresluje její velikost.
Ještě před skončením kariéry stihla Rachael napsat spolu s novinářkou Rachel Pierce svou první knihu Granny National. Příběh určený dětem od osmi do desíti let vypráví o dívce jménem Rachael, která pomáhá své babičce splnit sen stát se žokejkou.
Co bude dál? Samotná Rachael zatím konkrétní plány nezveřejnila. Její veřejné vystupování i styl rozlučkového prohlášení však naznačují, že má co nabídnout i mimo dostihové dráhy. Ať už jako mentorka, komentátorka, trenérka nebo ambasadorka, její hlas bude bezesporu nadále slyšet.
Zdroje: Racing Post, The Irish Field, The Irish Times, BBC, Jezdci.cz, X
