Nikdo z lidí na přiloženém snímku, které někdy před první světovou válkou zachytil fotograf Josef Ostrčil na závodišti ve Velké Chuchli, už dávno není naživu. Hrdá maminka ve svátečních šatech pózující se svým chlapečkem v tehdy módním námořnickém obleku. Ctihodný občan v žaketu, cylindru a s vycházkovou holí, který by se stejně dobře vyjímal na večerní premiéře v opeře. Ba ani švihák v levé části záběru se slamákem, tmavou vázankou, světlou vestou a dalekohledem kolem krku.
K nikomu z nich nedokážeme po více než století přiřadit jméno nebo aspoň stručně nastínit osud. Ze staré fotografie přetrvalo do dnešních časů jen její dějiště. Závodiště, dnes oficiálně známé jako Chuchle Arena, si letos připomíná 120 let od svého založení a otevření.
Události vedoucí ke vzniku hlavní a stále nepostradatelné rovinové dráhy v českých zemích se dají relativně snadno rekonstruovat. Ale co dnes víme o lidech, díky jejichž houževnatosti a neústupnosti k tomu došlo?
Publikum si prosadilo návrat dostihů
Psal se rok 1894, když se pořadatelský Böhmischer Rennverein (Český závodní spolek) usnesl, že v té době téměř třicet let fungující sezonní dráha na Císařské louce nemá kvůli vznikajícímu vorovému přístavu a častým jarním povodním perspektivu. Funkcionáři se rozhodli naplno soustředit na podzimní mítink v Pardubicích a zbylé kapacity věnovali výstavbě nového závodiště v Karlových Varech, otevřeného v létě 1899.
Praha v té době hostila jen různé důstojnické a rolnické závody nebo cirkusové a exhibiční jízdy, experimentovalo se i s klusáckým sportem. Svou popularitu měly mítinky měšťanské škadrony na Invalidovně a Císařské louce, kde se příležitostně představili i plnokrevníci. Hlad publika po „skutečných“ dostizích však narůstal a už během roku 1900 se spekulovalo o založení nového závodiště. Jen pro srovnání: Rakousko-Uhersko v té době mělo 29 oficiálních závodišť, na nichž se uskutečnilo 156 dostihových dnů.
Zájem diváků a tisku nakonec přiměl k aktivitě i Böhmischer Rennverein. Na své valné hromadě v únoru 1901 spolek řešil, zda by v Praze a okolí bylo možné získat pozemky pro vytyčení nového závodiště, a probíraly se různé možnosti. Valná hromada dospěla k závěru napnout síly a pokusit se dostihy do Prahy vrátit. Za tímto účelem pověřila sekretariát spolku sídlící na adrese Na Příkopě 6, aby získal další informace a vypracoval návrhy. Ve hře byly různé více i méně reálné varianty, v šuplíku byl například vypracovaný projekt na závodiště v Holešovicích a proběhlo několik inspekcí na různých místech.
Už na podzim 1905 však bylo téměř hotovou věcí, že se nejspíš začne stavět ve Velké Chuchli, a rozběhla se jednání s majiteli pozemků. Definitivní rozhodnutí padlo začátkem ledna 1906.
„Dosažitelnost závodiště je nadmíru výhodná. Fiakr potřebuje na zdolání cesty z centra asi čtvrt hodiny, drožka 35 minut, parník 30 minut, železnice (ze zastávky Nádraží Františka Josefa) 18 minut. Uvážíme-li, že městská obec počítá s rozšířením provozu tramvají až na Zbraslav, je dopravní spojení vskutku vynikající,“ pochvaloval si pražský německý deník Bohemia.
