Na české dostihové scéně platí snad ještě víc než kdekoli jinde, že se do jisté míry zná každý s každým. Když však loni na podzim nasedlala Veronika Jandová vítězku německé grupy 3 Ultimu a posléze strávila část minulé zimy se svými svěřenci na Dubai Racing Carnivalu, domácí insideři nejistě krčili rameny. Trenérka působící v dánském Klampenborgu nemá s českým turfem téměř žádné kontakty. Důvod je prozaický – nikdy ve zdejších dostizích ani nepůsobila.
„Jsem sice rodilá Pražanka a žila jsem tady, ale s dostihovými koňmi jsem v Česku nepřišla do styku. Jezdila jsem od svých devíti let hlavně drezuru a parkury. Plnokrevníky jsem začala blíže poznávat teprve před nějakými osmi lety, když jsem se přestěhovala do Anglie,“ začíná vyprávět svůj příběh Veronika Jandová.
Nebýt kamarádky, která absolvovala chuchelskou Střední školu dostihového sportu a jezdectví, nejspíš by se její cesta vyvíjela úplně jinak. „Kamarádka pracovala v Newmarketu a volala mi, že je to krásná práce a že se nemám bát přijet si to vyzkoušet. Tak jsem přijela, vyzkoušela si to a už jsem u dostihových koní zůstala,“ směje se.
Zkušenosti sbírala mimo jiné v pretréninkové stáji Alana McCabea, kde obsedala a chystala ročky. V hlavním městě anglického turfu také potkala svého životního partnera, Argentince Williama Segoviu. „Vzhledem k tomu, že měl díky mnohaletému působení kontakty ve Skandinávii, nakonec jsme se přestěhovali do Dánska. Zpočátku v Aarhusu a poté v Klampenborgu jsme začali připravovat koně. Chyběla už jen licence, tak jsem si ji loni udělala,“ líčí Jandová.
První byla Ultima
V roli oficiální trenérky zažila přímo raketový start. Doslova pár dní po obdržení licence v srpnu triumfovala s Ultimou ze stáje LT Racing v norském listed Lanwades Stud Fillies and Mares Stakes. O dva měsíce později stejná klisna lehce ovládla grupu 3 Arqana Herbst-Stuten-Preis v Hannoveru, kde nechala za sebou kvalitní německé soupeřky i zástupkyni Godolphinu.
„Ultima zatím byla naší největší hvězdou,“ chválí trenérka německou odchovankyni, která mezitím po zranění a operaci kolene ukončila kariéru a bude působit v chovu.
Etablovat se takto bleskově není ani na dánské dostihové scéně běžné. „Aby trenér sehnal majitele, musí si nejprve udělat jméno. My jsme měli hned na začátku velké štěstí, protože jsme narazili na skvělou majitelku. Dala nám důvěru a většina z dvanácti koní v naší stáji patří právě jí. Všechno se seběhlo hrozně rychle. Loni v srpnu jsem získala amatérskou trenérskou licenci, pak jsme najednou jeli do Dubaje a od ledna už mám profesionální licenci,“ ohlíží se Jandová za neuvěřitelným sledem událostí.
Účast na Dubai Racing Carnivalu v Meydanu byla pro malý rodinný tým cennou zkušeností. „Hodně jsme se přiučili a doufám, že se tam v budoucnu ještě vrátíme. V Dubaji jsou špičkové podmínky a všechno probíhá na nejvyšší profesionální úrovni, takže není vůbec jednoduché v tamní silné konkurenci obstát. Příště bychom asi zkusili vzít s sebou i dvouletého koně a zaměřit se na kratší distance,“ shrnuje zimní poznatky.
Z Jižní Ameriky na sever Evropy
Většinu svěřenců Veroniky Jandové v Klampenborgu aktuálně tvoří dvouletí koně. Stájovou hvězdou je pětiletý Hans Andersen, hájící rovněž barvy stáje LT Racing. Frankelův syn jako dvouletý ještě ve službách Coolmoru zvítězil v Irish Futurity Stakes (Gr. 2) a v klasické sezóně si připsal 2000 Guineas Trial Stakes (Gr. 3). Později dělal tempo tehdejší stájové jedničce City Of Troy, v této roli mimo jiné finišoval pátý z šesti aktérů Coral-Eclipse (Gr. 1).
