Na Československé derby přijede kůň trénovaný v Rakousku! Co by ještě před druhou světovou válkou působilo jako běžná zpráva, mělo na jaře 1964 nádech senzace. Nešlo jen o to, že poslední plnokrevník z Vídně běžel v derby před dlouhými 26 lety. V éře, kdy jediné srovnání se zahraničím poskytovaly mezinárodní mítinky socialistických států, se v Praze najednou objevil kůň ze západní Evropy. Hřebec Rih, pojmenovaný po vraníkovi z románů Karla Maye, zapůsobil na domácí publikum jako zjevení. V době, kdy se dostihoví koně přepravovali téměř výhradně po železnici, přijel na speciálně upravené dodávce, jeho trenér Paul Anthoine měl šlechtický titul a provázela ho početná delegace v čele s majitelkou Friedlinde Lödererovou.
Rihova průkopnická cesta však poutala zvědavost na obou stranách železné opony. „Po tolika letech byla rakouská ekipa přijata v Praze nanejvýš srdečně a opět se potvrdila pověstná pohostinnost Čechoslováků. Úřadující viceprezident Wiener Galopp-Rennvereinu Otto E. Wilhelm obdržel vysoké vyznamenání. Ředitel dostihového střediska mu předal křišťálový pohár za zásluhy o rozvoj mezinárodních vztahů,“ psal nadšeně vídeňský list Sport. V neděli Rih nepřipustil překvapení a domácí elitu porazil o 1 1/4 délky. Až poté se ukázalo, že Státní závodiště nebylo na tuto možnost tak úplně připraveno, a derby mělo nečekanou dohru.
Domácí stáje dlouho věřily, že mohou silnému soupeři konkurovat. Tříletý ročník působil vyrovnaným dojmem. Potenciál ukazoval spolehlivý Liman ze stáje Účelový statek Žebice, který si na jaře připsal Velký handicap tříletých a obstál se ctí i proti starší hvězdě Lyonovi. Nejsilnější sestavu pro derby však chystal trenér Stanislav Bárta. Zatímco minulou sezónu vypadal nejlépe kladrubský Havlas, na jaře ukázal obrovské zlepšení jeho stájový kolega Moloděc. Syn francouzského hřebce L’Amirala vyhrál Velkou červnovou cenu ve stylu vytrvalce se závěrečným zrychlením. Kromě této dvojice měl Bárta k dispozici ještě Jasana ze Státního statku Benešov a outsidera Pardona.
První trhlinu do všeobecného optimismu udělalo 7. června rakouské derby. Jasan a Havlas stačili vídeňským soupeřům jen do cílové roviny a dohromady porazili jediného koně. „V první polovině dostihů se u nás jezdí nesmírně pomalu, což zkresluje výkonnost hlavně na delších distancích. Ve Vídni si naši s tempem nevěděli rady,“ varovaly Zemědělské noviny.
O další komplikaci se postaralo počasí. „Se zájmem očekávané závěrečné galopy před Čs. derby se prakticky nekonaly, neboť travnatá dráha byla tak tvrdá, že koním, zejména těm choulostivějším na nohy, hrozilo ochromení. Rychlejší práce se proto většinou odbývala v písku… Po skončení tréninku rozhodně nebyl nikdo z přihlížejících chytřejší,“ posteskl si Dostihový program.
Nečekané napětí však vládlo i kolem Riha, který dorazil do Velké Chuchle tři dny před startem. Tmavého hnědáka vydražil pro Rakušany v Dublinu irský agent Bertie Kerr za 460 guinejí. Hřebcova matka nikdy dostihy neběhala, bábě v tom zabránila druhá světová válka a prabábě zase nehoda. Samotný Rih se však od prvních okamžiků ukazoval slibně a úspěchem v Graf Hugo Henckel-Memorialu vystoupal na pozici zimního favorita. Na jaře zvítězil v klasickém Trial Stakes a jeho majitelé, manželé Friedlinde a Karl Lödererovi, doufali v dobrý výsledek ve svém domácím derby. V něm Rih sice obhájil pozici nejlepšího rakouského tříletka, ale po zběsilém hledání stopy v cílové rovině doběhl až pátý, zhruba deset délek za pozdějším vítězem západoněmeckého derby Zankem. Rozladění ve stáji bylo velké a trenér Paul Anthoine nabídl zklamaným majitelům jako náhradní cíl cestu do Prahy. I pro Československé derby počítal s hřebcovým stálým jezdcem Lajosem Baloghem, který ale nedostal vízum, a tak musel být na poslední chvíli nahrazen rakouským šampiónem Károlym Csincserakem.
