reklama 11D

"Po dostizích na mě padá únava." Vlastimil Smolík odešel před 25 lety

ikonka

Od tragické smrti Vlastimila Smolíka ve čtvrtek uplynulo neuvěřitelných 25 let. Na počátku tohoto textu byl zdánlivě nesmyslný nápad: jaké by to bylo udělat rozhovor přímo s patnáctinásobným šampionem čs. žokejů? Zkusili jsme to s pomocí archivu.
04.07.2019 14:33  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |  
NEPŘEHLÉDNĚTE
| FANCLUB
reklama 12A
Přesně před čtvrt stoletím - 4. července 1994 - tragicky zemřel Vlastimil Smolík. Patnáctinásobný šampion československých žokejů podlehl v pouhých 49 letech následkům těžké autonehody. Jen o osm dní dříve absolvoval v sedle Folka své poslední derby ve Velké Chuchli. Tedy dostih, ve kterém se šesti vítězstvími stále drží rekord.
 
Dlouholetý stájový jezdec trenéra Františka Vítka a hřebčína Napajedla je dnes legendou, která má v českém kalendáři svůj memoriál a nejmladší generace dostihových příznivců ho už nepamatuje.
 
Čísla jeho kariéry berou dech - v letech 1978 až 1990 nepřetržitě vládl jezdeckým tabulkám a po své čtyřicítce stanovoval snad všechny myslitelné rekordy. Mnoho z nich vydrželo až do doby, než je překonaly současné hvězdy Filip Minařík a Václav Janáček.
 
Jaký byl Vlastimil Smolík, který pocházel z dvanácti dětí a dlouhá léta žil na pražských Vinohradech, jako člověk? Přátelé, kolegové a známí na něj vzpomínají jako na mimořádně skromného a pracovitého muže, který byl vždy ochoten komukoli pomoci, a žil svou profesí. 
 
Vyplývá to i z následujících řádků, kde ovšem tentokrát nemluví pamětníci ani statistiky, nýbrž samotný šampion žokejů. Jeho vyprávění jsme sestavili z mnoha různých rozhovorů, které v průběhu 70. a 80. let poskytl československým médiím...
 
 

Vlastimil Smolík vlastními slovy

 
Myslím, že pro mně bylo setkání s Františkem Vítkem životní terno. A nebudu snad neskromný, když dodám, že i pro něj něco znamenalo. Pokud bych si dnes měl znovu vybrat, asi bych se stal znovu žokejem. Je to sice povolání, kterému se musí hodně obětovat a je to život bez volných sobot a nedělí, ale mám ho rád.
 
V dětství jsem nebyl jiný než ostatní kluci. Hrál jsem fotbal a běhal jsem všude okolo. Ke koním jsem měl už tenkrát blízko, pomáhal jsem v jednom hospodářství na statku a jezdil jsem se vším, co mi zapřáhli… O mém dalším směřování rozhodl strýc Antonín, který rád chodil do Chuchle na dostihy. Jednou mi povídá: "Měříš 150, vážíš 30, co s tebou? Běž se učit na žokeje." A tak jsem šel ke koním. Na vsi to tenkrát samozřejmě vyvolalo údiv.
 
První kůň, na němž jsem seděl, byla kobylka, šimlička. Říkali jsme jí Malá favoritka a bylo to v roce 1959 v Kladrubech, odkud jsem po čase přešel do Chuchle. Moc jsem se těšil, až si poprvé sednu na koně a povozím se. Ale během učení jsem měl období, kdy jsem se vyloženě bál a přemýšlel jsem o odchodu. Přišel jsem do stíjí jako vyplašený kluk, který o dostihových koních nevěděl vlastně nic.
 
V dostihu jsem se poprvé svezl v roce 1962 v Karlových Varech, s Valčíkem jsme skončili čtvrtí. Brzy nato jsem vyhrál s Fíkem. Fík měl nést 65 kilo a já měl sotva 45. Po dostihu mě museli ze sedla sundat, jinak by mě to olovo snad strhlo na zem.
 
Každý kůň má jinou povahu. Jako lidé. Některý je klidný, jiný vzteklý, jeden je chytrý a druhý hloupý. Inteligentní kůň ví, o co jde. Latina a Nikolas (toho jsem měl moc rád, v roce 1981 byl Koněm roku) měli charakter. V dostizích jsem na ně nemusel brát bič, stačilo je jemně pobídnout. Věděli, že závodí. Nikolas dokonce věděl, že vyhrál. Po vítězných dostizích si vykračoval, nesl se jako páv.
 
Nebo jiný příklad: Když Centurie slyší, že přijíždí trambus, ví, že ji budeme nakládat a pojedeme do Chuchle na dostihy. Je nervózní, potí se, má trému. Nikoho k sobě nechce pustit. Ani trenéra, ani mě. Po startu z ní ale všechno spadne a jde sama. Ani ona nemá ráda bič, běží stejně rychle pod rukama, protože to je poctivý kůň. 
 
