Minulý pátek se v Císařském hostinci v Kladrubech nad Labem sešli vítězové 134. Velké pardubické se Slavia pojišťovnou Jaroslav Myška a Jan Faltejsek, aby v besedě pořádané Národním hřebčínem zavzpomínali nejen na měsíc a půl staré události v Pardubicích.
Zcela zaplněný sál, v němž nechyběli trojnásobný vítěz Velké pardubické Pavel Liebich, někdejší kladrubský trenér Václav Čermák, mistr opratí Jiří Kocman a další osobnosti, nechal populární žokeje odejít až po dvou hodinách, během nichž přišlo na přetřes množství témat. Čtenářům Jezdci.cz nabízíme několik ukázek, které jsou jen výsečí z poutavé a košaté debaty.
Jan Faltejsek: Ještě třeba rok zpátky jsem tady stále měl trvalý pobyt. Máma vždycky říkala: Dokud tady bydlíš, tak za tebe musím platit popelnici. Tohohle břemena jsem ji loni zbavil. Máma tady pořád bydlí, ale je pravda, že já se sem tak často nedostanu. Mám povinnosti, jsem vázán jinde a je pravda, že jsem by dlouho i v zahraničí. Nicméně táta tady dlouho sloužil jako veterinář a kousek vedle jsou Kolesa, takže já jsem tady jezdecky vyrůstal. Pak jsem se teda zvedl a šel jsem trošku do světa, ale ten začátek byl tady.
Jaroslav Myška: Já jsem vystudoval zdejší fakultu pod vedením pana Petříka a to bylo velmi příjemné období. Ještě když jsem měl těch 50 kilo, tak jsem chodil k panu Machkovi staršímu jezdit poníka. Pak jsem se teda přesunul do Světlé Hory a když jsem tam končil, začala jezdit jistá Štěpánka Sedláčková. Nastoupil jsem zpátky do Koles a začal jsem ji uhánět. Spolu jsme pak trochu jezdili po světě, působili jsme v Zámrsku a nakonec jsme se ocitli tady, když jsme si u Sůrových pronajali stáj a dojíždíme sem čtvrtý rok. Zrovna jsme postavili dům a zvládli jsme se přestěhovat, tak jestli mě Štěpánka nevyhodí, mohli bychom tu nějaký čas setrvat. Je to velmi příjemný kraj s obrovskou koňařskou historií. Je to vidět i na výsledcích Kladrub třeba ve spřežení nebo všestrannosti. Ten sport se sem vrací, Kladrubáci mají čemu fandit a co sledovat.
Jaroslav Myška: Sexy Lord měl loni dobrou sezonu, kdy šel stále nahoru a ještě se nepotkával s těmi top koňmi směřujícími do Velké pardubické. Dostal potřebný prostor na to, aby se dál mohl vyvíjet a výkonnostně růst. Měl v dostizích klid a nikdo ho neotravoval, což je pro něj důležité. Martina Růžičková ho měla velmi dobře připraveného, fyzicky na to prostě měl. Před letošní Velkou jsem byl trochu nervózní, protože přece jen přestoupil do vyššího levelu. V kvalifikacích byl třetí, čtvrtý. Říkal jsem si: Kdoví, jak to bude při tom jeho stylu s distancí. Zvládnout Velkou stylem start-cíl je pro koně hrozně těžké, ale Sexy Lord byl v ten den skvěle fyzicky připravený, musím před Martinou Růžičkovou smeknout. A když je kůň zvyklý pracovat individuálně a má v sobě tu zátěž, tak si s tím zvládne poradit. Taktika byla daná, nic jiného bychom nevymysleli.
