reklama 11B

Jsem Býk. Když si něco umanu, jdu si za tím, říká Tereza Bezrouková

ikonka

Profesí Terezy Bezroukové je zprostředkování prodeje koní a v obchodu s koňmi se pohybuje již osmnáct let. Má za sebou dva dostihové starty, parkurové začátky u Papoušků a několik let sportu. Je šikovnou fotografkou a aktuálně i nadšenou chovatelkou.
26.05.2021 11:30  |  Autor: Pavlína Záhorová  |  Rubrika: Sport  |  
EXKLUZIVNĚ
| FANCLUB
reklama 12A

Tereza Bezrouková je velmi výraznou tváří českého jezdeckého světa. Díky svým kontaktům a zkušenostem obchoduje s koňmi napříč světadíly a v řadách klientů si našla také své přátele. Její profese jí umožnila cestovat do míst, kam by se za jiných okolností jen tak nepodívala.
 
Kudy vedla vaše cesta ke koním?
 
Na koně mě poprvé posadili asi v mých šesti letech - u strýčka na chalupě v Otradicích, soused měl dvě tažné kobyly a jednu starou hannoverskou, myslím, že se jmenovala Flora. Moc se mi v sedle i v kočáře líbilo. Ale do Otradic jsme jezdili jen tak jednou za rok, vyrůstala jsem na sídlišti v Jihlavě, nikdo z rodiny ke koním vztah neměl, tak jsem se ke koním moc často nedostala. Opravdu jezdit jsem začala až poté, co jsme se přestěhovali do Českých Budějovic, to mi bylo asi dvanáct - přemluvila jsem rodiče, aby mě přihlásili do kurzu v jezdeckém oddíle Haklovy Dvory. No a od té doby už jsem se od koní nehla.
 
Od začátku jste tíhla ke sportovnímu jezdectví?
 
V Haklových dvorech jsem absolvovala základní výcvik, a pak jsem se vlastně náhodou ocitla v dostihové stáji, takže začátky mojí kariéry byly nakonec v dostihovém sedle - u trenéra Hanouska. To byla velká škola! Ale to už je pravěk - to jsem měla skoro o třicet let míň a hlavně o třicet kilo míň. Jezdila jsem jen jako pracovní jezdec. Dostihy jsem jela za život dva - jednou jsem byla poslední a jednou vyhrála. Takže jsem si říkala, že už jsem v kariéře dosáhla dost a přeskočila k parkurovému ježdění, které mě od začátku lákalo nejvíc. Byl to rok 1998, doba, kdy se jezdilo v gumovkách, zděděném saku z uměliny, přilbě ze sametu s gumičkou pod bradou. Tehdy jsem se svépomocí připravila na zkoušky základního výcviku, zapřáhla za půjčené auto půjčený přívěs, naložila půjčeného koně a vyrazila do Husince. Bylo mi osmnáct, rodiče o tom vůbec nevěděli. A takhle to se mnou vlastně bylo celou dobu. Jsem narozená ve znamení Býka, a když si něco umanu, jdu si za tím.
 
S dostihy jste mě tedy překvapila. Jaký pro vás byl pocit startovat v dostihovém sedle?
 
Já na ty roky moc ráda vzpomínám. Byli jsme super parta, byly to krásné, bezstarostné časy a strašně moc jsem se tam naučila. Trenér byl na nás přísný, ale nelituju vůbec ničeho - myslím, že to dnešní jezdecké generaci chybí - muset si odpracovat to svoje ve stáji, než jsme si mohli sednout na koně. Každý víkend v sedm ráno nástup s vidlemi. Jezdilo se za každého počasí, samozřejmě venku. Nikdy jsem neměla ambice stát se žokejkou, ale moc ráda na tu zkušenost vzpomínám a občas na dostihy z nostalgie zajdu. Ta atmosféra se s parkurovými závody vůbec nedá srovnat. Občas si říkám, že bych to ráda zažila znova - ten pocit, kdy cváláte rychlou práci, hlava-hlava s koněm vedle vás. To se asi nedá popsat. Ani zapomenout.
 

"Nikdy jsem neměla ambice stát se žokejkou, ale moc ráda na tu zkušenost vzpomínám. Atmosféra dostihů se s parkurovými závody vůbec nedá srovnat."

 

Přece jen jste dala nakonec přednost parkurům. Kdo vás v tomto odvětví naučil nejvíce?
 