Na vítězství v derby jsem čekal do svých pětatřiceti. V roce 1980 jsem vyhrál s Latinou. A rok nato s Nelsonem. Latina  byla potvora, nerada se mazlila, ale byla to osobnost. Na vítězství v derby se nedá zapomenout, ale já nezapomenu ani na rok 1979, kdy jsem nevyhrál. Trenér Vítek měl dva koně, kteří mohli vyhrát: Spartu a Valdaje. Jako první jezdec jsem měl právo si vybrat. Rozhodl jsem se týden před derby pro Spartu. Vyhrála dva klasické dostihy i Velkou černovou cenu. Valdaj měl za sebou jediný start a povolali na něj výborného žokeje Józsefa Vase.
 
Ve čtvrtek před derby jsem pochopil, že jsem se přepočítal. Valdaj šel výborně a já jsem už své rozhodnutí nemohl změnit. Jel jsem Spartu a prohrál jsem právě s Valdajem. Rozhodovala cílová fotografie. Tenkrát se říkalo, že jedno oko trenéra Vítka pláče a druhé se směje. Bylo to tak.
 
Dostihů a situací, na které bych nejraději zapomněl, je dost. Na mezinárodním mítinku 1975 v Budapešti se mnou hřebec Koronaherceg přeskočil startovací boxy, zachytil jsem při tom hlavou o horní traverzu. Měl jsem otřes mozku, zlomený nos, pohmožděné břicho a poležel jsem si v budapešťské nemocnici. Pár koní si pode mnou zlomilo nohu a vzpomínám i na to, jak Cerovi prasklo srdce… Je to hrozné. Pokaždé jsem odsedlal a utekl pryč.
 
V zimě vstávám v pět, v létě ve čtyři hodiny ráno. Cesta z Prahy do Lysé nad Labem trvá skoro hodinu, zpátky někdy ještě déle, protože vlak mívá zpoždění. Z nádraží v Lysé jezdím do stáje na kole. A pak se nezastavím často až do odpoledne. Denně jezdím 5 - 6 koní, neulevuji si ani v další práci ve stáji. Jakmile začne být člověk pohodlný, je zle. Z práce se vracím často dost pozdě, takže mě rodina moc neužije. Na dovolenou, zvláště v létě, jsem ale nepomyslel nikdy.
 
Na kondici mám takový jednoduchý recept. Každý týden v úterý chodím na Bohemku plavat a ve čtvrtek se vypotit do sauny. Tuhle proceduru nevypouštím ani v zimních měsících. Přestože kouřím a sladím, v práci mám takový fofr, že žádné další doplňkové sporty už nepotřebuji.
 
Kdysi jsem míval problémy s váhou, třeba po vojně jsem měl 60 kilo. Poznal jsem chvíle, kdy jsem nemohl sníst vůbec nic. Ale potom nastaly zdravotní potíže související s komplikacemi po operaci slepého střeva. V roce 1970 jsem musel vynechat celou sezonu. Jak se však říká, všechno zlé je pro něco dobré. Od té doby žádná přebytečná kila nemám. V jídle nejsem vybíravý. Právě proto, že vím, co to je držet hladovku.
 
Čím víc dostihů v neděli odjezdím, tím se cítím lépe. Ve svém živlu jsem teprve v pátém, šestém a úplně nejlépe se cítím v posledním dostihu. Myslím, že za to vděčím neustálému pohybu. Jakmile ale dostihy skončí, padne na mě najednou únava a mám jediné přání: být doma, najíst se a jít spát. Dostihy nejsou žádná rekreační vyjížďka. Zvlášť když kůň “nejde” od startu a celý dostih se musí “tlačit”. Pak je to velká dřina a jsem rád, že to mám za sebou.
 
V mládí jsem jezdil i překážky. Na proutkách mám asi pět vítězství z patnácti startů a jednou jsem dokonce zkusil steeplechase. Od roku 1971 ale jezdím jen rovinové dostihy. Trenér František Vítek si nepřeje, abych jezdil překážky, i když je sám dvojnásobným vítězem Velké pardubické.
 
Mnohokrát jsem byl kritizován za to, že chodím v dostizích moc zezadu. Já ale dobře vím, s kterým koněm si to můžu dovolit a s kterým ne. Po dostizích nebo z tribuny se to dobře kritizuje. V sedle ale sedím já a vím, co mám dělat. Od začátku se snažím odhadnout tempo a tomu i přizpůsobit taktiku. Nechci tvrdit, že jsem kvůli vyčkávání některé dostihy neprohrál. Ale vím, že díky této taktice jsem jich mnohem víc vyhrál. Mně to nejvíc vyhovuje takhle, zvláště když mám vodiče, který udá potřebné tempo.
 
Ve volném čase rád chytám ryby, i když se k tomu dostanu jen málokdy. A jako divák mám hodně blízko k fotbalu. Fandím Slávii, i když mi kluci většinou nedělají moc radosti. Nedávno u mě doma zazvonil lékař fotbalistů Slavie a přišel mi pogratulovat k dalšímu titulu šampiona. Byl jsem překvapený a měl jsem radost. Osobně se znám se Segmüllerem, se svým jmenovcem Bohoušem Smolíkem a dalšími svými vrstevníky. S těmi, co hrají teď, se už neznám. Ale věřím, že zase budou hrát dobře.
 
 
Na snímku: Vlastimil Smolík na Lykeionovi, svém posledním vítězi Čs. derby. Foto: Otakar Kroužecký




reklama 13C

NEPŘEHLÉDNĚTE