Nejstarší aktivní trenér v českém turfu slaví životní jubileum. Jaroslav Drlík se v úterý dožívá 85 let, ale na jeho profesním rytmu se nic nemění. Ze svého domova na pražském Žižkově nadále každé ráno dojíždí do Velké Chuchle na závodiště, s nímž je spojen neuvěřitelných sedmdesát let.
Neumí si ani představit, že by to mohlo být jinak a že by už dávno mohl trávit poklidnou penzi. „Vstávám ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou. Jedu metrem na hlavní nádraží a odtud vlakem do Chuchle, kde jsem v 6:30 ráno. Lidé na cestě už mě znají, zdravíme se. Takhle brzy ráno jezdí stále skoro stejní lidé,“ řekl před několika lety v rozhovoru pro EquiRadio.
Ač počet jeho svěřenců z logických důvodů v posledních sezonách klesl na dva až tři, jedna věc zůstává v životě Jaroslava Drlíka stále stejná. Poctivá péče o koně a úcta k řemeslu, které se v mládí učil od starých chuchelských mistrů, stále nesou své ovoce.
Výborný středotraťař Charpentier udržuje jméno Jaroslava Drlíka i v povědomí mladší a střední generace dostihových příznivců. Tedy těch, kteří ještě nebyli na světě, když Drlík v první polovině osmdesátých let sedlal vítěze derby Tarana a Trocadera.
Hnědák stáje Joly nasbíral za poslední tři roky sedm jedničkových vítězství, z toho dvě v aktuální sezoně. Jeho triumfy v Ceně města Karlovy Vary a v Lázeňské míli dál posunuly rekord, v němž chuchelská legenda soutěží sama se sebou – nikdo starší na zdejší scéně jedničkového vítěze nepřipravil.
Samotný Drlík to bere s nadhledem – na veřejné pocty ani dlouhá vyznání si nikdy nepotrpěl. Ačkoli je bystrým pozorovatelem a v civilu pohotovým glosátorem dostihového světa, každý novinář píšící o turfu ví, že „on record“ se zkušený trenér obvykle vyjadřuje mimořádně úsporně, až úsečně. Jakmile je ale mikrofon vypnutý, bývá mnohem sdílnější a ochotně vypráví.
Klasický vítěz i jezdec vodičů
Narodil se dva roky po začátku druhé světové války v Bílovicích nad Svitavou. Na rodinném hospodářství byli koně, kolem nichž se motal už v dětství. Protože vážil jen 38 kg, jeden ze sousedů s dostihovými kontakty mu zprostředkoval cestu do Chuchle.
Na tamní dostihové škole, která tehdy začínala na internátu v Trnové, později krátce působila v Malé Chuchli a posléze na dnešním místě v bezprostřední blízkosti chuchelské dráhy, se sešel v jednom ročníku s budoucími kolegy Tomášem Šatrou a Ferdinandem Minaříkem. Postupně se stal žádaným jezdcem lehkých vah, i když na větší šance si musel několik let počkat.
„V tehdejších stájích byla mezi jezdci hodně velká konkurence a my mladí jsme zpočátku neměli nárok. Mým vzorem byl žokej Josef Bořík, s ním jsem jezdil v tréninku. Na mítincích jsem dělal vodiče hlavně panu Karlu Havelkovi, který si mě vybral, protože jsem uměl rozeznat tempo,“ vzpomínal.
Devět let pracoval ve stáji trenéra Jaroslava Houry, u něhož se podle svých slov hodně naučil. Krátce pak působil u Břetislava Karla, než si ho vyžádal sovětský trenér napajedelské stáje Nikolaj Laks. U něj se Drlík sešel s Ferdinandem Minaříkem, Vlastimilem Smolíkem a dalšími.
Pro hřebčín Napajedla jezdil Drlík i v éře po Laksovi, kdy přípravu nejlepší československé stáje převzal Václav Čechura a po něm Jaroslav Mašek. Hvězdného Silvera dovedl v jeho dvou letech k působivému vítězství v Československé ceně v traťovém rekordu a připsal si tři klasické triumfy. Na Valovi II ovládl v roce 1973 Velkou jarní cenu, v derby s ním skončil třetí.
Rád ho na své koně posazoval i trenér Josef Krištůfek, pro něhož získal St. Leger s kladrubským Victorem poté, co splnil roli vodiče a ve finiši zaskočil za stájového favorita Crapoma. S dalším reprezentantem Kladrub Vindem obsadil druhé místo v Československém derby.
Obstál v zákupské éře i po ní
V roce 1968 strávil roční praxi v Drážďanech u legendárního trenéra Hanse Gröschela. „V NDR bylo mnohem víc dostihů než u nás, běhalo se třeba třikrát týdně a měli tam i soukromé majitele stájí. Bydlel jsem u trenéra, perfektně se o mě staral a dával mi hodně šancí. Jezdil jsem všude, ale nejvíce dostihů jsem vyhrál v Lipsku,“ vyprávěl Drlík.
Ačkoli měl v Napajedlích dobrou pozici, na sklonku jezdecké kariéry odešel do Veltrus a do Šamorína. Vytvořil tandem s trenérem Miroslavem Šustou a v šamorínském dresu získal padesáté vítězství a titul žokeje na pozdějším vítězi Velké pardubické Lancasterovi.
V osmatřiceti letech učinil konec mnohaleté dietě a přešel mezi trenéry. Využil nabídku z Velkovýkrmen Zákupy, kde se ve druhé polovině sedmdesátých let vystřídalo v poměrně krátké době osm různých trenérů.
Jaroslav Drlík tuto sérii prolomil a získal si přízeň mocného zákupského šéfa Josefa Kadlece. Prvním velkým úspěchem bylo vítězství hnědky L'Avenir v Jarní ceně klisen, následovala zmíněná derby s polobratry Taranem (1983) a Trocaderem (1985) z vlastního chovu mimoňského hřebčína. „Tarana dodnes považuji za nejlepšího koně, jakého jsem trénoval,“ konstatuje.
Když se po revoluci začaly likvidovat někdejší velké státní stáje, Drlík nadále zůstal v Chuchli jako soukromý trenér. Přežil nelehké začátky a s koňmi jako Garibaldi, Hairy Dream a další nastartoval novou éru. Nikdy nepřipravoval početné loty, ale délkou své kariéry nakonec překonal všechny své generační souputníky. Celkem v průběhu 47 let nasedlal tři stovky vítězů.
Pane Drlíku, za celou redakci a čtenáře serveru Jezdci.cz vám přejeme pevné zdraví a nadále hodně radosti s koňmi!