Rozhodně pan Papoušek a jeho syn Kamil. Do Srnína jsem původně přišla vypomáhat do dostihové stáje, kterou tam tou dobou provozoval nejstarší z bratrů Papoušků, Honza, ale o pár let později jsem se tam vrátila už jako amatérská parkurová jezdkyně. Nejdřív jsem začala k panu Papouškovi dojíždět na tréninky s vlastním koněm a později jsem začala v Srníně ve volném čase vypomáhat s ježděním tamnějších koní. A do dneška jsem za tu možnost neskutečně vděčná, strašně moc jsem se tam naučila. Pan Papoušek byl pro mě největší ikona, můj guru, asi největší "koňák", kterého jsem kdy poznala. Do dneška těžím z toho, co mě naučil on a později i jeho syn Kamil. Strašně mě mrzí, že už tady s námi není, že už mi nikdy neporadí, že už ho nikdy neuslyším vyprávět a žertovat a je mi líto, že se nemůže radovat z toho, jak to Kamilovi dneska na kolbišti jde. Pan Papoušek byl při tréninku velmi důsledný a nedal pokoj, dokud z nás nedostal všechno. Uměl trpělivě vysvětlovat, motivovat, pochválit i zakřičet, když to bylo třeba.
 
Říkáte, že jste k němu dojížděla už s vlastním koněm - kdy jste se poprvé rozhodla pořídit si koně?
 
No mého prvního koně mi pořídila mamka - to byl ale tenkrát plnokrevník, kterého jsem jezdila v oné dostihové stáji. S ním mi to moc nešlo, tak jsem se ho rozhodla vyměnit za teplokrevnou kobylku. Jak se ale posléze zjistilo, zapomněli mi říct, že má artrozu, takže ze sportu nebylo nic. Svého prvního závodního koně jsem si pořídila až ve svých dvaceti letech od známého koňského handlíře Luboše Bureše - taky už tu bohužel není s námi, ale s jeho ženou se do dneška přátelíme. Valach se jmenoval Lick a byl to neskutečný dobrák. Ačkoli sám neměl skoro žádné zkušenosti, donesl mě až do L parkuru a absolvoval se mnou i několik drezurních závodů do stupně S. Ale můj životní kůň byla až klisna Cola - šimla po Corsár, kterou jsem koupila v jejích šesti letech, a se kterou jsem úspěšně závodila nejen u nás, ale hlavně v sousedním Rakousku. 
 
Máte opravdu zkušenosti napříč jezdeckými disciplínami. Kterých vašich osobních úspěchů si vážíte nejvíce?
 
Tehdy u nás ještě nebylo tolik závodů jako dneska a já to z jižních Čech měla do Lince a Stadl Paury blíž než na většinu českých kolbišť. A hlavně mi vyhovoval tamnější systém kategorizace jezdeckých licencí - mohla jsem závodit mezi amatéry, jezdit stylové soutěže. To byla moje parketa. Já nemám tolik talentu a vím, kde jsou moje hranice, nikdy jsem se nehnala vysoko, měla jsem radost z každého dobře zajetého parkuru a umístění. A díky mé báječné šimličce jsem z Rakouska ze stylových soutěží do stupně L přivezla opravdu hodně mašlí. Asi nejúspěšnější byly závody v dolnorakouském Amstettenu, kde jsem tři starty proměnila ve tři vítězství. Nejvíc hrdá jsem na dvouhvězdové L, které jsem s Colou absolvovala v Linci - to už pod vedením Romana Drahoty. To byly taky jedny z našich posledních závodů. Tenkrát jsem na tom nebyla finančně úplně dobře a dostala jsem za ni nabídku, která nešla odmítnout. A od té doby visí moje jezdecké vybavení na hřebíku. Ale protože tomu osud tak chtěl, je Cola dneska zase zpátky u mě. Nebudu říkat, že to byla náhoda, díky které jsem jí po pár letech zase objevila, protože ona je opravdu můj životní kůň - ty naše cesty prostě protnula nějaká vyšší moc. Prostě jsem ji po pár letech našla v Německu u jednoho obchodníka - zraněnou, kulhavou a okamžitě ji koupila zpátky. Už mi dala tři nádherná hříbátka a díky ní se ze mě stala vášnivá chovatelka.
 
Tomu tedy říkám osud. Máte více chovných koní?
 
