Mladá parkurová jezdkyně Tereza Kalužíková v současné době působí ve stáji WinnerHoses u manželů Paličkových. S jezdectvím začala v sedmi letech, rok na to už začala s pony sportem. V budoucnu by ráda startovala v rámci Kritérií mladých koní a na mezinárodních závodech.

 

Vzpomenete si na svůj první kontakt s koňmi?

Vybavit si úplně první kontakt s koňmi je těžké. Když jsem byla malá, táhla jsem rodiče vždy na všechna možná místa, kde jsme na koně mohli narazit, ať už to byly poutě, cirkusy nebo třeba zoo. V roce 2005, když mi bylo sedm let, jsem rodiče konečně přesvědčila, aby mě přihlásili na ježdění do Jezdeckého klubu Steally v Hradci nad Moravicí. Dodnes si pamatuji na ten moment, kdy mě taťka poprvé dovezl na trénink a strčil mě do brány se slovy: „Tak si ji tady nechte, ji to za týden stejně přestane bavit!“. Uplynulo 18 let a stále nic… 

 

Kde jste začínala? Kdo vás provázel vašimi jezdeckými začátky?

Jak jsem již zmínila, začátky jsem prožívala v Jezdeckém klubu Steally Opava, který tehdy patřil manželům Zuvačovým. V mých začátcích mě drezurním tréninkem provázely Lada s paní Ludmilou Vítkovou, Erik se mi věnoval při skákání. Pod jejich vedením jsme o půl roku později pořídili prvního poníka.

 

Vy se věnujete parkuru, vyzkoušela jste i nějakou jinou disciplínu?

Momentálně se věnuji parkuru, ale na ponících jsem rovněž soutěžila v drezuře. Někdy bych ale ráda vyzkoušela i cross, ten adrenalin musí být neskutečný.

 

V kolika letech jste složila Zkoušky základního výcviku jezdce? Vzpomenete si na své první oficiální závody?

Pony ZZVJ jsem složila hned v osmi letech v roce 2007. Na své první závody jsem vyrazila týden poté. Konaly se přímo v našem areálu v Hradci nad Moravicí. Sedlala jsem tehdy velmi zkušenou pony klisnu Gabriela 1. Skákaly jsme soutěž stupně ZP a vyhrály jsme. Při dekorování jsem byla tak nervózní, že jsem rozhodčím dvakrát podala levou ruku.

 

Máte za sebou úspěšnou juniorskou kariéru, kterých dosažených úspěchů si nejvíce ceníte?

Nejvíce si cením titulu mistra Severomoravské oblasti v roce 2016, rovněž bronzové medaile na mistrovství České republiky družstev v Martinicích v roce 2015 a prvního místa v kvalifikaci Czech Junior Cupu při Velké ceně Opavy v roce 2016. 

 

 

Věděla jste již v juniorském věku, že se jezdectvím budete chtít živit? Co vás na práci u koní nejvíce baví, co je naopak náročné?

Vždy jsem to měla v hlavě, že by mě zajímalo, jaké to je, živit se sportem. Ale rovněž jsem věděla, že chci jít studovat na univerzitu, takže jsem rozhodování odsouvala. Když jsem byla studovat na půl roku ve Francii bez koní, začínala jsem si čím dál více uvědomovat, že bych si to chtěla zkusit, pracovat jako jezdec. Na práci u koní je nejlepší to, že nemusíte sedět v kanceláři. S koňmi se stále děje něco zajímavého a nepředvídatelného, takže o zábavu není nouze.  Nejvíce náročné je to asi na psychiku. Občas můžete udělat vše správně a stejně výsledek nepřijde. Na druhou stranu ale o to krásnější je to pocit, když se to podaří. 

 

Co stálo za vaším přesunem do Čech?

Po mém studiu na vysoké škole jsem se rozhodla odjet do Německa sbírat zkušenosti. Léto 2020 jsem strávila ve vesničce Reher kousek od Hamburku ve stájích Dirka Ahlmanna. Když jsem se vrátila zpět domů, vzala jsem svou klisnu na podzimní závody GP Jana Kutěje do Olomouce, kde jsem potkala Niky a dostala pracovní nabídku do Všemil. Věděla jsem, že pro můj profesní růst je nezbytné se odstěhovat a začít pracovat mimo. A tak jsem se sbalila, opustila rodinu, kamarády a vydala se do světa. Letos je to již třetí rok, který trávím v Čechách, a můj moravský přízvuk se začíná lehce ztrácet. Ráda bych se časem vrátila zpět na Moravu, mám to tam ráda. 

 

Jak na čas strávený u Nikoly Bielíkové v JK Sapril vzpomínáte?