Jaroslav Myška: K Taxisu se už moc vyjadřovat nechci, řekl jsem k tomu dost. Samozřejmě co odborník, to názor. Já vycházím ze svých zkušeností a zaznamenávám, že při tom protisvětlu, jak svítí sluníčko, je tam černo a koně pode mnou na to dost reagují. Oni si to z dálky nedokážou načíst, protože tam není nic, co by je zaujalo. Čím víc se k tomu skoku blíží, tím víc se jim to ztrácí. Až těsně před překážkou zjistí, že tam něco je a reagují. Některým koním je to jedno a normálně skočí, jiní nad tím v poslední chvíli ještě přemýšlí. A v momentu, kdy tam někdo trochu přibrzdí, vzniká problém… Sexy Lord mi letos na Taxis najížděl pěkně, ale tři cvalové skoky předtím se zalekl, přibrzdil, zadrobil a už se odrážel do toho živého plotu, kde ztrácel rychlost. Naštěstí je doskok upravený, takže se z toho zvládl vyhrabat a pokračovali jsme dál.
Jan Faltejsek: Zaplať pánbůh za úpravu Taxisu, protože jinak bych zůstal hluboko v té díře. V sedle jsem se udržel se štěstím. S hodnocením nájezdu absolutně souhlasím s Jardou a myslím si, že je třeba se tím zabývat, protože já to beru jako velkou ostudu. Bylo štěstí, že letos byl vpředu zkušený Jarda. Sice Sexy Lord taky ztratil rychlost a zvládl to, ale ta situace byla jako přes kopírák jako loni.
Jaroslav Myška: Že jsme se museli rozdělit o vítězství, jsem v podstatě už dávno pustil z hlavy. Mám z vítězství radost a tohle mě nějak emočně nezasáhlo, je to pryč. Dokážu s tím žít.
Jan Faltejsek: Vidím to stejně. Nejdřív jsme se dohadovali mezi sebou, pak tam člověk stojí na dráze, trvalo to dlouho a bylo to trochu úmorné, ale mně je to vcelku jedno. Měl jsem radost, že i Jarda měl radost a že jsme to zvládli bez jakýchkoli problémů. Jede se dál, druhý den jsme stejně oba museli do stáje, bafnout vidle a kolečko, a zase makat.
Jaroslav Myška: Já bych byl býval Irům velice přál, aby Coko Beach minimálně doběhl do cíle. Přivezli bezesporu kvalitního koně, v dostihu vypadal hodně dobře. Jeho nevýhodou bylo asi jen to, že byl poměrně krátce v tréninku po letní přestávce, protože oni mají jiný model sezony než my. Což jim taky nehraje úplně do karet. Ale přál jsem si, aby se jim v Pardubicích dařilo a tenhle kůň měl na pěkný výsledek. Myslím si, že chybu na Havlově skoku nezpůsobilo, že by mu docházely síly, ale prostě mu nevyšel krok a stalo se. Do cíle ještě něco zbývalo, tak těžko soudit, jak by to dopadlo. Dobrý výsledek by je určitě navnadil do dalších let, což by bylo moc dobré i pro nás. Zase by to Velkou pardubickou trochu posunulo do světa.
Jaroslav Myška: Já nikam nejezdím, jsem stále zavřený v maštali a na nic nemám čas. Teď řeším zub jedničku, byl jsem na konzultaci u pana doktora a on povídá: "Myška, Myška, to mi něco říká… No jo, Velká pardubická!" Tak mu říkám: Aspoň víte, že by mě to nemuselo až tolik bolet. Ale jinak žádnou popularitu nepociťuji, že by se ke mně někdo hlásil. Ono se toho zase tak moc nestalo. Prostě jedeme dál, v pondělí už kolikrát ani nikdo neví, kdo vyhrál v neděli. Je to opravdu jen těch pět minut slávy, pak večer zavřete kufr a odjedete ze závodiště. Tím to všechno končí a jede se znovu, aspoň já to tak mám nastavené.
