Narodil se s handicapem, ale i s ním dokázal vítězit. A nyní se Korok stává předlohou pro nový seriál O lidech a koních, který už 13. června uvede skupina Prima na své streamovací platformě prima+!

 

Seriál O lidech a koních je volně inspirován příběhem Vašeho koně Koroka, trojnásobného vítěze Velké pardubické. Pamatujete si ještě na své první setkání s ním?

Jako by to bylo včera. Mně bylo šestnáct let, jemu rok a půl. Tenkrát mně a bráchovi přivezli společně s Korokem ještě Kámoše. Na začátku jsem si já vzal Kámoše a brácha začal jezdit Koroka. První rovinné dostihy, které jsme s nimi jeli, jsem já s Kámošem vyhrál a brácha s Korokem byli druzí. Korok měl viditelnou vadu – vytočenou nohu v karpu, takže vlastně pořád kulhal, ale byl nádherný. Oba koně měli skvělou povahu. Bohužel tenkrát nastal problém s medikamenty, které dávali koním do krmiva – Kámoš jich sežral více, než bylo únosné, a následkem toho měl rozklad ledvin a krátce poté zemřel na těžkou koliku. Seděl jsem u něj, když vydechl naposledy. A protože bratr byl ještě v té době na střední škole, Koroka jsem se tak nějak ujal já. Nebylo to tedy tak, že bych si někde Koroka vyhlédl a od té chvíle jsme byli nerozluční. Postupně jsme se k sobě propracovali, poctivě, pozvolně. Dodnes mě občas napadá, že kdyby Kámoš nezemřel, možná bychom s bráchou proti sobě soutěžili na dostihové dráze. Člověk nikdy neví, jak by byl ten příběh napsán, kdyby…

 

Korok je legenda. Handicapovaný kůň, který se stal šampionem. Jaký byl?

Korok byl nesmírně inteligentní kůň. Vždycky s jistotou věděl, jak se má chovat. Doslova miloval pardubické závodiště, startoval jsem tam s ním nespočetkrát. Vždycky, když jsme přijeli do Pardubic na závodiště, se rozhlédl a řehtal. Přesně věděl, kde je. Na dráze při dostihu mě šetřil, on netahal, to bylo spíše o tom ho přistrkávat, ale jakmile věděl, že zatáčíme do cílové roviny, tak jsem měl co dělat, abych se vůbec udržel. Musel jsem se ohýbat pod větvemi, protože on to doslova říznul pod stromy. Už to zkracoval, už jel, už by ho nepředjel nikdo na světě. To, jak dokázal držet, bojovat o hlavu, celou rovinu, ten pocit, který jsem měl, když jsem na něm seděl, nikdy nezapomenu.

 

Houževnatá povaha… 

Když jsem vzal sedlo, že jdeme ven, těšil se a kobyly ho vůbec nezajímaly. Jakmile jsem ale sáhl po uzdečce, se kterou chodil připouštět jako plemeník, tak to se začal předvádět už v boxu. V hlavě to měl prostě srovnané, až neskutečně. Měl jsem s ním krásný život. Vyhrál jsem s ním 25 velkých dostihů, z toho třikrát Velkou pardubickou. A v čem byl ještě výjimečný? Miloval lidi.

 

Jak Korok žil, když přestal závodit?

Po dostizích se dostal do chovu. Chtěl jsem mu zařídit pokračování, tzv. věčný život v krvi. Byl plemeníkem a měl spoustu potomků. To byla taková pomyslná odměna, po tom třetím vítězství. Do chovu odešel v tom nejlepším, ve věku jedenácti let. Možná jsem s ním ještě třeba mohl nějakou tu Velkou vyhrát, ale já mu to slíbil. Nechtěl jsem riskovat, že by se stalo něco podobného, co jeho sestře. Ta měla jít do chovu – s tím, že ještě půjde svoji poslední Velkou pardubickou, a zlomila si vaz. Takže to rozhodnutí bylo správné. 

 

Vaše cesty s Korokem se tím ale rozdělily, že?

Ve Slušovicích chtěli stavět závodiště, a tak za mnou přišli, zda bych tam nastoupil jako šéf chovu a trenér. Hodně jsem zvažoval, a nakonec jsem opustil státní statek Židlochovice, a tím jsem vlastně opustil i Koroka. Mohu říci, že Korok to odloučení nesl těžce. Ono to zní jako z pohádky, ale i takový život se zvířetem-kamarádem může být – i vztah člověka a zvířete může být plný silných emocí. Když jsem se za Korokem čas od času zastavil, vždycky ke mně přišel, strčil do mě, odešel, takzvaně se se mnou moc nebavil, byl uražený.

