Davos 1 startoval od svých čtyř let s Lubomírem Vrtkem pod hlavičkou Tělovýchovné jednoty a Jezdeckého spolku při Střední škole gastronomie a farmářství v Horních Heřmanicích. Získal s ním celou řadu úspěchů, včetně vítězství na úrovni CIC*.
V roce 2012, kdy bylo Davosovi třináct let, se jej Lubomír Vrtek rozhodl po jarní všestrannosti v Pardubicích předat svému tehdy šestnáctiletému synovi Tondovi, který s ním absolvoval první start při soutěži ZL v Rudné pod Pradědem. O dva týdny později však již přišla na řadu účast na mezinárodních závodech CIC1* v polské Strzegomi.
„Byl to můj učitel. Žádný jiný kůň mi nepředal tolik zkušenosti, jako on. Jeho výkony hlavně v drezuře a v terénní části byly fenomenální. Už když startoval s taťkou, tak jsem toužil se na něm svézt. Byl pro mě odjakživa vzor,“ vzpomíná Antonín Vrtek.
„Přiznám se, že úplně první naše společné starty si již moc nepamatuji, silnější vzpomínky přišly až s reprezentačními výjezdy a když se začaly dostavovat první úspěchy. Dvakrát jsme např. spolu startovali při mistrovství Evropy juniorů,“ pokračuje Antonín.
Mezi největší kladné stránky Davose patřila jeho povaha: „Byl opravdu velmi dobře jezditelný a hned od začátku jsme si sedli. V těch nižších soutěžích jsem se v podstatě jen vezl a dostal mě až na tu vyšší úroveň. Z nabitých zkušeností jsem těžil později i při práci s dalšími koňmi. Byl to pro mě opravdu pan profesor. Ve výběhu byl mezi ostatními koňmi velmi dominantní, ale na ošetřování byl miláček – nejhodnější kůň,“ konstatuje dnes pětadavacetiletý Tonda.
Jak už to v životě chodí, společně s Davosem si prožil nejen úspěšné chvíle, ale i neúspěchy. „Rád vzpomínám např. na finále Zlaté podkovy v Humpolci, nebo mistrovství České republiky seniorů. Při týmovém šampionátu jsem s ním získal stříbrnou medaili. Ale samozřejmě ně vždy se dařilo. Slabší chvilky si vybral občas při parkurech. Někdy je šel výborně, jindy udělal tři čtyři chyby.“
Naposledy si s ním Antonín Vrtek zazávodil v polovině července roku 2015 v Humpolci. „Později začal mít problémy s dýchavičností. Ale stále byl velmi aktivní až do posledních dnů. Chodil pod sedlo s místními žáky a dál jim předával své cenné zkušenosti, stejně jako kdysi mě. Občas jsem si také na něj ještě sedl, abych si s ním zavzpomínal na naše společné úspěchy. I jsme si sem tam skočili nějakou terénní překážku. Bohužel, v pondělí 22. března při vyjížďce zkolaboval pod sedlem. Bylo to v kroku, kdy neměl žádnou fyzickou zátěž, ale asi mu selhalo srdíčko. Je to pro mě těžké loučení, ale na druhou stranu jsem rád, že to bylo rychlé a nijak se netrápil. Jestli se to tak dá říct, tak neměl špatnou smrt. V našich vzpomínkách bude žít dál,“ uzavírá Antonín Vrtek.
Foto: Soňa Králová / poskytl Antonín Vrtek
