Český dostihový sport se probudil do černého dne. Nejúspěšnější žokej tuzemské historie Filip Minařík v pondělí odešel ve věku 48 let. Ještě minulý víkend se jako divák zúčastnil podzimního mítinku v Baden Badenu.

Rodák z pražského Radotína, který žil poslední čtvrt století v Německu, byl výjimečný muž. V sedle jeden z nejúspěšnějších jezdců své generace, v soukromí mimořádně přátelský a srdečný člověk. Nikdy nikomu neodmítl pomoc - kdykoli se některý z jeho kolegů, přátel, ale často i zcela neznámých lidí ocitl v těžké životní situaci, rychle spěchal ho podpořit.

Koně byli jeho osudem. I v dobách, kdy už se právem mohl počítat do evropské žokejské špičky, zůstal ve skrytu duše tím malým chlapcem, který žil jen dostihy. Zajímal se o ně i ve svém volném čase, hltal každičkou sebemenší informaci a neustále se vzdělával v oboru. Vztah ke své práci neměl definovaný jen svým profesionalismem, prorůstal mu hluboko do srdce.

To mu v pozdějších letech umožnilo stát se starším rádcem a obětavým mentorem mladších kolegů. Ze současné žokejské generace se viděl zejména v Bauyržanovi Murzabajevovi, kterého vnímal jako svého pokračovatele.

Kdykoli viděl podobně zapáleného člověka jakéhokoli věku a národnosti, dokázal s ním rychle najít společnou řeč. Byl dokonalým ambasadorem svého sportu, upřímným a vstřícným. I proto ho mimořádně milovali například dostihoví příznivci z Japonska. Tuto Filipovu stránku dobře znali i mnozí tuzemští fanoušci či malí jezdci a jezdkyně Pony ligy. Pamětníci si vybaví, že právě Filip Minařík stál u zrodu prvního tuzemského majitelského sdružení Racing Club Finiš, prostřednictvím něhož se chtěl zasadit o propagaci dostihů.

"Měl jsem to vydřené"

Zdálo by se, že jako syn šampiona československých žokejů Ferdinanda Minaříka staršího měl Filip Minařík cestu do dostihového sedla předurčenou. Skutečnost ale byla složitější, Minaříkovi zpočátku nebyli z plánu svého mladšího syna následovat otce úplně nadšení.

Filip navštěvoval radotínské gymnázium, jeho nadšení pro koně a nepřehlédnutelné nadání však rozhodly. V chuchelské stáji svého otce si osvojil základy a v patnácti letech začal jezdit dostihy s amatérskou licencí. Po maturitě přešel mezi profesionály. On sám přitom vždy zpochybňoval, že by měl pro ježdění dostihů zvláštní talent.

"Neměl jsem to dané od přírody, bylo to spíše vydřené. Vždycky jsem ale měl štěstí na lidi, od kterých jsem se toho mohl hodně naučit. Nejdříve od táty a postupně i od dalších," vzpomínal.

Slibně rozjetá kariéra se v polovině devadesátých let zadrhla po ztrátě váhové úlevy a tehdy jednadvacetiletý jezdec přesídlil na otcovu radu do Německa. "Kdybych to tenkrát neudělal a zůstal v Česku, nedopadlo by to dobře. Asi bych s ježděním brzy skončil," vysvětloval.

V Německu začínal úplně zdola. Na nositele známého dostihového jména z České republiky nebyl ve vysoce konkurenčním prostředí velkých stájí nikdo zvědavý. "Protloukal jsem se v malých provozních dostizích na východě země. Sváděl jsem boj o každý start a byl vděčný za jakoukoli šanci, třeba i na největším outsiderovi. O tom, že bych se někdy mohl třeba jen svézt v grupovém dostihu, se mi ani nezdálo. Byl to úplně jiný svět, na hony vzdálený od mého každodenního života," vyprávěl Filip po letech.

Prosadil se v Evropě i Japonsku

Zvrat znamenalo v roce 2000 angažmá u šampiona trenérů Petera Schiergena v Kolíně nad Rýnem. Český žokej začínal jako stájová trojka a nejlepší koně jezdil většinou jen v tréninku. Díky obrovské píli a cílevědomosti se však brzy vypracoval - už v první sezoně u Schiergena se dostal na 100 vítězství. O čtyři roky později získal první ze svých čtyř titulů německého šampiona.

Následovala kariéra, která v české dostihové historii nemá srovnání. Nasbíral celkem 110 blacktype vítězství, z toho 54 v grupových dostizích a čtrnáct na úrovni grupy 1. Jeho oblíbeným dostihem zůstala Velká cena Badenu, v níž se prosadil čtyřikrát. Mezinárodně nejuznávanější německý dostih vyhrál poprvé v roce 2006 na outsiderovi 274:10 Princi Florim.

Jako první Čech překonal hranici 1000 vítězství v kariéře a zúčastnil se britského Shergar Cupu. Tři zimy strávil v Japonsku a opakovaně startoval ve vrcholu tamní sezony Japan Cupu. Alespoň jednou zvítězil na 63 závodištích v jedenácti různých zemích.

Mezi prvním úspěchem Filipa Minaříka v dubnu 1991 na klisně Lučině ve Velké Chuchli a tím posledním na Igneovi v Hannoveru z konce června 2020 uplynulo devětadvacet let. Jeho 1770 vítězství bude jednou překonáno, ale k celkové bilanci rodáka z Radotína na evropské scéně se ještě dlouho žádný český žokej nepřiblíží.

Comeback po vyhoření

S přibývajícími úspěchy se však zvyšovalo i Filipovo životní tempo. Řadu let objížděl prakticky všechna německá závodiště a neustále hledal nové příležitosti. Velkou část svého času trávil buď v sedle nebo v autě na dálnici. Narůstající vyčerpání se snažil tlumit alkoholem, což na podzim 2013 vyústilo v kolaps a syndrom vyhoření.

"Tomuto sportu musí člověk dát úplně všechno včetně svého soukromého života. Ne každý to dokáže. Dostihy jsou tvrdý svět, přináší s sebou neustálé riziko - nebezpečí úrazů, tlak veřejnosti i od majitelů, hladovění, neustálé cestování... Když máte úspěch, tak to stojí za to, ale snadno se to může zvrtnout. Hodně věcí jsem musel v životě přehodnotit," přiznal před třemi lety.

I tuto životní krizi však překonal a na šest let se stal stájovým jezdcem kultovního hřebčína Schlenderhan. Nejtěžší chvíle však prožil v létě 2020 po těžkém pádu v Mannheimu, který ukončil jeho aktivní kariéru. Dokázal se probrat z kómatu a projít dlouhou a úmornou rehabilitací. Zdravotní následky ale pociťoval po celé následující tři roky.

Jeho mimořádné charisma a popularita v Německu přispěly k tomu, že se po odchodu ze sedla stal vyhledávaným dostihovým expertem a tváří jedné z tamních sázkových kanceláří. V této roli opět, byť jiným způsobem než dříve, propagoval svůj milovaný sport.

Filip Minařík se nezapomenutelným způsobem zapsal do historie českého turfu, ale ještě hlubší stopu zanechal v srdcích tisíců a tisíců lidí, kteří stejně jako on zasvětili svůj život dostihovému sportu a anglickému plnokrevníkovi. Filipe, měli jsme Tě rádi. Odpočívej v pokoji!

Foto: Ivan Krejza