Až se budou v neděli řadit koně na start Velké pardubické, hnědák No Time To Lose u toho bude po dlouhé době chybět. Vítězi z roku 2017 a posléze takřka stálému inventáři pardubického závodiště je mezitím čtrnáct let a od letošní zimy tráví spokojený důchod u své dlouholeté vodičky Michaely Koubovské.

Dny dostihové kariéry, překonávání Taxisu a vbíhání do cílové roviny před dvacetitisícovým kotlem jsou pro něj definitivně minulostí. Samotný No Time To Lose se s tím ale smiřuje jen postupně. Co by o tom sám řekl, kdyby mohl? Těžko soudit. Kůň, který byl vždy tak trochu svéráz, zůstává nevyzpytatelnou osobností i v penzi.

"Myslím, že toho závodění bylo už dost, ale on se mi stále snaží vysvětlit, že ještě nebudeme odpočívat. A je fakt, že na jeho dostihovou éru nezapomínají ani lidé. Občas se mi ozvou jeho fanoušci a vzpomínají, jak ho sledovali na dráze," usmívá se Michaela Koubovská.

Čtěte také: Dvouleté klisny opět v Pardubicích. Sobotě vévodí Cena zimní královny

Povídáme si v předvečer 133. Velké pardubické se Slavia pojišťovnou. Dostihu, který bude novou zkušeností i pro ni samotnou. "Jsem trochu nervózní z toho, jak budu letošní Velkou prožívat, protože jsem posledních šest let byla zvyklá vodit a být ve stájích. Teď přijdu na závodiště jako divák v klobouku a vlastně nevím, jak to na mě bude působit. Na kvalifikaci jsem z toho byla trochu nesvá, to zákulisní dění mi chybí. S panem Váňou a jeho stájí zůstávám v kontaktu, ale už to není tak intenzivní jako dřív, protože mám doma koně, jemuž věnuji hodně času a samozřejmě také zaměstnání," přemítá Michaela.

V Anglii se nový majitel nenašel

No Time To Lose poprvé potkala na sklonku roku 2012 nedlouho poté, co byl za 17 000 guinejí vydražen v Anglii pro stáj Paragan majitele Michala Gančarčíka. Polobratr vítěze grupy 2 Anjaala ve svém původním působišti příliš nezaujal, ze sedmi ostrovních startů zaznamenal jedno vítězství na 3200 metrů.

Jeho trenér Jamie Osborne ho sice doporučil jako potenciálního překážkáře několika svým známým, ale všechny zájemce odradila hnědákova malá postava. Přes dražbu koní v tréninku Tattersalls se tak dostal k Josefu Váňovi.

"Na první pohled na něm nebylo nic zvlášť zvláštního. Zaujal mě ale svým výrazem a jiskrou v oku. Musel stále pozorovat, kde se co děje a nic mu neuteklo. Zároveň byl od začátku trochu blázen. V boxu hodinařil, chodi si ta svoje kolečka. Pan Váňa se s tím dlouho snažil bojovat, ale nakonec zjistil, že to moc nejde, tak jsme se s tím smířili. Zpočátku jsem ho ani moc nejezdila, v práci ho dostávali spíš kluci a ti, kdo se s ním tehdy dokázali popasovat," vypráví Michaela.

V Česku začínal No Time To Lose v malých dostizích, první sezonu vyhrál na čtyřkové úrovni v Karlových Varech. "Myslím, že potřeboval dozrát a uklidnit se. U Váňových podobní koně dostávají potřebný čas a klid, tamní kopce a velké výběhy na Bohuslavi jsou pro ně ideální prostředí," vysvětluje.

Průlom na dráze i ve stádě

Během dvou let se progresivní valach posunul do tuzemské krosařské špičky. Jako sedmiletý ovládl Cenu Vltavy a pak přišla životní sezona 2017, v níž nejprve doběhl druhý v první a třetí kvalifikaci a poté pod Janem Kratochvílem vítězně debutoval ve Velké pardubické. Na hluboké dráze a za vytrvalého deště předstihl o půl druhé délky unikajícího Francouze Urgenta de Gregaine.

"Z té Velké si toho moc nepamatuji. Už čtrnáct dní před startem jsem bojovala s velkou nervozitou, pořádně jsem nejedla ani nespala. A ze samotné neděle mám jeden velký blackout, všechno mi docházelo až v dalších dnech. Honza byl tehdy můj přítel, takže jsem měla strach o oba. Na Havlově skoku jsem si říkala, že když budou do čtvrtého místa, bude to skvělé a už v té chvíli jsem na ně byla hrozně pyšná. V závěru byli všichni koně i jezdci obalení bahnem, No Timea jsem poznala spíš podle Honzova stylu v cílové rovině. A po doběhu se mi všechny dojmy zase stírají," směje se Michaela.

