Marcel Kamínek a jeho sestra Milena Minářová se narodili 11. září 1942 a jako správná dvojčata dělali společně téměř vše. Ačkoliv nepocházeli z rodiny koňařů, cestu si k nim našli již v útlém dětství a zasvětili jim velkou část svých životů. 

 

„Naše maminka učila na gymnáziu jednu dívku, která jezdila na koních. Ta nás přivedla do Tělovýchovné jednoty Sokol Auto – Praga, která sídlila ve Stromovce, na místě, kde je dnes planetárium. Koně nás nadchli a oba jsme na nich začali jezdit,“ vzpomíná Milena Minářová na dobu, kdy jim bylo zhruba 11 let. 

 

Tehdy ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se úzce zaměřili na drezurní disciplínu. „Marcel drezuru vůbec nejezdil, věnoval se parkurovému skákání. Trénovali nás pánové Dobeš, Myslík a Šorsák. Ti všichni propagovali přiježděnost koní, i když to byli skokané, respektive pan Šorsák byl militarista. Žádnou velkou sportovní kariéru jsme neměli – oba jsme se na mistrovství republiky dostali jen v rámci kategorie družstev,“ popisuje sestra Marcela Kamínka.

 

Ze Stromovky se přesunuli k Zahradníkům v Liboci, ale jelikož jim cesta z Vinohrad zabrala i hodinu cesty, tak se díky známým přestěhovali do jezdeckého oddílu Ústředního domu armády, z něhož vznikla Tělovýchovná jednota Žižka Praha. Ta měla koně nejprve na Pohořelci a později na Trojském, dnes Císařském ostrově. Marcel Kamínek se také svého času věnoval modernímu pětiboji v Dolních Chabrech a ke koním přivedl i své dva syny Petra a Karla, zatímco Milena přenesla lásku ke koním na její potomky – Jiřího a Ondřeje. 

 

„Postupem času jsme se vedle závodění začali věnovat i soudcování. Tehdy to bylo tak, že se dopoledne jezdily drezury a odpoledne skoky. Až s dalším rozvojem oddílů se závody začaly rozdělovat na drezurní a skokové, jelikož vše nešlo zvládnout v jeden den. V té době jsme se více začali zaměřovat na drezuru a jelikož jsme byli poměrně známí, tak nás zvali i další pořadatelé,“ vypráví paní Milena. 

 

Výčet míst, kde rozhodovali drezurní úlohy, je velmi dlouhý. Jsou to vedle Prahy například Čísovice, Dražice, Dolní Přím, Dubenec, Jaroměř, Jeřice, Panská lícha, Písek, Plzeň, Litovelské Pomoraví, Mnětice, Slatiňany, Těšánky, Ústí nad Labem, Vrchovany či Zduchovice. „Byli jsme rozhodčí specialisté, takže jsme soudcovali i soutěže na úrovni Grand Prix, ale vše jen v rámci národních závodů,“ upřesňuje Milena Minářová. 

 

Přestože se na závodech vyskytovali v pozdějším věku již jen v roli rozhodčích, tak měli i své vlastní koně. Po povodních v roce 2002 se jejich domovskou stájí stal až do současnosti Pražský jezdecký klub Gabrielka v Nebušicích. Marcel se do sedla neváhal vyhoupnout ještě v pětasedmdesáti. 

 

„Ke koním jsme chodili pravidelně alespoň pětkrát týdně. Poslední dva roky ho však stále více zlobilo srdíčko a už ani nezvládal sám chodit u sebe do třetího poschodí, takže se přestěhoval ke mně do Břevnova,“ prozradila. Ani přes zdravotní komplikace jej láska ke koním neopouštěla. 

 

Srdce, které velkou část života Marcela Kamínka bilo pro koně, navždy dotlouklo ve středu 26. března 2025. Poslední rozloučení se koná ve čtvrtek 3. dubna od 12:40 hodin v malé obřadní síni krematoria v Praze – Strašnicích. Čest jeho památce!