Emmy Paroubková byla velmi úspěšná při nedávných mezinárodních drezurních závodech CDI v Olomouci. Tato čtrnáctiletá jezdkyně z Jezdeckého klubu Statek Štěchovice vybojovala na valachovi Caranoso několik předních umístění.

 

Své první krůčky na koni mohla udělat díky rodičům v jezdeckém kroužku, kde jezdila valachy Colmana a Jokyho. Od začátku snila o tom, že bude jezdit parkury, ale cesta k tomuto cíli nebyla úplně přímá. Rodiče jí dali jasnou podmínku – než začne skákat, musí zvládnout základy drezury. Emmy se zpočátku snažila tréninkům vyhýbat, a to i „simulováním“ bolesti břicha v den tréninku, ale rodiče jí nikdy neustoupili. Dnes je za to vděčná.

 

Drezura se pro ni nakonec stala nejen prostředkem k závodní kvalifikaci, ale i disciplínou, ve které našla skutečnou radost – především v dobře odjeté úloze, bez ohledu na výsledkové pořadí. Za svůj jezdecký vývoj vděčí také svým koním. Nebyli vždy snadní, ale právě oni ji naučili trpělivosti, systematické práci a tomu, že v jezdectví není nic zadarmo. Každý, byť malý pokrok, je výsledkem stovek hodin práce.

 

Emmy, vzpomenete si na vaše jezdecké začátky?

Začínala jsem v jezdeckém kroužku a prvního vlastního koně mi rodiče koupili poměrně brzy. Byla to ponička Gofi. Bohužel jsme spolu strávily jen krátký čas, protože po půl roce náhle uhynula na akutní koliku. To byla těžká zkušenost hned na začátku, ale zároveň mě naučila, že jezdecký život není vždy jen o radosti. Následoval poník Rico, který byl pro mě obrovskou výzvou. Odmítal přilnutí a jakoukoliv spolupráci v základních věcech. Ale s pomocí trenéra jsme se postupně zlepšovali a dokázali jsme se kvalifikovat na mistrovství České republiky v pony drezuře, což byl pro mě v té době obrovský úspěch.

 

Co vás ovlivnilo při výběru disciplíny?

Odmalička jsem chtěla jezdit parkur, ale když jsem měla poníka kategorie B, bylo mi v deseti letech jasné, že se na mistrovství České republiky ve skákání nedostanu. Jedinou cestou na mistroství byla drezura. Ze začátku to pro mě byla spíš nutnost než volba, ale postupně jsem jí přišla na chuť a dnes v ní nacházím skutečný smysl. Drezura mě naučila jezdit přesně, cítit rytmus a hledat harmonii s koněm.

 

 

Jakou motivaci jste měla pokračovat i ve chvílích, kdy se nedařilo?

Zatím jsem nikdy neměla vyložené pochybnosti o tom, jestli jezdit dál, i když ne vždy všechno šlo podle plánu. Motivací pro mě byla účast na mistrovství České republiky, i když se to kvůli různým okolnostem pokaždé nepodařilo dotáhnout. Největší odměnou je pro mě dobře zajetá úloha, i když to třeba neznamená medaili.

 

Kteří koně jsou aktuálně vaší oporou?

Momentálně je mojí jedničkou ve stáji osmiletý valach Caranoso. Máme za sebou už několik sezon a dobře se známe. Nově mám ve stáji i šestiletou hannoverskou klisnu, se kterou se zatím sehráváme, ale už jsme spolu absolvovaly jeden velmi úspěšný start. Věřím, že příští sezona bude už opravdu vyladěná.

 

Můžete zmínit, kde se nachází vaše tréninkové zázemí a s kým v přípravě na závody spolupracujete?

Trénuji v domácím prostředí Statku Štěchovice v jižních Čechách, kde máme výborné podmínky. Mým hlavním trenérem je Dan Komenda, který mě zná opravdu dobře a dokáže nastavit tréninkový plán s ohledem na potřeby každého z mých koní. Kromě toho se účastním soustředění Sportovního centra mládeže, kde trénuji pod vedením Hanky Vášáryové. Měla jsem také možnost trénovat během SCM soustředění s Loes Corsel, což pro mě byla obrovská zkušenost. Myslím, že Hanka má koncepci soustředění velmi dobře promyšlenou a zimní příprava, kterou jsme s ní absolvovali, byla opravdu intenzivní a efektivní.

 

Máte speciální tréninkovou rutinu?

S oběma koňmi trénuji pětkrát týdně a dva dny mají volno. Snažím se trénink kombinovat tak, aby nebyl stereotypní – střídám drezurní práci, práci ze země a volnější ježdění. Na další metody, jako je například aquaterapie nebo fyzioterapie, momentálně nemám kapacitu, ale snažím se koním dopřát dostatek regenerace přirozenou cestou.