Za tuto možnost a zkušenost jsem velmi vděčná. Niky je neskutečný jezdec a trenér s citem pro koně. Byla to pro mě opravdu velká jezdecká a životní osvěta. Pochopila jsem, že jednoduchost je klíč k úspěchu a Niky mi tímto otevřela dveře k úplně jinému ježdění. Člověk si občas komplikuje život úplně zbytečně. Přitom si stačí položit otázku: „Co můžu udělat jinak, jednodušeji, aby mi kůň lépe porozuměl?“. Po boku Niky jsem odstartovala na svých prvních mezinárodních závodech a splnila si tak svůj velký sen. Poznala jsem rovněž velkou škálu nových lidí. Ráda vzpomínám na drezurní tréninky s Romanou Hájkovou, která k nám jezdila v zimě. Naučila mě spoustu nových poznatků o správném uvolnění koně, které jsou mi užitečné dodnes v každodenní práci. Dodnes také spolupracuji s chiropraktičkou Romanou Doležalovou, která se nám stará o koně. 

 

V současné době působíte ve stáji WinnerHorses, jak tam vypadá váš běžný den?

Vstávám okolo šesté hodiny. Dám si snídani a vyrážím na odchovnu zkontrolovat svou klisnu. V sedm hodin se scházíme ve stáji, uděláme si všichni kávu a probereme plán na celý den. Poté společně vyvedeme koně do výběhu a okolo osmé hodiny se vydávám jezdit. Denně odjezdím okolo osmi koní. Po většinu dnů si dělám vše okolo koní sama. Pouze když skáčeme nebo bereme více koní na závody, tak s sebou bereme pomoc. Většinou stíhám čtyři až pět koní dopoledne, pak jdeme ve dvanáct hodin na společný oběd a pokračuji v ježdění zhruba do osmnácti hodin. Když máme ve stáji hotovo, chodím večer ještě běhat, aby se tělo protáhlo po celém dni v sedle. Udržení mé kondice, stravy a cvičení má na starost Markéta Tryznová, se kterou letos v sezoně spolupracuji. Věřím, že jezdec musí být ve stejné kondici jako jeho koně. 

 

 

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?

Volného času u koní moc není, ale když přeci jen nějaký čas zbude, ráda ho trávím s přáteli v Děčíně či Opavě nebo na výletech se svým psem Abbey. Ráda se také sebevzdělávám, nejen v jezdeckém oboru, ale baví mě také studium jazyků. Ve volných chvílích doučuji francouzštinu, kterou mám vystudovanou na Filozofické fakultě na Ostravské univerzitě. Je to fajn odreagování. Když se ovšem rozjede sezona, tak se plně věnuji závodění.

 

Máte i nějaké vlastní koně?

Ano, mám. První je Avril, šestnáctiletá klisna plemene Český teplokrevník, původem Regent x Baladin de l’Or. Tato klisna mě provázela celou mou juniorskou kariérou a ne nadarmo ji považuji za jednoho z mých životních koní. Nebýt jí, tak dnes nejsem tam, kde jsem. Dlužím jí tolik věcí. Bohužel po úrazu šlachy už nemohla dále sportovat. Ráda bych z ní měla hříbě, a tak jí mám aktuálně u nás v Kolíně na odchovně. Dlužím jí krásný zbytek života. Je to malý kůň s opravdu velkým srdcem.

Druhým koněm je Guido Sapril. Guido je oldenburský skokový kůň, letos děvítiletý valach po Guidam Sohn z matky po Ballast. Věřím, že Guido mi bude v budoucnu dělat parťáka ve vyšším sportu, do kterého krůček po krůčku oba dozráváme. Za Guida vděčím Radkovi Roučovi a Nikole Bielíkové, kteří mi dali možnost si jej odkoupit po odchodu ze Všemil. 

 

Komu vděčíte za to, že jste se dostala tam, kde jste?

Těch lidí, které jsem potkala po mé cestě je spousta. V první řadě jsou to mí rodiče, kteří mě vždy ve všem podporovali (i když mamka by byla radši, kdybych hrála tenis) a respektovali má rozhodnutí. Dále bych ráda zmínila Radka Šídla, který mě doprovázel po celou mou juniorskou kariéru. Naučil mě trpělivosti a dřině. Niky vděčím za to, že tomu všemu dala smysl a směr. Ráda bych zde také poděkovala panu Jiřímu Klímovi a manželům Paličkovým za možnost prezentovat jejich velmi kvalitní koně na závodech za stáj Winnerhorses.eu.  V neposlední řadě bych ráda poděkovala svým přátelům, kteří jsou tady vždy pro mě a pomáhají mi držet motivaci pro to, co dělám. Obdivuji všechny, kteří si jdou za svými sny i přes všechny překážky. 

 

Jaké máte cíle a plány do budoucna? Čeho byste ještě ráda dosáhla?

Mým dlouholetým cílem je účast ve Velké ceně. Kdyby to bylo v budoucnu možné, ráda bych se zúčastnila i mezinárodní Grand Prix. Ráda bych také kvalitně prezentovala mladé koně na Kritériích mladých koní. Věřím, že jednou si udělám svého mladého koně od začátku až do mezinárodní úrovně GP. A jinak žít tak, abych si ve stáří mohla v klidu sednout a říct si, že jsem zažila vše, co jsem zažít chtěla.

 

Foto: poskytla Tereza Kalužíková