No Time To Lose byl klasický "bahňák" - k dosažení optimálního výkonu potřeboval měkkou dráhu. 8. října 2017 to bylo poprvé a naposled, kdy se jí ve Velké pardubické dočkal. "Jako spíše lehčí kůň to v tom měkku ucválal, to byla jeho obrovská výhoda oproti většině soupeřů. Dodnes platí, že jakmile zaprší a má měkko pod nohama, chová se, jako kdyby chytil druhý dech…"

Po životním vítězství ve Velké pardubické bylo znát, že kdysi nenápadný valach načerpal nové sebevědomí. "Předtím nebyl v hierarchii stáda nahoře ani dole. Nikoho neprovokoval a nikdo si na něj nic moc nedovolil, ale nebyl úplně nejprůbojnější. Po Velké bylo zajímavé pozorovat, jak si uvědomoval, že něco dokázal a najednou se stal takovým kápem toho stáda. I dnes pozoruji, že když se po vyjížďce vrátí do výběhu, začne řehtat a zvedne ocas ve stylu: Teď se koukejte, jsem tady a vy mě budete poslouchat. Ošetřovatelka Jitka, která se o něj starala, o něm řekla, že No Time To Lose je prostě pan vychovatel. A té hlášky jsme se pak všichni chytli," dodává Michaela.

Derniéra: první v cíli, ale bez jezdce

Velkou pardubickou běžel No Time To Lose ještě čtyřikrát a přidal po jednom čtvrtém a pátém místě. V prvním covidovém roce spadl na Taxisu a loni zakončil své účinkování za Hadím příkopem. K poslednímu startu svého života přidal kuriózní tečku, když si počkal na zbytek pole a jako volný kůň bez jezdce ho přivedl do cíle. Celkem absolvoval 31 překážkových startů, osmkrát zvítězil a na dotacích vyběhal 3,8 milionu korun.

"Vodila jsem ho při drtivé většině jeho startů. Nepovedlo se to tuším jen dvakrát, jinak jsem s ním byla pokaždé a nedokázala jsem si představit, že bych chyběla. Byli jsme taková nerozlučná dvojka," vzpomíná Michaela.

Druhou polovinu valachovy kariéry ovlivnily opakované problémy se šlachou a zdravotní přestávky, kvůli nimž se s ním muselo pracovat velmi obezřetně. Přesto dokázal vydržet v tréninku až do třinácti let. K jeho dostihovému stylu paradoxně patřily i občasné nepozornosti na skocích.

"Problém mu dělal hlavně velký angličák, tam chyboval snad vždycky. Je fakt, že on se i pod svými oblíbenými jezdci jako Honza Kratochvíl nebo Ondřej Velek usadil až někde po irské lavici. Prvních čtyři, šest skoků šel klukům hodně do ruky a byl hektický. Po chvíli zjistil, že si vlastně v pohodě běží, zklidnil se a zapínal zase až v závěru," souhlasí Michaela.

Jen procházky ho nebaví

Pouto mezi No Time To Losem a Michaelou Koubovskou bylo natolik nepřehlédnutelné, že ho respektovala i rodina Gančarčíkových. Penzionovaný hnědák díky tomu našel nový domov nedaleko Plzně.

"Řekla bych, že se změnou prostředí se ten oboustranný vztah ještě prohloubil. Předtím byl zvyklý na Bohuslav, své ošetřovatele a okolí, já jsem za ním chodila se spoustou mrkví a jablek. V penzi pro něj najednou všechno bylo úplně nové a znal jenom mě a můj hlas, tak se na mě upnul. Když jsem v zimě musela odjet na služební cestu, po třech dnech přestal žrát seno…"

Přechod z dostihového tréninku do důchodu probíhal pozvolna. "Z účastníka Velké pardubické v plné formě a zátěži se nelze okamžitě stát rekreačním koněm. Kdybych mu tu zátěž odebrala ze dne na den, bylo by to jako u lidí - přišla by spousta zdravotních problémů. Jemu by to navíc nedělalo dobře ani psychicky," podotýká Michaela.

Původní plán, že si penzionovaný vítěz Velké pardubické bude v důchodu užívat hlavně dlouhé procházky v lese, však musela po prvním měsíci upravit.

"Pochopila jsem, že s tím couráním po lese není úplně spokojený, a tak začal chodit na jízdárnu se čtrnáctiletou Aničkou. Ta si s ním zkusila přeskočit pár parkurových skoků a najednou bylo vidět, že ho to baví. Ještě loni v říjnu běžel Velkou a v dubnu absolvoval s holčinou ZZVJ. Ukázalo se, že se potřebuje na něco soustředit a pracovat. Skoky jsou samozřejmě menší, chodí jen do 80 centimetrů, protože chci, aby to dělal jen pro zábavu a zůstal zdravotně v pořádku,” uzavírá Michaela.

Dostihová éra No Time To Lose se sice uzavřela, ale zdá se, že občasná veřejná vystoupení na hobby parkurech nejsou vyloučena. Letos má na kontě jedno třetí místo, o výsledky už ale nejde. Hlavní výhrou někdejšího špičkového krosaře je něco jiného - radost ze života.

Foto: poskytla Michaela Koubovská