V roce 2024 získala Roxanne Trunnell na paralympijských hrách v Paříži s kolegy z týmu zlato. Američanka závodí v paradrezuře v gradu I, tedy skupině sportovců s nejzávažnějším postižením. Byla to už její třetí paralympiáda. Doma má i nejcennější kov ze soutěže jednotlivců z Tokia, přitom do roku 2009 žila jako každá jiná zdravá jezdkyně.

 

Narodila se v roce 1985 v Richlandu ve státě Washington, od deseti let začala jezdit na koních a věnovala se drezuře. „Chodit do školy nebo později do práce a při tom se věnovat jezdectví bylo v mém životě normou. Když moji přátelé chodili o víkendech na večírky, já jsem jezdila na koňské závody,“ říká Roxanne.

 

V roce 2008 dokončila studium psychologie na Washingtonské státní univerzitě. V drezurním sportu se tou dobou začala dostávat do mezinárodní úrovně, nejčastěji závodila ve středně těžké obtížnosti. Kromě koní měla dvě práce. Přes den pracovala v útulku pro psy, v noci dělala recepční v hotelu. 

 

Náročný rytmus přerušila nemoc, která přišla jako blesk z čistého nebe. „Cítila jsem, jako by na mě lezla nějaká viróza a začalo se mi hůř mluvit. Zalezla jsem si do postele s tím, že ať je to cokoliv, zaspím to. Když se vrátila máma z práce, už jsem se nemohla postavit. Odvezla mě do nemocnice,“ vzpomíná Roxanne.

 

Během dvou týdnů se stav natolik zhoršil, že byla uvedena do umělého spánku, dýchaly za ní přístroje. Byla převezena na kliniku do Spokane. Lékaři dlouho nedokázali určit příčinu. Nakonec byl závěr nákaza chřipkovým virem H1N1, která přinesla komplikaci v podobě encefalitidy, během které prodělala Roxanne mozkovou mrtvici. Domů se vrátila na invalidním vozíku, nedokázala udržet rovnováhu a nemohla udělat ani krok. Bojovala i s psychickými problémy. A pomohli jí koně.

 

„Moje máma kontaktovala mou vůbec první instruktorku ježdění, která vedla kurzy voltiže pro hendikepované. Souhlasila, že se mi pokusí pomoct,“ popisuje jezdkyně, jež se do nové etapy vrhla velmi aktivně. „Moc toho neujdu, ale když sedím na koni, jeho nohy se stanou mými,“ říká Roxanne, pro kterou bylo důležité i jen obyčejně trávit čas s koňmi, dávat jim ze země pamlsky a mrkev.

 

Roxanne trénovala a v roce 2013 naskočila do mezinárodní paradrezury. Hned rok nato reprezentovala na Světových jezdeckých hrách v Caen ve Francii. Tam ještě na medailové pozice nedosáhla, stejně jako o dva roky později na paralympiádě v Riu.

 

V sezoně 2018 už na stupních vítězů byla, když dojela třetí v individuálním pořadí na Světových jezdeckých hrách v americkém Tryonu. Jejím koňským partnerem byl hanoverský valach Dolton. S ním také v Tokiu na paralympijských hrách vybojovala své první zlato, když vyhrála úlohu Individual I i freestyle. Skoro dva roky se také držela na prvním místě světového žebříčku Mezinárodní jezdecké federace. 

 

V roce 2024 v Paříži byla s valachem Fan Tasticem druhá v Grand Prix Testu A i v Grand Prix Testu B. Ve volné úloze byla pátá. Americký tým pak získal zlato. V loňské sezoně závodila jen na národní úrovni, stala se vicemistryní USA.

 

Pro soutěže často využívá praktiky osvojené studiem psychologie, které ještě v průběhu let rozšířila o magisterský titul. „Nemívám tu nervozitu, která často ochromuje ostatní jezdce. Dokážu se před soutěží soustředit na to, co je nejdůležitější. Potřebuji klid a třeba hodinu před startem s nikým nemluvím. Když náhodou začnu být nervózní, mám různé psychologické techniky, kterými se zase zklidním.“

 

Zdroj: FEI, Eurodressage, Washington State Magazine, Paralympic