Tu rozpadající se knížečku jsem kdysi získal zvláštní shodou okolností. Jmenuje se "Paradies der Pferde" a vyšla ve válečném roce 1917, čemuž odpovídá kvalita papíru i chudší provedení. Je to vlastně sborník, v němž několik tehdejších generací lidí kolem dostihových koní vzpomíná na události spojené se závodištěm Hoppegarten u Berlína.
Z jejich více než sto let starých řádků sálá něco nadčasového. Pokora, tolik potřebná pro fungování v dostihovém sportu a chovu anglického plnokrevníka, a samozřejmě také láska ke koním a řemeslu.
Jedním z lidí, kteří se v onom úzkém svazku podělili s čtenáři o své zkušenosti, byl kapitán Erich Bauer (1856-1924). Výborný armádní jezdec a trenér se proslavil hlavně jako manažer stojící v čele jedné z nejvýznamnějších německých stájí přelomu 19. a 20. století. Zaměstnával významné trenéry své doby a vychoval řadu úspěšných žokejů a dalších koňařů včetně slavného berlínského trenéra českého původu Antonína Horálka.
V době vydání knihy zbývalo Bauerovi sedm let života a podle všeho mu bylo jasné, že zlaté časy jeho dostihových operací jsou nenávratně pryč. Snad právě proto se následujícím textem vine zvláštní smíření. Vlivná dostihová postava své doby se s nadhledem snaží definovat slavnou nejistotu turfu a s ní spojenou smůlu.
Je to myslím poprvé, co se setkáváš s tiskařskou černí a doufám, že mi to nebudeš mít za za zlé. Ale když jsem nedávno v jedné situaci poznamenal, že to nás zase poškádlil dostihový ďábel, zeptal se mě jeden mladý turfman, kdo to jako má být. Ještě o tobě nikdy neslyšel, ale my staří fachmani tě všichni známe moc dobře. Bojíme se tě, ale zároveň tě máme rádi, protože i když nám občas provedeš nějakou taškařici, často děláš to samé i našim soupeřům.
Dříve, než budu vyprávět o tvých kouscích, musím přiznat, že jsi spíše poťouchlý šibal než zlý ďábel, a objevuješ se vždycky tam, kde tě nejméně čekáme.
Své rejdy provádíš už v hřebčíně, kde nás oslepuješ, když si prohlížíme hříbata nebo ročky. Takže například pánové von Weinberg přihlásí do Derby snad všechny svoje ročky a zapomenou pouze na Pergolese (špičkový německý kůň své doby, pozn. překl.). Obzvlášť rád máš dražby. Tam všichni sedáváme v kruhu a utrácíme obrovské sumy za zvířata, která nikdy nevstoupí na dráhu. Pak ovšem našeptáš jednomu z tvých oblíbenců: "Přihazuj na lot číslo 10." To je malý ryzáček s pokroucenýma nohama. Tvůj kamarád ho získá za 1050 marek a ejhle, nakonec se z koníka vyklube Tuki, vítěz německého derby a dalších velkých dostihů.
Promptně jsi na svém místě také při prodejích en bloc. To se takhle prodává sedm ročků v jednom balíku s poznámkou, že kupec může jednoho z těch sedmi vrátit. To je něco pro tebe a zase se ti to podaří. Sportovní mudrci si vyberou šest ročků a tím sedmým je Trachenberg - vítěz derby, otec Hannibala a děd Felse.
Tvým hlavním polem působnosti jsou ale samotné dostihy. Jednou jsi přítomen na startu, aby favorit navzdory vší snaze startéra neodskočil, jindy číháš za malou proutěnkou, kde nejlepší skokan vybočí, protože ti to prostě činí radost…
A teď chci dát k dobru několik tvých žertíků, kdy ses ke mně střídavě zachoval dobře i ošklivě.
Učeň poráží stájovou jedničku
Můj přítel Ehrich, jehož koně trénovali v mé stáji, sázel rád a vysoko. Měli jsme za sebou smolnou sérii. Ani jeden z našich černých koní a tajných tipů neuspěl a sezona se pomalu blížila ke svému konci. Naší poslední nadějí byl Weltmann-Handicap v Hoppegartenu, do kterého jsme poslali dobrého dvouletka jménem Waldteufel, o jehož vítězství jsme byli pevně přesvědčeni. Poslední práce nás v tom jen utvrdila, a tak se můj přítel rozhodl jedním vrzem dohnat všechny ztráty.
