Český turf má druhou šampionku rovinových jezdců. Dva roky po Jiřině Andrésové dosáhla na prestižní titul v Lázně Poděbrady Cupu i Martina Havelková. Podle počtu vítězství zažila svou nejlepší sezonu od roku 2006, když k 19 triumfům na české půdě přidala ještě tři na Slovensku.

Prakticky od jara se jí dařilo pravidelně vítězit a v čele průběžného pořadí setrvávala dlouhé týdny a měsíce. V závěru podzimu se však situace výrazně zdramatizovala, neboť chuchelská žokejka a trenérka od 21. září nepřidala žádnou další “čárku” a její soupeři v boji o titul se k ní začali přibližovat.

Rozhodl až závěrečný mítink v Chuchle Areně Praha, kde Havelková minulou sobotu vyhrála Cenu Nagano Golda s domácí odchovankyní Garmonou a těsně odolala velkému finiši Petra Foreta. Na jejím titulu se nejvíce podíleli vlastní svěřenci, na kterých získala osm z devatenácti vítězství. Čtyřmi triumfy přispěla Lenka Horáková, dvěma Jan Demele a dalších pět trenérů nasedlalo Havelkové po jednom vítězi.

Martino, jak se s odstupem dvou dnů cítíte jako šampionka českých rovinových jezdců?

Jsem ráda, že se to nakonec podařilo. Bylo to napínavé, ale určitě z toho mám dobrý pocit, protože i když to nechci nějak víc zdůrazňovat, přece jen se nacházím na sklonku jezdecké kariéry. Přinejmenším už neplánuji ježdění v dlouhodobějším horizontu, o to víc jsem za takový úspěch ráda.

Svým způsobem je to paradox, že jste titul vybojovala v době, kdy výraznou část své energie a pozornosti už směřujete k trénování. Přece jen je to výrazný rozdíl oproti dřívější fázi kariéry, kdy jste "jen" jezdila.

Přesně tak. Ona ta možnost zabojovat o šampionát přišla tak nějak sama. Do poloviny sezony, možná dokonce i déle, jsem o tom nějak víc nepřemýšlela a neřešila jsem to. Navíc za mnou nestojí žádná velká stáj. Jsem ráda, že mi výrazně pomohli vlastní svěřenci a také některé menší stáje, pro které jezdím. I proto si toho moc vážím.

Je to do jisté míry podobná konstelace, jako když před dvěma lety získala šampionát Jiřina Andrésová. I její bilanci tenkrát nastartovala dobrá forma koní z její domovské stáje. Když se podívám na vaši letošní bilanci, třeba Cerca Trova s vámi vyhrála tři dostihy...

Jojo, určitě. Nemám to teda přesně spočítané, na statistiky moc nejsem, ale myslím, že mí koně stojí tak za polovinou mých letošních vítězství. A pokud ne, moc do toho zřejmě nechybí.

Rozhodující bod jste nakonec udělala s Garmonou z tréninku Jana Demeleho, kterou jste opakovaně jezdila i v minulosti. To vám asi také udělalo radost?

Já jsem si před dostihem říkala: Sakra, už ji také jezdím druhý rok a ještě jsem s ní nevyhrála, tak by to taky mohla prolomit. Navíc měla moje takové šťastné startovní číslo čtyři. Ono to vyšlo, Garmona mě nakonec asi zachránila.

Bylo nemít strategii nakonec pro ten šampionský souboj tou nejlepší strategií? Že jste se tím zbytečně nestresovala a soustředila se na svou práci?

Ano, protože primárně jsou pro mě důležití koně z naší stáje. Je důležité, aby jim všechno pasovalo a majitelé byli spokojení. Jestli já sama budu šampionkou, bylo pro mě trochu na vedlejší koleji. Poslední dostihové dny sezony jsem už viděla, že mí soupeři sedí na dobrých koních, ale třeba měli smůlu nebo jim v rozhodující chvíli něco nevyšlo. Na závěrečných dostizích jsem to už vyloženě brala tak, že ono to prostě nějak dopadne.

A vy jste opravdu neměla cukání si říct: Dobře, tenhle dostihový den mám své koně třeba ve čtyřech dostizích, tak si zkusím najít co nejlepší angažmá do těch zbylých čtyř?

Je pravda, že na jednoho koně, který nebyl obsazený, jsem si zavolala. Stejně to nevyšlo a bylo to teprve podruhé v sezoně. Jinak si o koně nevolám, nechala jsem tomu volný průběh...

Z tohoto pohledu bylo možná dobrým tahem, že jste na přelomu října a listopadu odletěla na dražby. Zmeškala jste třeba dostihy ve Slušovicích, ale zároveň jste si trochu vyčistila hlavu od ježdění a šampionátu.

Je pravda, že jsem chvilku přemýšlela, zda to celé nepojmout jinak. Jiřina Andrésová mi říkala, že když bojuji o šampionát, musím do těch Slušovic jet. Když jsem se ale pak dívala na výsledky, tak bych to tam stejně asi nezachránila. Nakonec jsem i tak druhá žena s šampionským titulem na rovině a zrovna po Jiřině, to je krásné. I to, že jsme jako ženy na tom nejvyšším stupínku.

Zdá se, že v budoucnu by mohly jít ve vašich stopách další jezdkyně. Možná jste na počátku nějakého širšího trendu.

Jsem na to zvědavá. Letos byla ve hře o titul i Sabina Mokrošová, nakonec skončila třetí a jako ženy jsme obsadily první a třetí místo. Je dobře, že se tímto způsobem dostává do popředí práce žen u koní a že ty holky ve stájích opravdu jsou. Třeba to tak bude pokračovat dál, samotnou mě to zajímá.

Ve stáji už proběhla menší oslava?

Ano, ve stáji jsme si připily a holky mě polily šampaňským. Bylo to fajn, snad z toho měli radost všichni, kdo jsou tady se mnou. Beru to tak, že je to hezké, ale včera jsem byla v práci normálně zase na šestou hodinu a všechno jede dál jako obvykle. I když to člověku život nezmění, jsem ráda.

Možná ještě důležitější než šampionát pro vás nakonec bude to, jak jste uspěli na zmíněných dražbách. Jaký z toho zatím máte pocit?

Ty posily ještě nemáme doma, jsou pomalu na cestě. Ale z těch dražeb jsem měla dobrý pocit. Jak to opravdu dopadne, uvidíme až v příští sezoně. Naše představy, s nimiž jsme tam jeli, se podařilo naplnit tak napůl, jak už to tak bývá. Vždycky je to o tom aktuálním dění, něco se povede třeba náhodou, za něčím si trochu jdete. Na těch dražbách je to vždycky trochu takové bláznění, člověk se stále dívá stále dokola na čísla a na koně. Na chvíli si možná odpočine od toho dostihového dění, ale je to zase jiný koloběh.

V souvislosti s posilami vždy přichází určitá obměna ve stáji, jak u vás bude vypadat?

Výhledově odejdou ze stáje asi čtyři koně, celkový počet svěřenců zůstane do příští sezony podobný jako dosud, tedy kolem dvaceti.