Nejstarší potomek, dvouletý hřebeček po Cassino Berlin, si zatím užívá dětství v písecké odchovně, ale moc se těším, až půjde do výcviku. Ještě mám z Coly roční kobylku po Go On TS a letos mi nadělila další klisničku po hřebci Vingino. Chov mě začal hrozně bavit, a tak jsem si na letošní rok pořídila ještě další dvě chovné klisny - jednu po Contendro a jednu po Diarado. Snad se podaří rozšířit vlastní stádo. Vzhledem k mé profesi vidím, jak velký nedostatek koní na trhu, nejen českém, je, tak jsem se rozhodla, že si prostě musím nějaké vyrobit. Vlastním i několik sportovních koní, občas si zajezdím v tréninku, ale jejich prezentaci na závodech už nechávám profesionálním jezdcům. Mám kolem sebe opravdu skvělý tým, bez kterého už si to neumím vůbec představit.
 

"Svoji práci mám ráda. Každý den je jiný, potkávám spoustu zajímavých a inspirativních lidí a podívám se do míst, kam bych se asi jinak nedostala."

 

Tak to máte velké plány, to je skvělé. Vaší profesí je zprostředkování prodeje koní, je to tak? Jak obchod s koňmi ovlivnila koronavirová krize?
 
Ano, největší část mé práce představuje zprostředkování prodeje koní od soukromých majitelů a chovatelů. Koronavirová krize se mě dotkla poměrně zásadně. Sice prodávám poměrně velkou část koní do zámoří a to takzvaně "po videu", ale mám spoustu klientů i z nejrůznějších evropských zemí, a pro ty bylo v uplynulých měsících téměř nemožné se k nám do republiky dostat a nějaké koně vyzkoušet. Poptávek mám pořád spoustu, bylo a je vidět, že lidi mají víc času na ježdění, ale najít opravdu slušné koně, kteří mají nějaké zkušenosti, jsou vhodní pro amatéry, jsou zdraví a jsou za rozumné ceny, to je momentálně na trhu asi největší problém.
 
Jak dlouho se v obchodu s koňmi už pohybujete?
 
S koňmi obchoduju už asi osmnáct let. Za tu dobu se toho na trhu opravdu hodně změnilo. Těší mě, že jsem za ty roky navázala spoustu dlouholetých obchodních partnerství a taky několik přátelství. Vždycky mě těší, když se ke mně klienti s důvěrou vrací. Z některých se stali známí a přátelé. Tahle práce je náročná na čas i na energii. Strávím spoustu hodin v autě a u počítače, sama si natáčím videa, pořizuju fotky a osobně jezdím prověřit a vyzkoušet opravdu všechny koně, které do nabídky dávám. Nejnáročnější je na tom asi to jednání s lidmi. Náročné je pro mě taky smířit se s tím, že ne všichni lidé jednají fér. Ale neměnila bych - svoji práci mám ráda. Každý den je jiný, potkávám spoustu zajímavých a inspirativních lidí a občas se podívám i do míst, kam bych se asi jinak nedostala. V loňské roce mě oslovilo několik klientů z Čech, abych jim pomohla najít juniorské koně v zahraničí. A tak jsem oslovila pár svých přátel a partnerů a domluvila k vyzkoušení koně v nejlepších německých a belgických stájích - navštívili jsme stáje několika olympijských jezdců - Jose Lansinka, Pietera Devose, Larse Nieberga nebo bratrů Phillipaertsových. Jsem za tyhle zážitky svým klientům strašně vděčná.
 
To, že vás známe z parkurových závodů mimo jiné i jako fotografku, vzniklo také díky vaši profesi, nebo se fotografování vyvíjelo nezávisle na ní?
 
To se vyvíjelo už v prenatálním stadiu. Můj tatínek byl fotograf a kameraman, měl vystudovanou FAMU. Takže vyvolávat fotky v temné komoře jsem uměla dřív než nasedlat koně.
 
A jak se vám teď taková dovednost náramně hodí, nemám pravdu? Prezentovat koně na slušných fotografiích a videích je přece také umění a značná část úspěchu.
 
Dneska už moc na závodech nefotím. Zabralo to spoustu času, kterou moc nikdo nechtěl ocenit. Takže fotím jen koně, které mám v prodeji, protože jak říkáte - slušné fotografie jsou pro úspěšný prodej nezbytné. Většinou je to to první, co klienti vidí. Ale mezitím u nás "vyrostla" spousta šikovných mladých fotografů a fotografek, které ráda zakoupením jejich fotek podpořím a v klidu se soustředím na video nebo na výkony svých svěřenců. Vlastně ráda fotím spíš věci, které se koní vůbec netýkají. Před rokem jsem absolvovala rekvalifikační kurz na téma "produktová fotografie", a pak moc ráda spojuji focení se svými největšími koníčky - to je cestování a dobré jídlo. Občas si musím od koní odpočinout.
 
Foto se svolením Terezy Bezroukové



K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13A

NEPŘEHLÉDNĚTE