Ve stejné době jsem vlastnil jiného dvouletka Mansfelda, který dobře běžel v létě, ale na podzim vyšel zcela z formy a posledních deset dní absolvoval jen krokovou práci. I on byl přihlášen do Weltmann-Handicapu, ale rozhodně jsem nezamýšlel ho tam poslat.
Ráno v den dostihu mi najednou říká můj trenér Dixon: "Dejte přece šanci našemu učni Rosákovi, ať jede Mansfelda. Hřebci to udělá jen dobře, ještě se před zimou proběhnout."
Nejdříve mě ten nápad rozesmál, nechat běhat koně, který deset dní nekentroval. Ale pak jsem, čistě abych udělal učni radost, ustoupil a Mansfeld byl sedlán ve stejném dostihu jako Waldteufel.
Můj přítel nevěděl, že Mansfeld vůbec běhá. Na Waldteufela jsme položili slušnou sumičku peněz a při vbíhání do cílové roviny vypadal jako jistý vítěz. Najednou se mi zastavilo srdce - vedle Waldteufela se objevuje kůň v mých vlastních barvách. Proboha, ten kluk jezdí jako o život!
Náš první žokej Madden ještě zůstává v klidu, vždyť je to jen stájový kolega a on sedí na koni, na kterého jsme všichni dali velké peníze. Ale Rosák se nevzdává a po tuhém boji o krk našeho favorita poráží. Po doběhu se ze všech stran sbíhají přátelé, aby mi poblahopřáli k sázkařskému majstrštyku. Mansfeld je u totalizátoru 463:20 na vítěze a 358:20 na místo. A můj přítel Ehrich? Ten jen potřásl hlavou a prohodil: "Milý manažer…"
Konec nadějí v oblouku
Ani v Preis der Diana (německém Oaks) ses ke mě nezachoval hezky. Pro tenhle dostih v Hoppegartenu jsme jednou měli k dispozici Secession a Ballerinu, dvě klisny, které obě nemohly prohrát. Rozhodli jsme se, že poběží Secession.
Den před dostihem se nám ale dotace 3000 marek pro druhou v cíli najednou zdála být tak lákavá, že jsme nakonec poslali na start obě klisny. Věřili jsme v doběh "raz-dva". Startovalo jen pět účastnic a Secession jako kůň předurčený naší stájí byla horká favoritka. Jel ji žokej E. Martin a Ballerinu vedl Hughes.
2000 metrů dlouhý dostih se tenkrát běžel ještě na menší dráze. Jakmile kobyly odskočily, dostihový čert vnuknul Martinovi myšlenku zavolat na Hughese, aby jel s Ballerinou rychleji. V tu chvíli se pole zrovna nacházelo v prvním oblouku vedle hostince Logierhausu. Hughes přidal, ale Ballerina pokračovala rovně, vybočila na velkou dráhu a Secession ji navzdory veškeré Martinově snaze následovala. Před mým domem zastavily a vrácely se krokem zpátky, zatímco zbylé tři klisny pokračovaly v dostihu. Na tenhle pohled si vždycky vzpomenu při každém dalším ročníku Preis der Diana.
Objevení vítěze Velké pardubické
Ale s dostihovým čertem jsem prožil i dobré dny. Například když jsem koupil Scotch Moora (vítěz Velké pardubické 1905, pozn.) v Hurst Parku. Vydali jsme se v zábavné a hravé společnosti z Londýna do Hurst Parku, hlavně proto, abych viděl svého Mermana v dostihu na 3200 metrů a abych si ho mohl zahrát.
U vchodu na závodiště mě pozdravil starý, dost sešle vypadající muž se slovy: "Nejste kapitán Bauer?"
Ano, to jsem.
"Když mi slíbíte 30 liber, dám vám tip na outsidera v prvním dostihu."
Zdvořile jsem poděkoval, protože to se v Anglii stává denně, akorát ten outsider pak nikdy nevyhraje. Jenže ve stejné chvíli se jeden z mých přátel, který sází ve vysokých sumách, zeptal pana C. H., co ten starý chlap chce. Ukázalo se, že stařík je otcem jednoho v Rakousku působícího žokeje a s největší jistotou prohlašoval, že zná vítěze prvního dostihu.