„Praha nabude rázu velkoměstského“
Spolku se podařilo sjednat pronájem 40 hektarů chuchelských pozemků na 25 let a náklady na zřízení dostihové dráhy vyčíslil na 200 000 korun. Jelikož uvedený obnos neměl k dispozici, požádal magistrát o půjčku. Zvláštní komise, která o půjčce jednala, své rozhodnutí zdůvodnila: „...pořádáním dostihů v Praze nabude Praha rázu velkoměstského a že tak nastane značný příliv cizinců do Prahy, čímž získají veškeré činnosti a obchody, jakož i obec sama bude míti užitek zvýšením výtěžku z mostného.“
Začtěme se do reportáže Bohemie z 21. ledna 1906: „Nové pražské závodiště má být vybudováno na zcela rovinatém povrchu, nacházejícím se na levém břehu Vltavy u Velké Chuchle. Na 40 hektarech vznikne elipsovitá dráha pro rovinové dostihy o obvodu 2200 metrů a šířce 25 metrů, cílová rovina bude dlouhá 600 metrů. Ta může za účelem vzniku přímé dráhy být prodloužena až na navazující polnosti velkostatku knížete Oettingena, k čemuž by jistě nebylo těžké získat svolení. Kurs povede na pravou ruku podél zbraslavské silnice a po oblouku o velkém poloměru bude pokračovat podél silnice z Radotína do Velké Chuchle. Uvnitř dráhy pro rovinové dostihy bude zřízen kurs steeplechase, který lze prodlužovat dle libosti různými diagonálami a točením. I zde by bylo možné prodloužení na pozemky knížete Oettingena. Jelikož je půda poměrně lehká, lze dráhu dobře udržovat i při suchém počasí. Celá plocha je dokonale rovná, díky čemuž lze veškerá zdejší pole proměnit v ideální louky. Pro divácké prostory je ve Velké Chuchli dostatek místa. Projektováno je zázemí pro deset tisíc osob, na němž by se nacházela čtyřicet metrů dlouhá a deset metrů široká tribuna s 80 lóžemi, dále vážnice s platformou pro 300 osob, potící lázně s 10 stánky, konečně pak budova totalizátoru s tribunou pro 560 osob (20 metrů dlouhá, 8 metrů široká), dále hlediště v ceně 2 korun pro 7500 osob, hlediště v ceně 40 haléřů pro 12 000 osob a parkoviště pro 5000 vozů na okraji Walterova zahradnictví.“
Pražské zastupitelstvo schválilo půjčku 12. února 1906 a zároveň přispělo dalšími 30 tisíci korun na ceny vítězům. Stavební práce postupovaly svižně. Rovinový ovál byl hotový v první polovině května, následně se budoval překážkový kurz. Už v polovině června bylo závodiště oploceno a tribuny téměř dokončeny. Po schválení areálu vedením rakouského Jockey Clubu už nebylo překážek, aby se ve druhé polovině září uskutečnily první dostihy.
Premiéru odložil déšť
Dnem D měla být sobota 23. září, vlakový transport plnokrevníků z Vídně dorazil o tři dny dříve. Další termíny čtyřdenního zahajovacího mítinku byly 25., 28. a 30. září. Na do té doby prázdném závodišti se objevilo kolem 90 koní, kteří byli ustájeni u sedláků v obci, neboť areál v té době ještě nedisponoval vlastními stájemi.
Dlouhotrvající deště si však vyžádaly posunutí slavnostní premiéry. „Jindy ideální podklad dráhy není na takové přívaly deště stavěný a bude trvat zřejmě několik dalších dní, než spodní vody klesnou natolik, aby byl povrch dráhy dostatečně suchý. Včera ráno bylo zrušení zahajovacího dne hotové. Podklad dráhy se podobá bažině a je nemožné, aby koně v takových podmínkách pracovali. Stáje provádějí klusovou práci na silnici, neboť na samotném závodišti se koně nemohou pohybovat ani v kroku – klesají až po kolena do bažiny. Vícero trenérů prohlásilo, že za takových podmínek vůbec nepomýšlejí na sedlání svých koní, i kdyby se stalo nemožné a dostihy mohly být konány,“ psal tisk.
Dráha nicméně vysychala rychleji, než se očekávalo, a tak došlo 28. září 1906 za přítomnosti pražského primátora dr. Karla Groše k napjatě očekávanému zahájení dostihů. Tisíce diváků přijely vlakem, ale na parkovišti bylo napočítáno i 192 fiakrů, 20 drožek a 12 automobilů. První vítězkou v chuchelské historii se stala čtyřletá hnědka Vision s vojenským veterinářem Františkem Bartoschem. Celkem Praha během čtyř dnů viděla 23 dostihů, z toho čtrnáct překážkových.
Dostihy, parkury i pokusy aviatiků
V následujících letech se ve Velké Chuchli ustálily dva mítinky, jarní a podzimní. Pořadatelé zpočátku řešili problémy s podkladem dráhy. Když pršelo, bylo obrovské bahno, a při teplém počasí se dráha měnila v nebezpečně tvrdý „beton“, což naplno závodiště pocítilo v roce 1907. Tisk psal, že jestli chce spolek pražské dostihy zachránit, musí splnit požadavky majitelů stájí – žádají, aby byla dráha hluboko zorána, důkladně promísena s pískem a pak znovu oseta. Jen tak se může udržet v trvale způsobilém stavu za trvalého sucha i několikadenního deště.