Minulou zimu přešel do dánského majetku a po zimní Dubaji vyhrál listed Danish Jockey Club Cup. Naposledy finišoval před třemi týdny čtvrtý v grupě 3 Stockholms Stora Pris ve švédském Bro Parku. „Z něj jsem opravdu nadšená, je skvělé mít takového koně ve stáji,“ glosuje Jandová.
S partnerem Williamem spolu tráví prakticky veškerý čas, doma i ve stáji. „Jaká je dělba rolí? Partner má více zkušeností s dostihovými koňmi, tak má trochu navrch. Já jezdím v tréninku a on sleduje práci ze země. Občas samozřejmě máme na něco rozdílný názor, umíme se však dohodnout,“ konstatuje trenérka.
„Pracovat spolu, žít spolu a ještě se starat o dítě, to není legrace, ale vedeme si dobře. To víte, že to není vždy lehké a občas si nosíme stres z práce domů, ale vždy jsme si se vším poradili,“ přízvukuje William Segovia.
Argentinský světoběžník byl svého času jeden rok šampionem žokejů v Klampenborgu, ale ježdění dostihů nikdy nebylo jeho hlavním zájmem. „Pár dostihů jsem vyhrál, ale pořádně jsem tady jezdil jen jednu sezonu. Ono to také vůbec není snadné, protože jsem vzešel z jiného prostředí, odlišného žokejského stylu a také přístupu ke koním a jejich přípravě.“
Jihoamerická diaspora má mezi žokeji působícími ve Skandinávii výraznou převahu, rodilí Švédové a Dánové jsou v tamních vážnicích v menšině.
„Důvodů je asi víc. V Jižní Americe jsme zvyklí na dostihy na písku, což se o Evropanech říct nedá. Angličané, Irové nebo Francouzi samozřejmě jezdí na all-weather površích, ale to není totéž jako písek. Konkurence v Jižní Americe je navíc extrémně tvrdá – musíte být ve správný čas na správném místě a hodně špičkových jezdců má problémy navážit minimální váhy 52–53 kg. Tady se přece jen otevírá víc možností, lze tu dobře fungovat i s váhou 57 kg, a to je velký rozdíl. Většina Brazilců, Chilanů či Argentinců přichází do Skandinávie na posty pracovních jezdců a až pak tady dostávají šanci v dostizích,“ vysvětluje Segovia, který sice turfové dění ve své domovině už příliš nesleduje, ale kvituje občasné úspěchy jihoamerických odchovanců zakoupených do Skandinávie.
Do Česka už na podzim?
Dostihový provoz na severu Evropy má svá specifika. Kromě všudypřítomného důrazu na welfare, vedoucího mimo jiné k nedávnému zákazu používání bičíků, je to zvláštní symbióza mezi trojicí úzce spolupracujících zemí.
„Švédsko, Norsko a Dánsko jsou i dostihově natolik propojené, že vůbec nezáleží na tom, kde přesně působíte. Pro nás je Stockholm poměrně daleko a Norsko také, ale dá se tam startovat. Nejblíže to máme do Malmö,“ vypočítává Veronika Jandová.
Jejím asi největším dostihovým snem je vrátit se do Dubaje a uspět tam, ale dost možná se rýsuje i její první potenciální účast v českých dostizích. Aktuálně zvažuje účast na zářijovém Prague Champions Day v Chuchle Areně.
„Kdyby se podařilo startovat s našimi koňmi v Česku, byla bych nadšená. Stále je to země, odkud pocházím, a bylo by to něco speciálního. České dostihy jsem původně moc nesledovala, ale v Dubaji jsem náhodou poznala Petra Nieslanika se Sabinou Mokrošovou a od té doby se občas podívám na starty jejich koní,“ uzavírá první česká trenérka ve Skandinávii.
