Ani po dvou dnech si ještě úplně neuvědomila, čeho minulý víkend dosáhla. Lenka Neprašová se ve svých jednadvaceti letech stala historicky druhou Češkou v sedle, která dosáhla v překážkových dostizích na titul žokejky, a zařadila se po bok nezapomenutelné Evy Palyzové.
Když se po padesátém překážkovém triumfu kariéry vracela na čtyřletém Romolovi, pro něhož to byla vítězná premiéra, před hlediště v italském Trevisu, běžely jí naproti Pavla Váňová s Annou Lebduškovou a všechny tři na několik okamžiků přemohly emoce.
„Myslím, že místní publikum muselo být trochu překvapené, když vidělo, jak jsem tam jásala po vítězství v dostihu se čtyřmi startujícími. Ale dosáhnout v tomto věku na titul žokejky je prostě neuvěřitelné a jsem za to strašně šťastná. Vlastně jsem o tom nikdy ani nesnila, až časem mě napadlo, že by to jednou bylo hezké. Povedlo se to díky trenérům a majitelům, kteří mě podporují, a moc jim za všechno děkuji,“ vrací se k sobotní radosti.
Do Trevisa přitom nejela s velkými očekáváními a s významným kariérním mezníkem nijak zvlášť nekalkulovala. Nakonec si z Itálie odvážela double, kromě Romola se prosadila ještě s klisnou Ethiopian Sister. „Byly to slabší dostihy, ale jela jsem nezkušené koně, kteří zatím příliš nezářili, a tak jsem s tím nepočítala. O to větší radost mám z obou vítězství…“
Její padesátý překážkový vítěz Romolo, připravovaný Josefem Váňou pro stáj Scuderia Tania-Váňa, debutoval jako skokan loni v prosinci a stihl se mezi nováčky dvakrát umístit.
„Není to extra složitý kůň, ale zatím ho ještě brzdí hlava. Pro mě jako jezdkyni bylo hlavně důležité mu vyhovět. Davide Columbu chtěl vodit a nechtěl nás tam pustit, tak se mi Romolo usadil na druhém místě a byl skvělý po celý dostih. Jenom mi trochu hůř točil, ale to koně, kteří jsou v Trevisu poprvé, dělají. Jinak to bylo výborné,“ hodnotí Neprašová svého parťáka.
Více šancí v zahraničí než doma
S žokejským titulem je tradičně spojená ztráta váhové úlevy. Pro Lenku Neprašovou to však platí jen částečně — zatímco na domácích drahách už bude nastupovat bez úlevy, v zahraničí může nadále využívat úlevu pro ženy v sedle bez ohledu na počet vítězství: „V Itálii mám jako žena kilo a půl úlevy a to samé ve Francii, kde myslím, že ještě nějaký čas budu mít tři kila a až dosáhnu nějakých 80 vítězství, zůstanou dvě kila ženské úlevy.“
I proto odhaduje, že nadále bude dostávat více šancí v zahraničí než v Česku. „Už jsem se trochu smířila s tím, že během české sezony tady tolik příležitostí nedostávám a asi ani nebudu. Nouze o jezdce je tady přece jen menší než v Itálii, máme dost zkušených mazáků. O to větší radost mám ale z Itálie a Francie, kde mě to neskutečně baví a sedím tam na kvalitních koních,“ shrnuje.
Že by do budoucna mohla být zavedena „dámská úleva“ i v českých překážkových dostizích, nepředpokládá. „Určitě by se mi to líbilo, ale na tohle jsou rozdílné názory a stejně o tom nerozhodujeme my. Na rovině se prosazují jezdkyně i bez úlevy, na překážkách by to určitě mělo smysl pro motivaci těch holek, protože nás pomalu přibývá. Bylo by to pěkné, ale nestane se to,“ zamýšlí se Neprašová.
Hlavně zůstat zdravá
Z faktu, že po letech začíná nacházet více žen cestu i do překážkových dostihů, má dobrý pocit. „Osobně mi to dělá radost. Třeba vzestup Aničky Lebduškové je bomba, protože to nemá lehké a musela se popasovat i s těžšími koňmi na ježdění. Jak si s tím jako rovinová jezdkyně poradila, klobouk dolů před ní,“ chválí svou kamarádku a soupeřku.
Samotná Lenka Neprašová se chce vzhledem ke své nízké váze nadále objevovat také v rovinových dostizích. „Já si na rovině ráda zajezdím, protože tu váhu bohužel stále mám. Samozřejmě by se mi hodila spíše vyšší váha a zůstat na překážkách, ale když navážím rovinové váhy, ráda toho využiju. Je to pro mě takové osvěžení,“ usmívá se při zmínce o tom, že loni neváhala kvůli jednomu angažmá jet na rovinové mítinky v Praze či Mostě.
Pokud jde o výhled na letošní spolupráce, všechno zůstává při starém. „Chci nadále jezdit do zahraničí s Pepčou Váňou a když na mě v dostihu nic nezbude, ráda jezdím i Paolovi Faverovi. Hlavně šestiletého Na Scoiteara, to je takový můj oblíbenec. A v Česku budu jezdit pro naši osvinovskou stáj, jinak nejsem s nikým domluvená. Kdyžtak budu třeba vodit, nějaká práce se vždycky najde,“ říká s nadsázkou.
Její loňskou českou sezonu poměrně výrazně ovlivnila zranění a následné pauzy. „Dvakrát jsem si zlomila stejnou klíční kost, ale musím zaklepat, jinak jsem dosud neměla nic vážného. Beru to tak, že to k tomu patří, a byť jsou to nepříjemné situace, vyrovnávám se s tím myslím docela rychle. V první chvíli je člověk zklamaný, že bude zase na nějaký čas mimo. Ale jakmile mě operovali, týden to pobolívalo a pak už mě to táhlo zpátky. Nejtěžší je v těchto situacích dohnat fyzičku, vrátit se po druhé delší pauze bylo pro mě docela těžké…“
I proto si přeje v letošní sezoně hlavně zdraví. „Hlavním cílem je určitě zůstat zdravá, dál jezdit a snad se mi časem podaří víc jezdit i v Pardubicích. Kdyby se povedly třeba nějaké kvalifikace, bylo by to krásné. Hlavní ale je, aby mě to stále bavilo tak, jak mě to teď baví, a abych mohla jezdit co nejdéle,“ přeje si.
Do koní a ježdění dává maximum energie, na jiné zájmy jí momentálně moc času nezbývá. „Jezdím teď ale častěji za rodinou do Žlutic. Za babičkou a dědou, tetou a sestřenicí. Máme další malé členy rodiny, tak se z nich těším a v tom společném čase si vždycky nejlépe odpočinu. Jsem ráda, že je mám takhle blízko a že se tam dostanu,“ uzavírá Lenka Neprašová.
