Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech na Labem byla zapsána na Seznam památek světového dědictví UNESCO a to jako 14. památka z České republiky. Rozhodl o tom Výbor pro světové dědictví UNESCO na svém zasedání 10. července 2019 v Baku v Ázerbájdžánu. Vedle toho, že se jedná o jeden z největších milníků v historii hřebčína, jde o velký úspěch České republiky a to v mnoha směrech. Doporučení ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel) a následné rozhodnutí Výboru pro světové dědictví UNESCO lze označit jako celosvětový precedent. Stalo se tak na naší planetě vůbec poprvé, kdy tato nejvyšší autorita na hmotnou památku specializovanou výhradně k chovu a výcviku koní nahlíží jako na jednu z nejvýznamnějších světových historických památek. Krajina kladrubského hřebčína se tak dostala do elitního klubu 1.121 nejvýznamnějších památek světa. Není bez zajímavosti, že v pořadí jako 1.111. památka. Prostě čtyři jedničky, které potěší každého marketéra.
V našem případě se skutečně jedná o první hřebčín na světě zapsaný na tomto prestižním seznamu. Česká republika jako první stát na světě téma významné hmotné památky spojené ryze s hipologickou tématikou u ICOMOS a UNESCO otevřela. Z těchto důvodů to byla právě ČR, která pro ICOMOS na základě její žádosti v rámci nominační dokumentace připravila úvodní obecné pojednání o historii vztahu lidí a koní.
Základ pro úspěšný zápis byl položen již v roce 1995, kdy byl hřebčín s kmenovým stádem starokladrubského koně zde chovaného prohlášen za kulturní památku. V roce 2002 byl v rámci ČR z hlediska památkové ochrany povýšen na stupeň nejvyšší a to prohlášen národní kulturní památkou. Stalo se tak v době, kdy se přestalo na hřebčín nahlížet jako na výrobní zemědělský podnik, ale jako na významné kulturní dědictví hodné patřičné ochrany. Na seznamu „čekatelů“ na zápis do seznamu UNESCO (indikativní seznam) je krajina hřebčína od roku 2007. Nejintenzivnější přípravy nominace proběhly v posledních čtyřech letech, kdy byla v roce 2015 vyhlášena památková zóna Kladrubské Polabí, v roce 2016 byla ustanovena Rada památky a především v letech 2016-2019 byla připravena veškerá nominační dokumentace včetně jejich dodatků.
Předmětem zápisu je kladrubský hřebčín včetně jeho celé okolní krajiny o rozloze 1.310 ha a to převážně na katastrálním území obcí Kladruby nad Labem a Selmice. Krajinu tvoří především centrální pás luk a pastvin ohraničený z jihu řekou Labe s přírodně krajinářským parkem Mošnice a ze severu lesem. Hranice tohoto území téměř bez výjimky kopírují hranici původního dvorního hřebčína a původní koňské obory, kterou v Kladrubech začala tradice chovu koní.
V čem je tedy Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem tak světově výjimečná? Je jedinou zachovanou a ke svému původnímu účelu stále sloužící krajinou na světě, která byla po několik století cíleně přizpůsobována k chovu a výcviku tažného plemene koní, které v ní bylo šlechtěno s jasným šlechtitelským záměrem, a nese z hlediska svého účelu všechny znaky, které má mít krajina určená pro chov a výcvik takovéhoto plemene. V tomto smyslu je tedy reprezentantem krajin hřebčínů, které byly specializovány na chov koní specializovaných na jednu z nejdůležitějších funkčních interakcí člověk – kůň, a sice na koně jako tahouna. Specifikum v případě nominované krajiny je v tom, že v jejím případě šlo o tažné plemeno určeného výhradně pro kočárovou službu při slavnostních příležitostech pro příslušníky panovnického domu.
Z hlediska tohoto svého účelu souvisela nominovaná krajina se společenskou pozicí absolutistického panovníka a jeho domu (v daném případě rakouských Habsburků), resp. s jeho mocí a výlučností, které musely být za všech okolností respektovány a vyjadřovány, tedy i při jeho přepravě tím, že tomu odpovídal nejen užívaný vozový park, ale i zvláštní plemeno tažných koní, kteří byli pro tyto čely zvláště chováni a cvičeni v této krajině, která tomu byla záměrně uzpůsobována. Plemeno v ní chované odpovídalo a dodnes nese znaky odpovídající nádherymilovnosti barokních panovnických dvorů, jako je mohutnost, klabonosá hlava s výrazným velkým tmavým okem, vysoký majestátní pohyb předních končetin v klusu, mimořádná kooperativnost, přiměřený, avšak klidný, temperament.
Priorita účelového programu krajiny postupně transformované do dnešní podoby v různých etapách jejího vývoje je jasně a ve světovém měřítku ojediněle vyjádřena tím, že ohniskem, z něhož se kompozice krajiny rozvíjí, je bod, kterým je společný vstup hřebců a klisen do hlavního stájového dvora v Kladrubech nad Labem. Tím je kompozičně vyjádřen účel hřebčína a jeho krajiny – šlechtění starokladrubského koně a jeho výcvik. V jiných hřebčínech je ohniskem kompozice jejich krajiny, pokud je krajina vůbec komponována, vstup do paláce, zámku či rezidence – důraz je položen na sídlo člověka; v Kladrubech nad Labem je důraz položen na sídlo jeho strategického partnera – koně.
Jednou větou řečeno, krajina kladrubského hřebčína je jedinečným a mimořádně dokonalým svědectvím vývoje hipologické kultury, pokud jde o tažné koně, a průmětu tohoto vývoje do krajiny prostřednictvím jejího záměrného komponování.
Pro úspěšný zápis na seznam UNESCO je třeba zjednodušeně řečeno splnit dvě podmínky. Prvně je třeba mít světově jedinečnou památku. O tom je přesvědčen každý, kdo o zápis usiluje. To druhé a v něčem těžší je o těchto světově výjimečných hodnotách a tom, že budou zachovány, UNESCO přesvědčit. České republice se to podařilo. Návrh chránit vedle kulturního plemene koní, historických budov a tradičních činností i celou související krajinu bylo ze světového hlediska přístupem naprosto ojedinělým a pro zápis rozhodujícím. Klíčová byla a je podpora hřebčína ze strany jejího zřizovatele. Ministerstvo zemědělství poskytlo hřebčínu jak klíčovou podporu finanční, tak personální. Bylo potřeba spojit odborníky na krajinnou architekturu, hipologii, památkovou ochranu, historii, územní plánování, ochranu životního prostředí apod. Samozřejmě za úspěchem stojí další jako je především ministerstvo kultury, Národní památkový ústav a Pardubický kraj.
Každý úspěch má mnoho dalších „tatínků“. Ani Kladruby teď nejsou výjimkou. Dlouhá trnitá cesta k úspěšnému cíli nás ale naučila velkorysosti. Velké množství lidí v současné době hlásící se k hřebčínu jsou mu prospěchem. Mnoho evropských států řeší v současné době u svých významných hřebčínů jejich opodstatnění a jejich případnou ochranu. Česká republika si šla odvážně svojí cestou a stala se tak s celostním přístupem ochrany hřebčína příkladem ostatním. Všem, kteří se o to zasloužili, patří velký dík.
Text: Ing. Jiří Machek
Foto: Jiří Podrazil
