Foto archiv Lukáše Kloudy

 

Druhý květnový víkend letošního roku jsem se zúčastnil docela výjimečné akce a pro voltiž navíc na zcela výjimečném místě. O víkendu 10. – 12. května se totiž konal první ročník Longines Equestrian Beijing Masters 2012. Jak už název napovídá, jednalo se o jezdecké, potažmo skokové závody v čínském hlavním městě Peking, kam jsem byl společně s Patrickem Looserem pozván na účast při představení během večerního zahajovacího ceremoniálu.

 

Očekávání se ve mně dost mísila, protože jsem měl stále na mysli, že jedeme do komunistické země. Nicméně organizace závodu i finance byly zajišťovány tzv. ABC – tedy lidmi, kteří si říkají American Born China a z toho asi také částečně plynula uvolněnost celé akce a vůbec podobnost tomu, na co jsme zvyklí na mezinárodních jezdeckých akcích toho nejvyššího stylu.

 

Malé trable nejen nám přinesl travnatý povrch položený jen krátce před začátkem celé akce. Abych  nezapomněl, závod se konal v Ptačím hnízdě – hlavním olympijském stadiónu. Opracoviště nakonec muselo být v rychlosti přebudováno na pískové a pokud právě nefungovala technika, nebyl problém v okamžiku zajistit na pár desítek Číňanů, kteří tu samou práci odvedli v okamžiku a pravděpodobně ještě levněji než stroje...

 

Ubytování bylo v prvotřídním pětihvězdičkovém hotelu China National Convention Center, jídlo jsme však pravidelně konzumovali v sedmihvězdičkovém. Vše pochopitelně na náklady organizátora.

 

Většina koní pro tuto akci samozřejmě nepocházela z Číny a ty, kteří byli zajištěni pro evropské účastníky, byli snad téměř výhradně zakoupení ze stáje Ludgera Beerbauma. Více než desítka evropských top jezdců se sešla v čele s vedoucím jezdcem ROLEX Cupu – Rolfem-Göran Bengtssonem, dále tam byl již zmíněný Ludger Beerbaum a také Marco Kutscher, Edwina Tops-Alexander, Christian Ahlmann, Jeroen Dubbeldam, Jos Lansink, John Whitaker, Malin Baryard-Johnsson, Angelica Augustsson, Christina Liebherr. Z čínských jezdců to byl například člen olympijského týmu Li Zhengqiang. Jestlipak ho někdo zná? :o)

 

V parkurech se ukázalo, že žádný z jezdců není mezi špičkou jen náhodou, protože všichni i přes to, že na přidělených koních seděli jen krátce před samotným závodem, zvládli své úlohy výtečně.

To samé vlastně mohu s hrdostí říct i o našem voltižním představení. Většina zúčastněných viděla něco podobného poprvé v životě, a tak byli nadšení. Musím také dodat, že kůň na kterém jsme svoje sestavy předvedli, byl pro voltiž opravdu výjimečný. Jedno voltižní vystoupení absolvoval již dříve s Patrickem, nicméně i když už to byla jeho druhá voltižní zkušenost, stále se jednalo o něco nevídaného a výjimečného.

 

 

Tento rok již pošesté v řadě jsem se zúčastnil tradičního wiesbadenského Pfingsturniere. Na tom po kolikáté by nebylo zas tak nic výjimečného, důležitějším faktem byla moje obhajoba loňského vítězství.

 

Wiesbaden je pro mě jedním z nejoblíbenějším závodů letní sezony. Nejen pro krásné prostředí v zátiší zámku a přilehlé zámecké zahrady, ale především pro svoji uvolněnou atmosféru, kde k sobě mají diváci, jezdci i koně opravdu nebývale blízko.

 

Vstup do závodu v prvním kole se nevydařil zcela podle představ, nicméně jsem nebyl sám, kdo měl problémy. Ať už se jednalo o nervozitu koní nebo jezdců, každá chyba v tomto závodě hrála rozhodující roli. Ke konci sestavy, kdy přijde na řadu otočka o 360 stupňů, jsem měl trochu problém vyrovnáním nepravidelnosti chodu koně a následnou ztrátou rovnováhy a musel jsem tedy zachraňovat pomocí džigitovky. Ta se vyvedla, a tak jsem během čekání na výsledky sice tušil nižší známku za ne zcela čisté provedení, nicméně jsem nepočítal s žádnou srážkou za pád nebo něco podobného. Při zveřejnění výsledků bylo jasné, že jsem srážky dostal a to nemalé. Během krátké chvíle však byly výsledné známky a pořadí průběžně znovu a znovu měněny, a tak nezbývalo než čekat. Výsledná hodnota známky se nakonec ustálila na hodnotě, která znamenala 3. místo, nicméně odstup byl příliš velký, než abychom mohli doufat ve vydařenou obhajobu.

