„Nepatříme se sestrou do klasické jezdecké rodiny. Vlastně bych řekla, že jsme do jezdeckého sportu zasvětily naši rodinu právě my dvě. Začínala jsem stejně jako každé malé dítě, pokaždé jsem se na koně hned běžela podívat a moc se mi to líbilo,“ vzpomíná Barbora Vojtková. Obě sestry Vojtkovy v jezdeckých začátcích nejvíce podporovala jejich maminka, která měla také moc ráda zvířata a zasloužila se u obou sester o rozvoj nadšení z jezdeckého sportu.
Kde konkrétně se tedy odehrávaly vaše jezdecké začátky?
S naší mamkou jsme se snažily najít nějaký jezdecký klub a nebylo to úplně jednoduché, protože kvůli nízkému věku nás moc nechtěli nikde přijmout. Poté se naskytla možnost začít chodit do jezdeckého klubu vedeného paní Kesnerovou, která měla stejně starou holčičku a díky tomu nás v té době k sobě vzala.
V tomto areálu jste už začínala mít potřebu se dále posouvat a začít s jezdectvím více na sportovní úrovni?
Na tomto místě jsme se převážně učily nové věci a osvojovaly si potřebné jezdecké základy. Sportovní ambice se dostavily až s pořízením vlastního sportovního poníka a s přesunem do stáje k panu Jandourkovi staršímu. Ten nás s Alžbětou dovedl ke složení Zkoušek základního výcviku jezdce a pomalu jsme začaly objíždět první poníkovské závody.
Jak vzpomínáte na svou první překonanou soutěž? Ke kterým disciplínám jste své začátky směřovala?
Na svůj úplně první parkur si nevzpomínám, ale vybavuji si veřejné tréninky, které se pořádaly v mělnickém jezdeckém areálu. Nebyly to vysloveně klasické parkury, ale jednalo se spíše o různé jízdy zručnosti a někdy to bylo velice zajímavé a veselé, na to vzpomínám ráda. V průběhu mých začátků jsem se setkávala poté jen s drezurním a parkurovým sportem, a právě parkurové skákání bylo v mém případě jasnou volbou. V té době to fungovalo tak, že samotné skákání bylo pouze za odměnu, takže když jsme si mohli na konci hodiny přeskočit pár křížků, tak jsme byli vždy moc šťastní.
Kdy se začaly dostavovat nějaké sportovní úspěchy a jakých si ceníte nejvíce?
Na ponících jsem závodila do svých dvanácti let a v tomto pony období jsem nasbírala spoustu dobrých umístění a cenných úspěchů. Po tom dvanáctém roce jsem přešla na velké koně a postupně jsem se dále zdokonalovala a sbírala zkušenosti. Takové ty zásadnější úspěchy se objevovaly až s příchodem našeho plemenného hřebce Carusa Medimade, jehož jsme dostala do péče až když jsem se spadala mezi mladé jezdce. Sem řadím například druhé místo v kategorii mladých jezdců, hodně dobrých umístění při Velkých cenách Českého skokového poháru a opomenout nesmím ani účast na mistrovství Evropy s tímto hřebcem, čehož si nesmírně vážím.
Můžete Carusa označit jako toho svého životního koně?
Když se řekne životní kůň, tak mi asi jako první vyskočí v paměti právě hřebec Caruso. Hodně mě však také v začátcích ovlivnila moje první pony klisnička Moreska, s níž jsem se dostala až do pony soutěží stupně T, tedy do parkurů vysokých 120 centimetrů.
Kdo vás jezdecky vzdělával v průběhu celé vaší sportovní kariery? Komu vděčíte za vaše úspěchy?
Jezdeckým sportem na vysoké úrovni už se zabývám poměrně dlouho, takže jsem měla možnost spolupracovat s celou řadou jezdeckých osobností. V začátcích to byl převážně pan Ludvík Jandourek starší, s nímž jsem si prožila své první jezdecké roky. Následně jsem nějakou dobu trénovala s Jaroslavem Jindrou a Vladimírem Treterou a v posledních letech to byli Roman Drahota a Miroslav Půlpán. Rozhodně to však nejsou úplně všichni, jelikož za ta léta by ten seznam byl ještě mnohem delší.
Jaké sportovní ambice jste měla při svých závodních začátcích a jak se tyto cíle postupem času měnily? Jaký je váš současný jezdecký sen, čeho byste ráda dále dosáhla?
Při začátcích jsem měla hlavně velikou touhu se zlepšovat a dále získávat nové zkušenosti. Poté jsem postupně začala chtít vyjet na své první závody a cíle pomalu rostly až k vytoužené olympiádě. Postupem času se olympijské ambice zase vytrácely, jelikož jsem zjistila, jak moc časově i finančně náročný jezdecký sport je. V současné době bych se stále ráda udržela na nejvyšší úrovni jezdeckého sportu u nás, nicméně máme ve stáji spoustu mladých koní, kterým bych se také ráda věnovala a případně se s jedním z nich postupně dostávala co nejvýše to půjde.
Foto: poskytla Barbora Vojtková
