V pískovém výběhu na nádvoří hřebčína pobíhala krásná hnědka a každý její pohyb pozorně sledovala a nadšeně rozebírala skupina mužů opírajících se o ohradu. Psal se pozdní podzim roku 1980 a obdivovanou klisnou nebyl nikdo jiný, než čerstvý Kůň roku a budoucí špičková matka Latina z rodiny La Lézardé. To je jen jeden z mnoha útržků vzpomínek, které si ze svého vyrůstání v Napajedlích vybavuje doktor Libor Hlačík.

"Hřebčín měl v té době sedmdesát zaměstnanců a bylo běžné, že jsme jako místní děcka pomáhali při sklizni sena a dalších pracech. Samozřejmě nás to bavilo a za odměnu jsme si pak mohli zajezdit na koních. Trénoval nás pan Quido Neuberg a bylo to krásné dětství, hrozně rád na to vzpomínám. Mnozí z těch, kdo jsme v Napajedlích vyrůstali, se stále potkáváme, i když jsme později šli každý svou cestou," vyprávěl syn dlouholetého napajedelského šéfa a dnes uznávaný veterinář v podcastu na EquiRadiu.

V největším tuzemském plnokrevném hřebčíně se v době jeho dětství běžně rodilo i osmdesát hříbat. "Dodnes mám v paměti řadu tehdejších chovných klisen, protože mě bavilo chodit večer po stájích a dívat se. Jako dorostenci jsme jezdili na různých klisnách, které třeba nemohly zabřeznout, a tak se na chvíli daly do sportu," vzpomíná Hlačík.

Čtěte také: "Bezprecedentní situace". Belmont Park zrušil dostihy kvůli ovzduší

Takto se potkal například s trojnásobnou klasickou vítězkou Redaktou, která se později v německém tréninku Heinze Jentzsche stala dodnes jediným českým odchovancem se statusem blacktype koně.

"Měli jsme v Napajedlích jezdecký oddíl s panem Neubergem a krátce nám tam dali Redaktu, abychom ji udržovali v kondici. To se ještě nevědělo, jestli odejde do Německa. Byla to charakterově úžasná kobyla, na níž bylo parádní svezení. Na Pěnném, takzvaně Na selském, jsme měli menší dostihovou dráhu a tam jsme Redaktu kentrovali," líčil Hlačík.

V hřebčíně zažil vedle svého otce, Quida Neuberga nebo Antonína Černockého řadu dalších osobností včetně legendárních Antonína Vítů, Jana Sádla nebo kováře Karla Věžníka. "Když jsem se později dostal do světa, pochopil jsem, jak měli ti staří napajedelští mazáci koňařinu v krvi a uměli to perfektně. Neměli pouze takové podmínky a koňský materiál, ale to chovatelství v nás a péči okolo, to tady máme na velké úrovni," říká s odstupem času.

Vzpomínky nejen na Ameriku

Pro jeho vlastní budoucnost bylo klíčové setkání s napajedelským veterinářem Antonínem Černockým. "Vždy jsem se chtěl věnovat zvířatům. Chodil jsem na střední zemědělskou školu, která mě náramně bavila a do praktického života mi dala asi nejvíc. V šestnácti letech jsem pak začal pomáhat doktorovi Černockému a od toho se odvíjelo, že jsem šel studovat veterinu a směřovat to více ke koním," potvrzuje Hlačík.

Když se po roce 1989 otevřely hranice, mezi prvními toho využil a začal cestovat. Po čtvrtém ročníku vysoké školy si přerušil studium a na rok odjel do Anglie a Irska, později vycestoval ještě na dva roky do Spojených států a na Nový Zéland.

"Skoro jsem neuměl anglicky a věděl jsem, že pořádně se to naučím jedině venku. Měl jsem domluvené, že můžu jet na měsíc do Coolmoru. Tenkrát ještě nebyly žádné mobily a podobné věci, tak jsem si našel trajekt z Francie do Irska a vyjel jsem na noc autobusem z Brna do Paříže. Měl jsem v té době jen deset lekcí angličtiny pro samouky, ale nijak mě to neodradilo," směje se po letech.

Z Coolmoru si pamatuje na plemeníky jako byl Royal Academy, ve vánočním období “místoval” i box samotného Sadler’s Wellse. Následovala účast v kurzu britského Národního hřebčína. Velkou část druhého zahraničního pobytu absolvoval v americkém Kentucky, ale půl roku strávil i s kovboji v Idahu.

"Pak jsem se vrátil do Kentucky a musel jsem do školy dodělat poslední ročník. Než jsem odjel, pomáhal jsem veterináři při rentgenování a vyšetřování ročků na dražbách. S ním jsem se pak domluvil, že bych se k němu po skončení studia vrátil. Zůstal jsem čtyři roky a byla to škola života. Měl vlastní dostihové koně, přes sezonu jsme dělali reprodukci a mimo sezony jezdili po dražbách. Dodnes jsme kamarádi a každý rok za ním na čtrnáct dní zajedu a tím se udržuji v obraze," líčil Hlačík v podcastu EquiRadia.

Díky svým americkým kontaktům se podílel na importu několika hřebců pro Napajedla. Prvním z nich byl šampion plemeníků a syn velkého Seattle Slewa House Rules, dobré výsledky měl i Security Risk.

Praxe: dostihoví, sportovní i pracovní koně

Domů do Česka se původně příliš vracet nechtěl. "Když za mnou do Ameriky přijel otec, tak říkal, že nedivil, kdybych se domů nevrátil. Ale byli jsme tam ještě s mou bývalou ženou a pak jsme se rozhodli, že to přece jen zkusíme doma. Později jsme toho trochu litovali, ale na druhou stranu jsem šťastný, že jsem tady. Doma je doma a děti mají babičku a dědečka. Zároveň mám možnost kdykoli do zahraničí zajet, a tak jsem spokojený," bilancuje Hlačík.

V Napajedlích si postupně vybudoval prosperující veterinární praxi. "Staráme se o dostihové a sportovní koně, ale i tažné do lesa. Ta variabilita se mi líbí a jsem rád, že se nemusím soustředit na jedinou oblast. Ten akční rádius má každý veterinář kolem šedesáti kilometrů kolem svého působiště, ale protože dělám i vyšetření při prodeji, občas jedu i dál. Hodně jezdím i na Slovensko," popisuje.

Anglický plnokrevník dodnes zůstává jeho srdeční záležitostí. "Při cestách po světě jsem se všude zajímal o plnokrevný chov a odborné otázky kolem něj. Chovatelství mě baví nejvíc. Kdybych mohl, nebyl bych proti tomu mít pár chovných klisen, ale momentálně na to není situace. To by mě bavilo asi nejvíc," uzavírá Libor Hlačík.

Foto: Pavla Pechmanová