V neděli ráno přece jen přišel dlouho vzývaný déšť, na tvrdosti dráhy to však už nemohlo moc změnit. Než Rih vstoupil na chuchelskou trávu jako favorit 2:1, zhlédlo necelých šest tisíc diváků v ochozech ukázkové dostihy chrtů a módní přehlídku obchodního domu Bílá labuť. První derby přenášené živě televizí nabídlo hned dva nepovedené starty. Napotřetí se patnáct startujících dokázalo ukázkově srovnat, ale na špici se neprobojoval žádný z trojice určených vodičů a začaly se naplňovat obavy z pomalého tempa. Iniciativy se musel chopit Miroslav Šusta na Havlasovi, za ním se usadil Jasan a dobrou pozici si hlídal i Karel Havelka s Limanem.
V cílové rovině se objevila v čele vyrovnaná pětice Liman, Jasan, Havlas, Divoch a Moloděc. Publikum začínalo věřit, že se rodí velký domácí triumf. Rakouský favorit byl ještě na distanci zavřený za hradbou soupeřů a Csincserak marně hledal místo k útoku. Ve stejné chvíli, kdy vedoucí vídeňské ekipy Otto E. Wilhelm v čestné lóži hlesl: „To je ostuda, nejsme nikde…“, se Rihovi otevřela mezera. Csincerak strhl hřebce prudce doleva, proklouzl skulinou – a bylo rozhodnuto. Nejlepším chuchelským koněm byl druhý Liman, za kterým se v rozmezí čtyř krátkých hlav seřadili Jasan, Havlas a Moloděc.
„Naši jezdci bojovali a neudělali žádnou chybu. Domácí koně podali vyrovnaný výkon,“ hledal pozitiva Dostihový program. Šéf dostihového střediska Stanislav Waksmundský se v Chovu koní a výkonnostné skúšky vyjádřil o dost kritičtěji: „První měření sil se západoevropskými zástupci pro nás nedopadlo dobře. Na tomto úseku způsobila isolace od ostatních států velkou škodu.“
Po doběhu se objevil ještě jeden problém. Ačkoli Státní závodiště o účasti Rakušanů vyjednávalo řadu měsíců, najednou se ukázalo být zaskočené faktem, že musí převést do zahraničí dotaci pro vítěze 40 000 Kčs. Začal kolotoč jednání s ministerstvy financí a zemědělství, jak situaci vyřešit. Až po četných intervencích rodiny Lödererových přes vídeňský dostihový spolek a ambasádu se podařilo peníze poslat v rakouských šilincích.
Administrativní průtahy byly hořkou tečkou za Rihovou krátkou kariérou. Nedlouho po návratu domů si hřebec poranil šlachu a za své vzal nejen ambiciózní plán na start v Ceně Evropy. Jelikož mělo tehdejší Československo jen tři importované plemeníky, dlouho usilovalo o Rihův pronájem do Napajedel. Karl Löderer si však nakonec hřebce ponechal pro vlastní hřebčín Eichberg. Tam se brzy ukázalo, že zdejší chovatelé o nic zásadního nepřišli. Rih stihl připustit jen několik klisen a náhle uhynul. Žádné z jeho hříbat se na dráhu nedostalo.
(Ukázka z knihy Dostihy o modrou stuhu, kterou v roce 2024 vydala Maentiva Management a.s.)