 

Druhé kolo se již vydařilo podle představ a tak tato sestava byla také ohodnocena jako nejlepší s odstupem více jak tří desetin bodu. Na konečném umístění se bohužel nic nezměnilo a zůstal jsem na třetím místě s výslednou známkou 8,063. Na druhém místě skončil Viktor Bruzewitz se náskokem  pouhých 0,033 bodu a vítězem se stal Francouz Ivan Nouse se známkou 8,194.

 

Již po prvním kole během krátké postartovní diskuze s přáteli se u nás zastavila také jedna z rozhodčích s konstatováním, že nebýt onoho kroku v džigitovce, jednalo se o povedenou sestavu. Byli jsme překvapeni tímto konstatováním a ihned jsme ji ujišťovali, že k žádné takové chybě opravdu nedošlo. Paní rozhodčí byla trochu zaskočena, ale po chvíli pokračovala dále bez dalšího vysvětlování. Také jsme byli překvapeni touto diskuzí, ale jelikož se známky měnily, doufali jsme, že pokud nastal nějaký další omyl, byl také náležitě opraven. Bohužel po závěrečném ceremoniálu a vyzvednutí výsledkových listin bylo jasné, že tento omyl opraven nebyl. Reálně to pak tedy znamenalo, že mi byl dvakrát odečten celý bod ze 70 % celkového výsledku u dvou rozhodčích. V celkových počtech to pak znamenalo přibližně čtyři desetiny bodu a tedy dostatečně na to, abych mohl obhájit loňské vítězství.

 

 

Na následujících závodech v Krumke jsme měl možnost tento problém ještě jednou prodiskutovat s onou paní rozhodčí, nicméně mi bylo pouze sděleno, že i když se jednalo o omyl, nemám žádnou možnost výsledek změnit. Takže alespoň duševně se mi ona obhajoba podařila. :o)

 

Již zmíněné Krumke byl také docela povedený závod ať už po stránce organizátorské nebo závodní. Malým mínusem byla převaha německé účasti a tedy menší možnost porovnání s ostatní konkurencí, která bude na MS ve Francii.

 

Povinná sestava se vyvedla, výsledná známka však nebyla přesvědčivá. V technické sestavě jsem pár potřebných bodů (kvůli nepodařenému technickému cviku) ztratil a i když pak následně volná sestava byla i tentokrát nejlépe hodnocená, bohužel se mi nepodařilo dosáhnout na první příčku, od které mě dělilo 0,072 bodu. O první a druhé místo se se stejnou výslednou známkou 7,394 podělili Viktor Bruzewitz a Erik Oese – oba startující za Německo.

 

Foto Lukáš Klouda

Poslední a také tou největší událostí byla účast na CHIO Aachen 2012. Po šampionátu asi nejočekávanější událost roku. Samotná fakta hovoří za vše. Během celého týdne tento největší koňský festival na světě navštíví 350 000 návštěvníků. Sobota a neděle jsou zcela vyprodány a sejdou se tu jezdci, diváci a vystavovatelé opravdu ze všech koutů světa.

 

Voltiž je od roku 2008 vždy první víkend, kdy se teprve otevírají všechny stánky, atrakce a pořádají se zahajovací představení jako např. Pferde und Symphonie, které jsme se také aktivně zúčastnili jako aktéři. Jedná se o živé koncertní představení spojené s ukázkami nejrůznějších koňských atrakcí, kde každoročně nemůže právě voltiž chybět. :o)

 

Voltiž se během pár let také stala tradiční disciplínou a pomalu jí nestačí Albert Soers Halle, která je o víkendu kompletně vyprodaná. V souvislosti s tím jsem zaslechl již i úvahy a trvalém zastřešení drezurního stadionu, kam by se mohla následně přesunout i voltiž.

 

Atmosféra samotného závodu je vždy perfektní a samotní organizátoři hovoří o nebývale uvolněném začátku celého festivalu, na který se těší a užívají si ho společně s námi, a to zejména v předzvěsti náročnosti organizace zbylých disciplín, kde se uvolněnost občas mění ve stres.

 

Všichni se nemohou dočkat, až to konečně celé začne a znovu se potkají v Aachenu. Výjimečnost je dána i tím, že počet účastníků je za každou národnost omezen a zúčastnit se mohou většinou jen ti nejlepší.