Jan Faltejsek: Sem tam mě někdo osloví, ale myslím si, že slávu a pozornost si mnohem víc zaslouží jiní lidé. Navíc ani já to nedělám proto, abych někam přišel a říkal „Hele, tady jsem!“ Dnes existuje víc sportů a pozornost diváků je mnohem víc rozprostřená. Dřív toho bylo výrazně méně a taky byly zavřené hranice, tak byla i Velká víc sledovaná. Ale dnes si můžete pustit v televizi jakýkoli sport, můžete sledovat anglický fotbal nebo třeba NHL. To jsou úplně jiné celebrity než my.
Jaroslav Myška: On taky ten sport byl dřív podstatně blíž k lidem. Byl víc spjatý se zemědělstvím, lidé v tom měli kořeny a měli to víc pod kůží. Dnes se je všude spousta dalších alternativ. Navíc je cítit, že nevyrůstají další pokračovatelé, kteří by tu práci chtěli dělat, protože je to fyzicky i časově poměrně náročné a platy nejsou vysoké. Širší veřejnost zná pouze Velkou pardubickou, kde je na co koukat, protože přenos České televize je perfektní. Dostihy i jezdectví jsou tady dál, ale zaniká takové to hlubší povědomí lidí. Což je škoda, ale bude těžké s tím něco udělat.
Jan Faltejsek: Člověk se musí otáčet, máme toho ve stáji docela hodně. A když jsem zdráv a vesel, tak trochu lítám po Evropě na dostizích. Takže mám ženu doma jako styčného důstojníka, který tomu velí, a stále jedeme dál.
Jaroslav Myška: Když manželku necháte trénovat, tak máte docela klid. Pak to funguje. Jsme spolu skoro neustále, ale ještě jsme se nezavraždili. A když to někdy trochu vře, stáj máme velkou a každý si na chvíli zaleze do svého koutku. Ta symbióza tam samozřejmě musí být, protože máme přes dvacet koní a neptejte se nás, kolik nás tam na to je. Práce je tedy hodně a je to dost časově náročné. Je třeba si vzájemně vycházet vstříc a to zvládáme.
Jan Faltejsek: Nevím, jak to říct, ale člověk se prostě snaží něčeho dosáhnout. Baví ho to, tak pro to něco dělá. Proto jsem byl dlouhou dobu v zahraničí, chtěl jsem něco dokázat. Něco málo se povedlo, některé věci možná mohly vyjít i lépe, to tak prostě je. Je to taková životní cesta. Někdo se rozhodne, že bude doma a bojuje si tady, já jsem si bojoval s batůžkem na rameni ve světě. Určitě jsem to zdědil po tatínkovi, ten je taky rád pořád někde na cestě. Jezdit v Cheltenhamu nebo Aintree bylo fajn, ale já jsem vždycky býval zavřený do své ulity a je mi jedno, kolik je v hledišti lidí. Dnes už to možná vnímám trochu víc. V Anglii je to prostě vášeň a trochu jiný svět, ale i u nás při Velké pardubické máme nádhernou atmosféru.
Jaroslav Myška: Já určitě nemám tak bohatou kariéru jako Honza - ten až se jednou otočí, je na co koukat a vzpomínat. Ale je pravda, že jsme měli koně, který se jmenoval Capferret. S ním jsme v Auteuil vyhráli dostih listed a umísťovali jsme se v grupách. Od té doby hledáme v každém koni dalšího Capferreta, ale takových moc není. I tenkrát to byla náhoda, že jsme se k takovému koni dostali. Bylo to jenom špatné rozhodnutí francouzského trenéra, kde předtím působil. Když vidíte, jaké výkony ze sebe tito koně dokážou na těch velikých skocích dostat, úplně se před nimi skláníte a máte na to nový pohled. Jsou to krásné vzpomínky, ale musíme pracovat s tím, co máme. Vždy se najde koník, který vám udělá radost třeba v Pardubicích. Tam se nám líbí a je při tom za ty roky spousta lidí, kteří nám fandí.
