Vozatajské soutěže, to je krása a soulad v drezuře, adrenalin a vytrvalost v maratonu a preciznost v parkuru. Diváci obdivují, jak jezdec dokáže ovládat své spřežení, mnohdy na malém prostoru nebo ve složitém terénu. V rukou „drží“ jednoho, dva, ale i čtyři koně.
Výkon celého spřežení ovšem nezáleží jen na samotném jezdci. Velký vliv mají přísedící. Možná jste ani netušili, co všechno musí přísedící zvládat, aby jezdci pomohl k dobrému výsledku. O této práci jsme si povídali s Davidem Soukupem, který jezdí s dvojspřežím svého otce Alexandra Soukupa a příležitostně i s jinými českými reprezentanty.
Narodil jste se do jezdecké rodiny. Asi se tedy nemusím ptát, jak jste se dostal ke koním…
Opravdu by se dalo říct, že s koňmi jsem v kontaktu od příjezdu z porodnice. Skoro každé odpoledne jsem trávil u koní. To prostředí mě hodně bavilo, ale asi nejvíc mě v dětství bavily výjezdy na závody, to jsem měl vždy rád. Ze začátku jsem jezdil spíše nárazově pod sedlem, což pro mě moc nebylo.
Utkvěla vám z těch začátku nějaká výrazná vzpomínka?
V paměti mám silně vyrytou vzpomínku na první jízdárenskou práci s mamkou a klisnou Emocí-52. To hodně bolelo! Ema věděla, že já vůbec nic nezmůžu, a dala mi to patřičně sežrat.
A kdy jste se začal věnovat vozatajské disciplíně?
Asi ve třinácti letech jsem začal pravidelně zapřahat tátovu klisnu Aromu-8, kterou mi časem předal úplně.
Někdy závodíte jako jezdec, kočár tedy vedete, někdy jste vzadu za vozatajem jako takzvaný přísedící. Odkdy tyto role střídáte?
Jako jezdec jsem závodil poprvé v roce 2013 v Přední Lhotě a hned na jaře v další sezoně jsem jel svou první soutěž jako přísedící. To bylo v Zimním jezdeckém poháru.
Takže se dá říct, že oboje kombinujete od začátku kariéry. Na jaké výsledky nebo akce nejraději vzpomínáte?
Myslím, že na nějaký super výsledek ještě čekám, i když v sezoně 2018 se mi podařilo být v Českém poháru celkově na třetím místě. Určitě rád vzpomínám na mistrovství světa v Kronenbergu v září 2021. Ani ne na výsledek jako takový, ale spíš na to, jak jsme celá rodina fungovali, i když to bylo těžké a náročné, tak jsme to zvládli a celou přípravu a samotné dění si užili.
Jak vypadá práce přísedícího? Co dělá doma v tréninku, co při závodech na zemi i na kočáře?
Tohle se hodně liší. Jsou přísedící, co jezdí pouze na závody, ale také jsou tací, co vám rádi pomůžou i v běžném tréninku doma či s balením na závody. Je to dost nevděčná činnost... Přísedící toho může ovlivnit opravdu hodně, ale ve výsledku vždy vidíte pouze jezdce. Přísedících je málo a je třeba si jich vážit!
Jak vypadají ty tři části vozatajské soutěže z jejich pohledu?
Každý den je úplně jiný. Drezura je asi nejlehčí. Pokud od přísedícího jezdec nic nechce, tak se stačí lehce usmívat, sedět rovně a mít čisté oblečení. Ovšem ne vždy je to takto jednoduché… Když si jezdec není v drezurní úloze jistý, musí se ji přísedící naučit a v případě takzvaného „okna“ nenápadně napovědět, jelikož je to v drezuře pravidly zakázané. Když si toho někdo ze sboru rozhodčích všimne, je spřežení penalizováno trestnými body. Někteří jezdci chtějí i počítat vteřiny při stání, aby bylo přesné, na to je dobré mít také domluvené nenápadné znamení.
