Měl startovní číslo jedna a první byl také v cíli. Když si Josef Bartoš v sedle Theophilose po doběhu vychutnával euforii ze svého třetího vítězství ve Velké pardubické, v hlavě se mu honilo množství protichůdných emocí.
"Je to nádherný pocit a jsem strašně rád, že se nám to podařilo. Loni jsem spadl na Taxisu a přišli jsme o koně. Sklidil jsem v médiích hodně kritiky a nebylo to nic příjemného. Lidé si možná mysleli, že teď budu mít nějaký blok, ale nic takového jsem necítil. Nechal jsem to na koni, Taxis skočil jako nic a všechno se otočilo o 180 stupňů," řekl Bartoš na tiskové konferenci.
V souvislosti s Theophilem se hodně mluvilo o jeho psychice. Jak velká překážka to pro vás dnes byla?
Ani v práci není úplně snadné ho odjezdit, má svou hlavu. Dnešek byl pro něj z tohoto pohledu extrémní. Musel absolvovat slavnostní přehlídku a tam už se vařil, byl celý pod pěnou. Pak došlo k opakování startu, což pro mě byla absolutní katastrofa. Soustředil jsem se ale na dostih a jeho výkon, snažil jsem se té jeho nervozitě nepodlehnout a nenechat se tím ovlivnit.
Kdy v průběhu dostihu nastal ten moment, kdy se to poddalo, Theophilos se usadil a vy jste začal věřit?
Začátek pro mě nebyl úplně dobrý. Po malé vodě se mi zdálo, že to kluci zepředu zbrzdili. Theophilos mi začal brát ruku a neměl jsem jednoduchý nájezd na Taxis. V první polovině dostihu také několikrát nepravidelně vydechl. Doufal jsem, že se Theo nějak uklidní, protože jsem se bál, že neprostojí distanci. Když jsem ale skočil Poplerův skok a najíždělo se na drop, najednou jsem cítil, jak se mi usadil a začal být v klidu. Od té doby jsem si zlepšoval pozici a začal si ten dostih trochu režírovat podle svých potřeb.
Vnímáte třetí vítězství ve Velké pardubické jinak než ta předchozí, která přišla v dřívější fázi vaší kariéry?
Strašně si ho cením. Je mi 38 let a přece jen se na to dívám trochu jinak než v pětadvaceti, kdy jsem měl dojem, že jsem u Váni a budu Velkou vyhrávat skoro automaticky. Jenže pak člověk zjistí, jak těžké je docílit té mety znovu. Deset let jsem padal nebo se umísťoval a prodělal jsem spoustu zranění. Teprve po obnovení spolupráce s Váňovými se to znovu podařilo, to je hlavní důvod, proč to vyšlo.
Na konci září jste vyhrál Gran Premio Merano a říkal jste, že teď už můžete skončit. Které z těchto dvou vítězství je víc?
Je to dost podobné. Pokud jezdíte pravidelně do Itálie, tak největší meta je právě Gran Premio. A v Česku je to samé Velká pardubická. Pro Čecha je Velká samozřejmě ještě o stupínek výš. A končit určitě nehodlám, to jsem řekl spíš z legrace. Moje další meta je docílit 1000 překážkových vítězství, zatím jich mám necelých 700.
Překonat v budoucnu bilanci Josefa Váni ve Velké pardubické pro vás není meta?
Ne, tento rekord bych mu hrozně rád nechal, protože on je a vždycky bude legendou Velké pardubické. Překonávat tohle není můj cíl.
U cílového mezníku jste dnes měl početný fan klub, jak to prožívali oni?
Hulákali jsme na sebe a byli jsme šťastní. To byli kamarádi z naší vesnice a členové rodiny. Je to skvělé, když máte takovou podporu. Tohle mě totálně nabíjí, díky nim můžu pomýšlet na lepší výkon. A to samé platí pro početný syndikát kolem Theophilose. Když je těch lidí okolo tolik, ještě víc mě to motivuje.