Böhmischer Rennverein proto v roce 1908 investoval do vodovodu a zřízení 50 hydrantů, umožňujících zavlažování rovinového oválu i překážkové dráhy. To se ovšem ukázalo jako nedostačující, a tak musel být zrušen podzimní mítink. Rekonstrukce dráhy spojená se zlepšováním zavlažování pokračovala pod vedením nového inspektora dráhy Jindřicha Wagnera i v roce 1909. K opatřením ohledně povrchu travnatého oválu patřilo i pořízení dvousethlavého stáda ovcí.
Již na jaře 1908 se v Chuchli skákaly první pražské parkury po jedenácti letech. O dva roky později vznikla písková tréninková dráha a začaly se stavět stáje i velkorysá trenérská vila, aby mohlo být zřízeno tréninkové středisko. Prvním pražským trenérem se měl stát renomovaný Johann Pache starší, známý pod pseudonymem John Spider. Dokonce stihl do Chuchle vyslat svého syna Willyho, ale spolek se nakonec dohodl s rytmistrem Vondrákem a poručíkem von Nechvalskim.
Vnitřek oválu stále častěji využívali aviatici. Velký ohlas vyvolala série Hieronymových zkušebních letů s blériotem, v roce 1911 pak došlo ke slavnému letu Jana Kašpara z Pardubic do Chuchle.
V květnu 1910 navštívil chuchelské dostihy následník trůnu František Ferdinand d'Este, který udělil Böhmischer Rennvereinu svou oficiální záštitu a v následujícím roce dorazil znovu. Opakovaně dostihům přihlížel i budoucí poslední rakouský císař Karel I. Chuchelské steeplechase si během krátké doby získaly dobrou pověst. Na posledním jarním mítinku před první světovou válkou v roce 1914 přišlo do Ceny královského hlavního města Prahy celkem 68 přihlášek z Rakouska, Německa, Francie, Ruska a Rumunska.
První generace chuchelských turfmanů
Vraťme se ale k otázce z úvodu – kdo byli lidé, kterým vděčíme za položení chuchelské dostihové tradice? Na provozní náklady pořadatelského spolku přispívaly nejvyšší částkou 400 korun ročně důstojnické sbory čtyř dragounských regimentů z Prahy, Pardubic, Mostu a Klatov.
Roční poplatek 200 korun hradilo dvanáct řádných členů včetně Karla Kinského z Heřmanova Městce, Rudolfa Ferdinanda Kinského z Lysé nad Labem a Františka Josefa Auersperga ze Slatiňan. Dalších 41 členů z řad šlechty a dostihové scény se podílelo částkou 100 korun ročně (například zakladatel hřebčína Napajedla Aristides Baltazzi) a 22 členů posílalo po 50 korunách (mezi nimi rodina Mattoni nebo Alexander Thurn-Taxis).
Hlavou tříčlenného ředitelství spolku byl hrabě Otakar Klement Westphalen, který byl opakovaně zvolen prezidentem a stál v čele od založení Chuchle až do zániku spolku v roce 1919. Jako výkonný organizátor pak pracoval sekretář spolku Hugo Capin, člen známé pražsko-německé rodiny, v níž se po tři generace dědily různé pořadatelské i čestné funkce v dostihovém sportu. Byl to právě Capin, kdo měl výrazný podíl na výběru lokality Chuchle, vytyčoval kurz dostihové dráhy a dohlížel na její výstavbu.
Mezi zakladatele chuchelské dostihové tradice můžeme počítat i mnohé další tehdejší turfmany. Pardubický rodák Albert Budinský byl krátce inspektorem chuchelské dráhy a před první světovou válkou také startérem. Obchodník Josef Ebermann pamatoval starty slavné Kincsem na Císařské louce, dlouhá léta psal dostihové články do Prager Tagblattu, byl členem spolku a po válce se podílel na založení Československého Jockey Clubu. Na organizaci dostihů se podíleli i majitel populární pražské jízdárny a amatérský jezdec Viktor Meissner či ministerský rada a dlouholetý cílový rozhodčí Jindřich Hollitsch.
K vlivným přátelům chuchelských dostihů od prvních let patřili ministerský rada a amatérský fotograf Josef Ostrčil, herec Rudolf Deyl starší, člen České filharmonie František Šimůnek, jeden z prvních pražských bookmakerů Armin Deutsch a mnozí další.
Legendou svého druhu se stal truhlářský pomocník František Cicvárek. Na konci 19. století se ve svých 24 letech přiženil do Velké Chuchle a už v době založení závodiště pracoval jako prodavač dostihových programů. V této roli setrval bezmála půl století, přivydělával si takto ještě dlouho po své sedmdesátce.