Nu dobrá, pan H. mu slíbil těch 30 liber a dozvěděl se za to jméno, které se v žádných rozborech neobjevovalo. Cook a Hoop. Pan H. si zahrál Cook a Hoopa za velké peníze v kurzu 12,5:1. Já jsem vsadil 10 liber, načež Cook a Hoop o krk zvítězil. H. vyhrál 12 500 liber a stařec obdržel 125 liber.
Dalším dostihem byla prodejka pro dvouleté. Tam mě zaujal dres, který by v dnešní době už nebyl zvláštní, ale tenkrát šlo o vyloženou výstřednost. Totiž černý dres se zlatou podkovou na prsou a zádech. Reprezentoval ho hubený hnědý valach, doběhnuvší daleko za nejlepšími a následně nabídnutý k prodeji hned po vítězi.
Nikdo na něj nepřihazoval, než jsem nabídl jednu guineji a celá družina vypukla v hlasitý řehot. Hubený hnědák se nakonec ocitl v mém vlastnictví za 21 guinejí. Šel jsem zaplatit. Chlap, co ho jezdil v dostihu a stále ještě pobíhal kolem v dresu s podkovou, požadoval libru za uzdečku a teď jsem k velkému pobavení svých přátel bezmocně stál v sedlišti s velbloudem na ohlávce.
Co teď? Hlasitě jsem zvolal: "Není tady někdo, kdo mi to zvíře dopraví za pět liber do Crown Hotelu v Newmarketu?" Okamžitě se přihlásila jakási hranatá existence a zmizela se Scotch Moorem i mými pěti librami.
Po třech dnech jsme dorazili do Newmarketu. "Přivedl mi sem někdo koně?" zeptal jsem se podomka v Crown Hotelu. "No, Sir!"
To jsem samozřejmě čekal. Ale po několika dalších dotazech se ukázalo, že Scotch Moor přece jen dorazil. Jen ho pan speditér jednoduše postavil do prázdného boxu, zamkl dveře a kůň tam stál tři dny bez krmení a vody. Nebesa, ten vypadal! Naši hubení proutěnkáři v Karlshorstu by se za něj styděli.
Brzy nato se mnou odjel do Německa a vyhrál pro mě rovinové dostihy i proutěnkářské Grosses Hürden-Rennen v Karlshorstu. Pak jsem ho za vysokou cenu prodal a myslel jsem si, jak jsem chytrý. Ve skutečnosti jsem byl velmi hloupý, neboť ze Scotch Moora vyrostl nejlepší steepler své doby. Při každém jeho dalším vítězství se mi dostihový čert vysmíval: "Já jsem to s tebou myslel dobře, ale ty jsi chtěl být chytřejší než já."
Nic nedělá dostihovému čertíkovi větší radost než dokazovat těm nejchytřejším, že jsou všechno jiné než chytří. To se mi stalo s Piccolem, kterého jsem koupil jako ročka za pouhých sto marek. Jak chytře jsem si připadal, když jsem za něj ve dvou letech dostal 4000 marek, aniž by jedinkrát startoval. O rok později vyběhal na dotacích 40 000 marek.
I na dražbě v Harzburgu jsem se vícekrát stal obětí čertovských rejdů. Jednou jsem koupil Hardenberga a na konci dražby jsem ho vyměnil za Marschalla Niela. Jenže Marschall Niel vyhrál jedny proutěnky, zatímco Hardenberg derby.
Jindy mi ovšem zbyl malý mrzáček, na něhož nikdo nepřihazoval. Excelence von Girsewald se zeptal: "Chce ho někdo za 300 marek?" Tu do mě strčil hodný dostihový čert, a tak jsem zavolal: "Já!" Mrzáček se později jmenoval Troubadour a jako tříletý pro mě vyhrál sedm dostihů. Někdejší ročci za 10 000 marek se buď neumístili nebo se vůbec nedostali na start.
Jestli je můj dostihový čertík příbuzný s Mefistotelem, to nevím. Ale i on je toho názoru, že "šedivá je teorie a zelený strom života".
Přeložil a upravil Martin Cáp
Na snímku: Scotch Moor s jezdcem poručíkem von Sydowem