 

Jak byste Koroka popsal jedním slovem?

Kamarád. Můj nejlepší kamarád. 

 

Napadlo vás někdy, kde byste dnes byl, kdyby nebyl Korok?

Kdyby Korok nebyl, možná bych zůstal venku. Hodně jsem obdivoval francouzské dostihy, lákalo mě to. Ale Koroka jsem nemohl a nechtěl opustit. 

 

Korok vyhrál desítky dostihů, hned třikrát nejprestižnější steeplechase Velkou pardubickou, osudnou se mu stala běžná cesta do výběhu, při které si zlomil nohu…

Tenkrát jsem se vydal ze Slušovic do Vídně, kde chtěli obnovit překážkový dostih, a měla dorazit i televize. Ve chvíli, kdy jsem projížděl kolem farmy, kde stál Korok, mi najednou šla sama noha na brzdu. Úplně doslova, neuměl jsem si to sám vysvětlit. Musel jsem zastavit, vycouval jsem a jel jsem se podívat na Koroka, i když jsem to do té Vídně měl úplně na minutu. Vešel jsem za ním do stájí, promluvil na něj, přišel ke mně. Vstoupil jsem do boxu, sedl jsem si na žlab a on mi dal hlavu do klína. Pamatuju, že kolem šel jeden z mých kolegů a ptal se: „Co, kluci, vzpomínáte?“ Tak jsem tam s Korokem poseděl, i nějaká slzička ukápla, nehnul se ode mne, nechal se hladit. Byli jsme tam takhle spolu asi dvacet minut, pak jsem se zvedl a vyrazil na původní cestu. 

 

Zemřel prý krátce po vašem odjezdu, je to tak? 

Ano. Ve Vídni jsem zůstal do neděle, kdy se jely dostihy. Poté jsem se vrátil domů a tam zjistil, že po mé návštěvě pustili Koroka do výběhu, kde si trochu „zamachroval“, poskočil a zlomil si krček, takže ho museli injekcí uspat. V tu chvíli mi došlo, jak nádherné bylo naše rozloučení. Mezi nebem a zemí něco existuje, o tom jsem se v životě přesvědčil hned několikrát. Podobně jsem to měl i se svým tátou. Ani tenkrát mi to nedalo, po cestě do Holubic jsem sjel a vzal to přes Těšany. S tátou jsme si povykládali asi tři hodiny, zavzpomínali. Později ho odvezli do nemocnice a do rána zemřel. 

 

Jak se příběh Koroka promítá do nového seriálu O lidech a koních?

Hlavní seriálová hrdinka Fate má, stejně jako měl i Korok, hendikep. Tedy ten příběh, atmosféra a vztahy, které se v seriálu promítají, kopírují skutečné příběhy a vykreslují určité situace, se kterými se může po boku koní setkat každý. Při spolupráci na scénáři jsem se tak i často vracel do dob strávených s Korokem. V seriálu je nastíněn také přístup k samotnému tréninku, který je pozvolný, postupný, aby zátěž pro toho koně kvůli jeho hendikepu byla adekvátní. Je tam vykreslena ta píle, úsilí i křehkost vztahu mezi člověkem a koněm.

 

 

Čeho si ceníte na tomto seriálu? 

Seriál divákům představí charaktery a příběhy nejen lidí, ale i koní. A právě stejně tak jako v případě Koroka je i charakter hlavní seriálové hrdinky Fate naprosto úžasný. Fate, stejně jako měl Korok, má prostě srdce dostihového koně, velkého bojovníka, a přitom je klidná, vyrovnaná a má velmi úzký vztah s hlavním hrdinou. Tak, jako byl pro mne Korok tím nejlepším kamarádem, je právě i Fate v seriálu parťačkou Adama Dvorského (Marek Lambora). Zkrátka ten pocit, že když se do toho vloží srdíčko, kůň to potom úžasně odmění. To je něco, co musí vědět každý majitel koně nebo ten, kdo k nim má blízko. A proto je to v seriálu i takto vykresleno – u koní se objevují amatéři i profíci a láska ke koním je něco, co je všechny spojuje. A to jsme se pokusili zprostředkovat. 

 

Vzpomenete si ještě, jak vznikala spolupráce na novém seriálu O lidech a koních?

Oslovili mě přímo zástupci z Primy, společně s Lucií Paulovou, autorkou scénáře. Tehdy jsme se sešli nad prvotní myšlenkou a potom už jsme se potkávali častěji přímo nad scénářem v kavárně, kde jsme ho postupně dávali dohromady a konzultovali jednotlivé situace a momenty. 

