MVDr. Vít Holý je mnoho let spojen s chovem trakénských koní. A také se severní Moravou, konkrétně s Albertovcem, Oticemi a Bolaticemi. S jezdectvím ovšem začínal v Praze. „V roce 1968, to mi bylo devět let, jsem začal chodit do TJ Zahradnictví Praha v Dolní Liboci. Zažil jsem takové velikány, jako majora Brejského nebo majora Dobeše. Později přišel do oddílu skvělý trenér a dle mého názoru koňský genius Mirek Balcar. Poznal jsem tam také akademického malíře Emila Kotrbu, který, a to se málo ví, měl opravdu velmi dobré postřehy k drezurnímu výcviku,“ vzpomíná Vít Holý na své začátky, kdy se seznámil s řadou osobností včetně jmenovaného malíře, jehož díla v současnosti zdobí mnoho sbírek nejen milovníků koní. 

 

„Tam jsem se začal věnovat parkurovému skákání a drezuře. Jan Žižka mi přenechal svého krásného plnokrevného hřebce Cerbera,“ popisuje Vít Holý. Prahu však v osmnácti letech opustil a odešel studovat veterinární medicínu do Brna. „Poznal jsem díky tomu další velké osobnosti jezdecké i trenérské, a to Otu Chvátala, Jana Kutěje a Tomáše Černého. Navíc to byla éra profesora Jaroslava Hanáka, učitele pozdějších významných trenérů dostihových koní. Po škole jsem dostal místo veterináře v hřebčíně v Albertovci,“ popisuje Vít Holý svou cestu na sever Moravy, kde se natrvalo usadil.

 

V Albertovci spolupracoval Vít Holý s Čestmírem Olehlou. Ten pak odešel do Světlé Hory a Vít Holý byl u výstavby dostihového areálu při JZD Otice. Brzy začali sbírat úspěchy. „Klisna Glory se stala vůbec nejúspěšnější dvouletkou od 2. světové války. Zapsala pět vítězství včetně Mezinárodního mítinku socialistických států. A podceňovaný drobný hřebec Alma Tadema zvítězil desetkrát v rámci prvotřídních dostihů a stal se Koněm roku na Slovensku,“ vzpomíná Vít Holý a dodává: „Na úspěšném chodu stáje měli zásluhu zejména tehdejší předseda Antonín Vincker a Jan Bittner“.

 

 

Domovem Víta Holého byl dlouho hřebčín v Albertovci. „V roce 1990 mě vyzval ředitel Plemenářského podniku Václav Nágr k privatizaci Albertovce. Brzy jsem ovšem přišel na to, že názory na privatizaci se značně rozcházejí, což vedlo k velkým těžkostem a ty vyústily v mé přihlášení se do konkurzu v roce 2000. Po deseti těžkých letech jsme předali dalšímu uživateli na 350 koní vysoké kvality. Následovalo velmi těžké období, spojené i s mými vážnými zdravotními problémy, ale nakonec se nám s manželkou Helenou povedlo obnovit činnost na našem statku v Bolaticích – Borové, a jsme tam dodnes,“ říká.

 

Působení Víta Holého v Albertovci bylo pro něj ale také přínosem. „Během období v Albertovci jsem zažil výborné učitele Ericha Režnara a Františka Honče. Do posledních dní jsem si vážil upřímného přátelství emeritního ředitele a vynikajícího jezdce Františka Lamicha, se kterým jsme často sedávali nad starými fotografiemi a knihami. On dal jeden z velkých impulzů pro záchranu chovu trakénského koně,“ vzpomíná Vít Holý.

 

 

„Trakénský kůň je v zásadě jediným čistokrevným sportovním plemenem s neuvěřitelnou historií. Založením Správy pruských královských hřebčínů v oblast Kaliningradu v roce 1732 položil pruský král Fridrich Vilém I. jedny z nejvýznačnějších základů chovu koní na světě. Obdivuhodná historie, neuvěřitelné osudy, inteligence a vzhled těchto koní byly základním motivem pro záchranu trakénského chovu v Čechách“ říká Vít Holý. 