A co maraton? Oblíbená část diváků a fanoušků…
Maraton už je jiný frmol. Přísedící se musí perfektně naučit trasu. Na to má obvykle dva dny. Musí prokonzultovat možné varianty v překážkách s jezdcem. Vědět o všech povinných průjezdech na trati úseku A a B. Spočítat si, jaký má mít spřežení čas v ideálním tempu na daném kilometru, aby stihli stanovený časový limit. Po takovéto přípravě se může spřežení v klidu vydat na start.
V úseku A, takzvané klusovce, hlídá přísedící jezdce, zda jede správnou trasu a zda udržuje dobré tempo tak, aby stihli stanovený limit. V úseku B nastává ten správný adrenalin. Na trati má stejné povinnosti jako v úseku A, ale ještě musí hlídat jezdce v překážkách. Kontroluje, jestli jede předem domluvenou trasu, popřípadě když se jezdec ztratí, musí vymyslet rychle jinou. Ovšem nesmí dopustit, aby projeli jiný prvek, než můžou. Do toho obsluhuje brzdu točny a vyvažuje či nadhazuje zadní část kočáru, aby zabránil spadnutí shoditelného prvku. Ono se to nezdá, ale ve větších rychlostech je to opravdu fofr.
A pak tu máme třetí část – jízdu mezi kužely neboli parkur. To už je zase v klidu?
Ani ne. Parkur začíná být čím dál náročnější. V letošní sezoně bylo povoleno účastnit se s jezdcem prohlídek kurzu. Přísedící má tak lepší možnost se naučit trasu a jezdce lepé navigovat. V poslední době, kdy je tendence parkur stavět poměrně technicky náročný a rychlý, pro přísedícího vznikají nové možnosti, jak jezdci pomoct. Může zde také vyvažovat či kočár odhodit. V parkuru ale oproti maratonu může pouze sedět a nemůže se ze sedačky pro přísedící zvednout.
Ve všech disciplínách záleží na jezdci, zda chce navigovat či úplné ticho, nebo jestli chce nadhazovat kočár či nikoliv, popřípadě kdy a jak obsluhovat brzdu točny. V tomhle by měl přísedící vždy jezdce respektovat. Zároveň je dobré, když v případě nějakého nezdaru umí přísedící jezdce namotivovat, uklidnit či vyhecovat . Zkrátka kůň, jezdec a přísedící musí být sehraný tým.
Kdy vám bylo v soutěži jako přísedícímu "ouvej"…?
Asi nejhorší zážitek mám z mistrovství světa dvojspřeží v Kronenbergu z překážky číslo šest. Tam nebylo úplně ideální podloží, kočár na tom povrchu hrozně lítal. Hned při vjezdu do prvního prvku se kočár odrazil od kůlu, a já to schytal přímo do zad. Pak už jsem byl rád, že se držím kočáru a nějaké vyvažování mě moc netrápilo. Zbytek překážky jsem už spíš jen vlál na kočáru a zcela neprofesionálně otci vyčítal nepoužití brzdy točny. To by se úplně nemělo stávat.
Bojíte se někdy o zdraví?
O zdraví se bojím asi vždy při maratonu, ale spíš o to koňské, než o moje. Nemám příliš v lásce překážky, kde jsou jako prvky stromy či velké terénní nerovnosti. Z takových překážek mám vždy respekt, ať jako jezdec, nebo jako přísedící.
Co je zajímavější, pozice jezdce nebo přísedícího?
Musím říct, že role přísedícího mě vždy moc bavila. Ale nyní bych se rád více objevoval spíše za opratěmi jako jezdec.
Máte nějaké vzory?
Mým jezdeckým vzorem je Boyd Exell, a to zejména tím, jaký má cit pro koně a jak dokáže jezdit neuvěřitelně hlavou. Jako přísedící nemám žádné jméno, ale určitě vzhlížím ke každému, kdo jezdí s top jezdci. Stoupnou si za ně je ohromná zodpovědnost.
Co je váš sen a nejbližší cíl?
Můj cíl je aktuálně asi šampionát mládeže v roce 2024 ve Švédsku. A moje sny jsou asi jasné, a to zúčastnit se největších závodů a mít z ježdění stále radost.
Foto: Marcel Runštuk, Gabriela Pilařová, Šárka Veinhauerová / poskytl David Soukup
