V kvalifikaci Světového poháru v Lyonu se začátkem listopadu naposled předvedl divákům francouzský jezdec Philippe Rozier. Přesněji řečeno, předvedl se naposled v pětihvězdové soutěži. Během letošní sezony v něm totiž dozrálo přesvědčení, že je čas opustit nejvyšší úroveň parkurového skákání. 

 

„Kdyby mi někdo řekl, že ještě v šedesáti budu pořád závodit na nejvyšší úrovni, nikdy bych tomu nevěřil. Dokonce jsem byl přesvědčený, že po padesátce bude konec,“ nechal se slyšet v nedávném rozhovoru pro magazín Grand Prix.

 

Philippe Rozier oslavil letos v únoru dvaašedesáté narozeniny. Pochází z jezdecké rodiny. Jeho otec Marcel Rozier býval reprezentantem Francie v parkurovém skákání, na kontě má stříbro z týmové soutěže na olympiádě 1968 v Mexico City a zlatou medaili z družstev o osm let později z Montrealu. Závodí i Philippův mladší bratr Thierry. 

 

Philippe Rozier začal jezdit jako dítě. Doma měl tatínka – úspěšného olympionika a později trenéra v jedné osobě. Do mezinárodního sportu vstoupil jako junior a v roce 1982 zažil první šampionát ve Wolfsburgu jako mladý jezdec. Hned rok nato už závodil na mistrovství Evropy seniorů v Hicksteadu. 

 

Právě v osmdesátých letech se stal členem francouzské reprezentace. Z kontinentálních šampionátů má doma dvě týmové stříbrné medaile, které získal v letech 1987 a 1989.

 

Druhé místo vybojoval s kolegy z družstva také při Světových jezdeckých hrách 1994 v Haagu. Celkem třikrát měl možnost startovat za Francii na olympijských hrách. Poprvé to bylo už v roce 1984 v Los Angeles, podruhé byl v nominaci do Sydney 2000. Vysněný vrchol ale přišel mnohem později. V roce 2016 se účastnil her v Riu de Janeiru, kde francouzská sestava slavila zlato.

 

Tehdy měl trochu štěstí, protože původně figuroval v pozici náhradníka. Do Brazílie vyrazil místo Simona Delestrea, jehož Hermes Ryan se nedlouho před startem her zranil.

 

„Už jen to, že jsem se mohl zúčastnit olympiády v Riu, bylo docela překvapivé. A když tam pak dosáhnete svých kariérních cílů, případný propad vás pak nenechá v klidu spát. Vlastně už nechci nic obhajovat, ani už nechci tolik dřít,“ objasnil jezdec, proč už nebude pokračovat ve sportu v nejnáročnějších soutěžích.

 

Během čtyř desítek let dosáhl Philippe Rozier mnoha výborných umístění. Vedle už zmíněných medailových pozic má na kontě také titul vicešampiona z finále Světového poháru, které se konalo v roce 1987 v jeho domovské zemi, konkrétně v Paříži. 

 

Tehdy v sedle Jivy, což byl jeden z klíčových koní Rozierovy kariéry, dojel druhý, když nedokázal porazit pouze Američanku Katherine Burdsall-Heller. Za sebou nechal největší esa té doby: Brita Johna Whitakera s Miltonem, Kanaďana Iana Millara s Big Benem nebo slavného krajana Pierra Duranda s Jappeloupem.

 

Roziera hnali fanoušci. „Nic jsem nebral jako samozřejmost, ale byl jsem hodně motivovaný. Cítil jsem se unášený euforií publika. Patnáct tisíc lidí, které máte v zádech na každém skoku, to vám dá křídla,“ vzpomínal později jezdec na jeden ze zásadních momentů kariéry. 

 

Z dalších koní, s nimiž Rozier exceloval, musíme uvést hnědáka jménem Oscar Minotiere, s nímž má medaili z mistrovství Evropy 1989 a na přelomu osmdesátých a devadesátých let se s ním dvakrát podíval do finále World Cupu. 

 

V Haagu při Světových jezdeckých hrách uspěl s koněm Baiko Rocco V. Ve třech olympijských misích vystřídal postupně Jivu a hřebce Barbariana a Rahotepa. S posledním jmenovaným běloušem zažil stříbrný úspěch Francie v Riu de Janeiru.

 

Celkem závodil ve skoro sedmi stovkách soutěží na pětihvězdové úrovni, včetně Pohárů národů nebo Global Champions. Jako poslední velký mítink si k účasti vybral domácí World Cup v Lyonu, kde se s vrcholovým jezdectvím rozloučil. Ne však s koňmi a nižšími soutěžemi. 

 

„Nebudu dělat žádný rozlučkový ceremoniál ani oslavu, protože nejsem schopný přestat jezdit přes noc. Pořád to potřebuji a vím, že by mi to chybělo. To rozhodnutí je už teď těžké, tak na to jdu pomalu. Nebudu už soutěžit na úrovni pěti hvězd, a postupně se stáhnu do důchodu, jako to udělali jiní jezdci,“ popsal své plány. Bez koní nezůstane ani po úplném skončení závodní činnosti, už nyní působí jako trenér. Připravuje mimo jiné Anastasju Nielsen, která se nedávno stala v Rabatu nejmladší vítězkou na okruhu Longines Global Champions Tour.

 

„Díky koním a všem kolem mě, kteří mě vždy podporovali, jsem měl neuvěřitelnou příležitost cestovat po světě, sdílet jedinečné emoce a prožít nezapomenutelná lidská dobrodružství,“ uvedl Philippe s tím, že je třeba nechat prostor mladším. „Musíte vědět, kdy obrátit list!“

 

Zdroj: Grand Prix, Horsetelex, FEI, World of Showjumping, Horse and Hound