Český turf přišel v noci na sobotu o muže s velkým srdcem, jemuž tuzemská dostihová scéna za hodně vděčí. Ve věku 67 let odešel Jan Palyza starší, majitel závodiště v Lysé nad Labem, dlouholetý pořadatel a pokračovatel slavné dynastie.
Jeho otec Ferdinand Palyza vyhrál v roce 1953 s Junákem Velkou pardubickou, maminka Eva patřila jako dvakrát stříbrná ve stejném dostihu mezi nejpopulárnější překážkové jezdkyně šedesátých a sedmdesátých let. Oba později sbírali úspěchy i jako trenéři a předali lásku ke koním svému synovi.
"Táta byl přísný člověk a z mámy vychoval špičkovou překážkovou jezdkyni. Nechtěl vstoupit do strany ani do JZD, takže kdyby nevyhrál VP, nejspíš by ho zavřeli. S mámou se potkali v roce 1953 na dostizích v Lysé a padli si do oka. Tady začal jejich vztah a tím pádem i další generace naší rodiny. Hodně tvrdých let jsme si prožili v Opavě, kde táta dělal zootechnika a máma musela dělat pozemní práce. V roce 1969 jsme se přestěhovali do Lysé nad Labem," vzpomínal Jan Palyza před několika lety v podcastu EquiRadia.
Sám vystudoval střední zemědělskou školu a ve volném čase chodil rodičům pomáhat do stáje. Po vojně nastoupil u Evy Palyzové jako ošetřovatel a pracovní jezdec. Po několika letech začal v Lysé trénovat i on. "Hodně mi tehdy pomohla maminka. Nechala mi několik koní z Levic, několik dalších se přikoupilo. Pak jsem dostal šanci od inženýra Alexandra Eremiáše ze Státního statku Brodek-Konice a nějaké úspěchy se podařily," vzpomínal.
V tréninku měl mimo jiné šampionku sprinterů Gorgonii, dalšího jedničkového vítěze Sheen Golda nebo populárního Black Tirola. Za svého nejlepšího koně však považoval pátého z Československého derby 1991 Karpera.
"Stále jsem přesvědčený, že při lepším průběhu mohl být v derby druhý nebo ho možná i vyhrát. Byl to velký těžký kůň, který potřeboval rychlý dostih a jít v tempu. U 1000 metrů ho soupeři srazili, propadl se na poslední místo, a přesto dokázal v cílové rovině ještě dohnat ztrátu a být pátý," vyprávěl Palyza.
Proměny dostihové Lysé
Od trénování ho postupně odvedly jiné povinnosti. "Máma po revoluci převzala pozemky po dědečkovi, pronajala další a začali jsme na nich hospodařit. Musel jsem se věnovat zemědělství a do toho jsem ještě začal pořádat dostihy. Nedalo se sedět na více židlích, trénování jsem musel pustit," vysvětloval po letech.
Pořádání dostihů v Lysé nad Labem se ujal v roce 1993 a záhy přerostlo v jedno ze stěžejních poslání jeho života. Se svým závodištěm dokonale srostl a zdaleka nejen proto, že bydlel v dřevěném srubu hned vedle dráhy. Trpělivou prací a systematickou péčí pozvedl malou dráhu uprostřed polabských lesů na novou úroveň. Výrazně zlepšil povrch travnatého oválu, rozšířil jeho kapacitu, vybudoval automatický závlahový systém a navýšil počet boxů v tréninkovém středisku.
"Je potřeba intenzivní celoroční údržba. I ve chvíli, kdy se neběhají dostihy, já si nemůžu dovolit nezavlažovat, abych nepřišel o trávník. Už jsem splňoval podmínky na závodiště kategorie A, ale já o tu nejvyšší kategorii moc nestojím. Řekl jsem, že budu béčko Chuchle a to plním," přiznával s úsměvem.
Velkých změn doznal s postupem času i překážkový kurz, do něhož přibyly nové překážky jako irská lavice, zeď nebo Karlův vodní příkop. "Kdysi se běhaly překážkové dostihy i tady kolem mého domu, skákal se Hadí příkop, naproti byla Velká voda a mezi tím na spodní louce ještě rel. Ale hromada sponzorů a přátel mi říkala, že atraktivnější je to na malém závodišti, když všichni diváci dobře na dostihy vidí…"
Štafetu předal synům
Jeden čas organizoval Jan Palyza až šest mítinků ročně a obětavě na ně i v dobách ekonomické krize sháněl peníze. Nakonec se sezona v Lysé nad Labem ustálila na trojici dostihových dnů v tradičních termínech - populární Prvomájová steeplechase, červencový Memoriál Evy Palyzové a svatováclavské dostihy na konci září.
Na éru, kdy majitel závodiště pořádal dostihy jako fyzická osoba, před několika lety navázalo založení spolku Hipodrom, v rámci nehož postupně předal otěže synům Janovi a Lukášovi. "Hlavním důvodem vzniku spolku bylo, že jsem chtěl, aby se moje rodina zapojila do pořádání dostihů. Mám dva dospělé syny dvojčata, dalšího syna studenta a dceru Amálii Evu, která je talentovaná jezdkyně," nezakrýval hrdost.
Jan Palyza měl v životě své démony, s nimiž se statečně snažil prát. Byl to však především obětavý a čestný člověk, který pro dostihové koně žil a byl ochoten udělat cokoli, aby se přímí účastníci dostihů i diváci cítili na jeho závodišti dobře.
"Jsem tady doma. Když jdu po závodišti, cítím čirou radost. Vidím, jak je obklopeno krásnou přírodou a všechno tady roste. Mým velkým přáním je, aby v mé práci pokračovali synové a zapojily se i mladší děti. A aby tady všem bylo dobře," zdůraznil Jan Palyza při jednom z našich posledních setkání. Zanechává po sobě hlubokou stopu ve svém milovaném sportu i srdcích lidí, kteří jeho práci obdivovali.