 

V seriálu jste dokonce získal roličku trenéra. Jaké to je hrát sám sebe? 

Když se natáčelo, už jsem na tom nebyl zdravotně úplně nejlépe, měl jsem různé problémy. Takže jsem nebyl v takové kondici, jako bych si býval představoval. Ale bylo to skvělé. 

 

Proč byste seriál O lidech a koních doporučil ke zhlédnutí?

Je o vztazích a lásce mezi lidmi i vášni ke koním. Myslím, že lidem by se seriál mohl líbit, protože v něm mohou vidět nejen atmosféru dostihů, které mají pořád velkou návštěvnost a chodí na ně rodiny s dětmi, ale i tu realitu, jaká kolem koní a obecně ve vztazích často je. Zkrátka může seriál sledovat celá rodina, už jen proto, že koně jsou nádherná zvířata a prostě se na ně hezky kouká. Kromě toho seriál diváky vezme také do nádherné přírody. Seriál není dokument pro odborníky, jasně. Ale je to určitý vhled do světa lidí i koní a jejich vzájemného soužití. Důležitá je ta atmosféra, kterou jsme se opravdu snažili vykouzlit a přiblížit široké veřejnosti.

 

Zmínil jste zdravotní komplikace. Vy jste na konci loňského roku absolvoval velmi náročnou operaci srdce. Pětinásobný bypass. Jak se teď cítíte?

Cítím se dobře, jsem spokojený. Je to den ode dne lepší. Mimo jiné jsem byl v lázních v Poděbradech, kde jsem absolvoval různé procedury a kde mě rozpohybovali a opečovávali. Kdybych zůstal doma, trávil bych čas na pohovce a byl otravný a akorát znepříjemňoval život ženě. (smích) Když jsem se vrátil z lázní, začal jsem chodit na procházky, už jezdím do Chuchle za svými svěřenci na tréninky, takže korzuju, dost se pohybuju a chodím hodně i po naší vesnici. Teď u nás otevřeli novou kavárničku s pravou tureckou kávou, tu si rád dám. Takže začínám žít zase naplno. 

 

A kdy naposled jste seděl na koni? 

Na koni jsem se naposledy svezl loni na podzim, před operací. Jel jsem s Carcassonem do terénu, zaklusal, na chvíli se zhoupl (cválal, pozn.). Dva roky předtím jsem s ním jel ještě Huberta (Hubertova jízda, pozn.) na Karlštejně a skončil třetí.

 

Vás zřejmě od koní nic nedostane. Ani vlastní zdraví. Není tajemstvím, že úrazů na koni jste měl nespočet, některé velmi vážné…

Ano, je pravda, že úrazů bylo za život celkem dost, ale třeba zlomenin jsem měl minimálně. Vzpomínám na jeden pád – v Tochovicích a bez přilby, kdy jsme šli skákat, udělal jsem salto a kobyla mě zřejmě vzala kopytem. Zůstal jsem v bezvědomí a asi jsem tam nějakou chvíli ležel na zemi. Ani nevím, pak jsem se probral, kobyla mezitím utekla domů. Já jsem potom ještě na chvíli ztratil vědomí, a jak je u mne tak trochu zvykem, zásadně k lékařům ani do nemocnic nechodím. Asi jsem ale přece jen měl nějaký ten otok v hlavě, v dalších pár týdnech jsem občas ztrácel rovnováhu, než se to úplně srovnalo. Ale to je takový můj přístup – všechno se zdravím spojené odkládám, dokud to jen jde, stejně jako teď naposledy s operací srdce. Možná, že by stačil jeden den navíc, a už by mě nenašli živého. Ten můj anděl strážný vždycky přijde ve správný čas.

 

Máte štěstí, že ten váš je velmi spolehlivý nebo jich je víc…

Popravdě, smrti jsem unikl hned několikrát. Andělé strážní na mne opravdu dohlížejí odmala. Drží nade mnou ochrannou ruku, jinak si to nedokážu vysvětlit. Mají kvůli mně pěknou honičku. Úrazů jsem měl opravdu mnoho, ale nejen kolem koní – i s auty jsem několikrát havaroval. Většinou jsem z auta na odpis vystoupil, jako bych šel z procházky. Lidi se mě dokonce ptali, teď při poslední operaci, jestli jsem neviděl anděly nebo nějaké světlo nebo něco takového. Neviděl… Myslím si, že pokud bych ho viděl, tak už by nikdo neviděl mě. Život podle mě končí, až když duše definitivně opustí tělo.