Ve věku 80 let v pátek zemřel jeden z nejúspěšnějších žokejů polské historie Mieczyslaw Melnicki. O vítězi 1663 dostihů a čtrnáctinásobném polském šampionovi novináři často psali jako o “malém velkém muži” varšavského závodiště Sluzewiec, ale pro tisíce dostihových příznivců to vždy byl Mietek nebo Miki. Pod poslední zmíněnou přezdívkou byl známý a populární také v pražské Velké Chuchli, kde v 70. a 80. letech vybojoval celou řadu velkých vítězství.

 

To nejslavnější přišlo v roce 1984, když v sedle hnědáka Jurora vyhrál Československé derby. Z druhé pozice ho jistil krajan Kojak, což v tehdejším československém turfu vyvolalo všeobecnou depresi. Úspěch v Praze byl součástí Melnického unikátní série tří vyhraných derby během několika týdnů. Nejprve se s Nemanem postaral o první polské vítězství v rakouském derby po 76 letech v rekordu vídeňské dráhy 2:29,6. O sedm dní později následovalo angažmá na Jurorovi v Praze a nakonec završení hattricku ve Varšavě opět s Nemanem.

 

"Jurora jsem neznal, ten rok jsem na něm ještě neseděl, jezdil jsem ho jen ve dvou letech. Z Vídně jsem dorazil dva dny před dostihem a to už jsme moc nepracovali. Odstartovali jsme na páté pozici, pak se zlepšili na třetí a kilometr před cílem jsme byli druzí. To už jsem věděl, že neprohraju, viděl jsem ostatní koně a cítil Jurorovu sílu. Před cílem jsem už nejezdil," vzpomínal Melnicki.

 

Ve Velké Chuchli se mu vždycky dařilo, prosadil se také ve Velké ceně Prahy (1985 Vilnius), Velké ceně českého turfu (1981 Seczuan, 1983 Epsom, 1985 Dulicz) nebo v Ceně hřebčína Napajedla, kde na slušovické Creaci po tuhém boji zdolal Patrolu s Vlastimilem Smolíkem.

 

"Mám rád Prahu i tamní dostihové fanoušky. A neskromně se domnívám, že i oni měli rádi mě. Vždy se mě s úsměvem ptali: Tak co Miki, vyhraješ dneska? A já je nechtěl zklamat. Pokud jsem měl dobrého koně, tak jsem se snažil, aby to vyšlo," říkával.

 

"Vy nevíte, že jsem hluchý?"

 

Drobný, ale v sedle mimořádně důrazný Melnicki byl mužem velkých dostihů. Své domácí derby ve Varšavě získal šestkrát, poprvé v roce 1964 na výborné klisně Demoně, dceři napajedelského plemeníka Masise.

 

"To byl opravdu nevídaný kůň. Kromě derby jsem s ní dvakrát vyhrál Velkou varšavskou a také St. Leger. Byla to krásná klisna - a jak inteligentní! Často jsem si s ní ve stáji povídal a ona se chovala, jako kdyby mi rozuměla. Soukromě jsem jí říkal Ivona. Když odešla ze Sluziewce, po půl roce jsem se na ni jel podívat. Pásla se mezi třiceti klisnami a když jsem lehce zavolal ,Ivono!’, zastříhala ušima a bleskově přiběhla za mnou," vyznával se po letech Melnicki.

 

Kromě derby ve Varšavě a Praze se dvakrát radoval také ve Vídni a jednu modrou stuhu má na kontě v Belgii. On sám mluvil dokonce o šestnácti vyhraných derby, neboť mezi své úspěchy počítal také vrcholy sezony arabů a polokrevníků.

 

 

Nejraději vyprávěl o nečekaném triumfu v Belgii. "Miki byl perfektní společník. Poté, co jednou zazpíval všem těžce pracujícím ženám v baru hotelu Olympic svůj oblíbený hit ,Cikánský baron jsem já!', přidal vyprávění o tom, jak zvítězil v belgickém derby: ,Dostal jsem se do čela a až do cíle jezdil soupeřům cik - cak před nosem, takže nikdo neměl šanci mě předjet. Slyšel jsem za sebou strašný řev, ale lynčování po doběhu se mi povedlo rozmluvit. Říkám: Vy nevíte, že jsem od mládí silně hluchý? Nevím, jestli tomu uvěřili, ale nakládačku mi nedali..." barvitě líčil Melnického vyprávění jeden z jeho českých přátel, zesnulý dostihový novinář Jiří Křepelka.

 

Melnickému se tradičně dařilo také na tehdejším Mezinárodním mítinku socialistických států, kde se v polské reprezentaci stal zdatným nástupcem legendárního Jerzyho Jednaszewského. V roce 1976 zvítězil v Ceně Moskvy se Scibórem, celkem třikrát se radoval v Ceně Prahy.

 

Neslavné začátky vystřídaly mezinárodní úspěchy

 

Melnického cestu do dostihového sedla v dětství předznamenalo stěhování do Žulawy, kde byl sousedem rodiny bývalý jezdec a bratr známého trenéra Jan Dorosz. Sousedovo vyprávění o dostihové atmosféře malého chlapce natolik fascinovalo, že nadšeně souhlasil, když ho Dorosz v roce 1953 vzal na dostihový výlet do Wroclawi. 

 

Melnicki, který tenkrát měřil 1,5 metru a vážil 32 kilogramů, na závodišti už zůstal. Do učení vstoupil napůl tajně, rodiče jeho úmysl posvětili až dodatečně. O dva roky později už přestoupil na centrální dráhu do Sluziewce.

 

"Zpočátku se mi přitom vůbec nedařilo. Začínal jsem být velmi zklamaný, ale psychicky mě zvedl otec, který mi říkal, že tahle práce holt není procházkou růžovou zahradou. Podpořil mě i pozdější znamenitý startér Jerzy Elias. Jsem mu za to dodnes moc vděčný. A karta se brzy obrátila," vracel se Melnicki ke svým začátkům.

 

Od poloviny sedmdesátých let začal pravidelně jezdit také v tehdejším západním Německu, kde nasbíral 117 vítězství. Opakovaně se tam v dostizích utkal s dalším hvězdným žokejem, který byl pověstný svými tvrdými lokty ve finiši - Lesterem Piggottem.

 

Kromě mimořádné razance byla Melnického velkou devizou ideální žokejská postava, o níž její nositel s oblibou vtipkoval, že ho ještě v pětadvaceti letech vyhazovali z filmů pro dospělé.

 

Po skončení jezdecké kariéry úspěšně trénoval ve Varšavě, připravil mimo jiné vítěze polského derby 2003 Joung Islandera, a řadu let byl také chovatelem. Do Velké Chuchle se naposledy podíval v dubnu 2008 s jedním ze svých svěřenců. Po letech se tak stihl ještě naposled potkat se svými bývalými soupeři a přáteli Miroslavem Šustou, Ferdinandem Minaříkem, Františkem Vítkem, Karlem Havelkou, Václavem Chaloupkou či Ivanem Janatkou.

 

Foto: Marek Skála a Václav Volf