 

 

Není to tak dávno, kdy v České republice byli jen dva žijící plemeníci Plesant a Sargoni a menší stádo většinou přestárlých klisen. Dlouhých dvaadvacet let trvalo, než se podařilo prosadit samostatný chovatelský svaz. Dnes je v Česku patnáct živých plemeníků v rámci plemenné knihy trakéna, z toho pět jich působí v zahraničí. A je tu přibližně stovka klisen. „Poděkování v tomto směru patří Zdeňkovi Vitujovi z Chrastin,“ upozorňuje Vít Holý a pokračuje: „Jako svaz jsme docílili zájmu zahraničních chovatelů do té míry, že máme zapůjčené plemeníky do ciziny a zahraniční chovatelé zapisují své klisny a hříbata do plemenné knihy českého trakéna.“ Vít Holý Svaz chovatelů českého trakéna vede a spravuje i jeho plemennou knihu.

 

 

V roce 1986 založili manželé Holí hřebčín Amona v Bolaticích, kde koupili o dva roky dříve statek. Hřebčín Amona se po revoluci a zmíněné privatizaci víceméně sloučil s Albertovcem. Z těchto chovů pochází dlouhá řada úspěšných koní, teplokrevných i plnokrevných „Zpočátku jsme v Albertovci pokračovali s plnokrevným chovem a tréninkem. V roce 1993 jsme vyhráli Velkou jarní cenu s Rozletem, tedy první dostih Trojkoruny a Remonta zvítězila ve Vídni v „Zimní královně“ a posléze v Jarní ceně klisen,“ vzpomíná Vít Holý.

 

„Také jsme získali v 90. letech dva vynikající teplokrevné hřebce, kteří ve své době převyšovali o třídu kvalitu plemeníků u nás. Byli to Arras po Aloubé Z a Graveur po Grandeur. Získali jsme je od Rüdigera Wassibauera, olympijského účastníka, špičkového jezdce a trenéra, s nímž nás spojil Andrej Glatz,“ líčí Vít Holý.

 

Těžko vyjmenovat všechny koně z albertovského chovu, kteří dosáhli úspěchů ve sportu nebo plemenitbě. „Z mých nejoblíbenějších koní ve sportu to byl jistě Quintet po Quoniam III z matky Orbita. To byl mimořádně obtížně jezditelný kůň. Jednou za mnou přišel František Honč se slovy: Buď ho dej pryč, nebo si ho jezdi sám. Nenechám si zmrzačit všechny jezdce,“ vzpomíná dnes s úsměvem Vít Holý, který ho začal jezdit sám. „On se mi odvděčil skvělými výkony ve Velké ceně Ostravy nebo na mistrovství republiky v Hradci Králové. Později ho výborně jezdil David Fialka až do mezinárodních stošedesátek. Na CSIO v Poděbradech 2002 byl vyhlášen nejlepším českým koněm závodů,“ líčí Vít Holý.

 

„Dalším opravdu výrazným koněm byl Aramis po Arras z Amony. Patřil k nejlepším mladým koním republiky. Z ekonomických důvodů jsme ho prodali a v Německu skákal až po úroveň CSIO. Pak ho koupila jedna z nejúspěšnějších jezdkyň světa Luciana Diniz,“ popisuje jezdec a chovatel nejzajímavější momenty kariéry. „A zapomenout nesmím na klisny Gladiolu a Charismu. Obě jezdila v drezuře moje manželka. Gladiola pak se mnou i skákala do 140 centimetrů a Charisma chodila parkury s Veronikou Jelínkovou a drezuru do St. George s Kateřinou Osičkovou. Obě mimořádně charakterní klisny.“

 

 

Nesmíme zapomenout na plemeníky, kteří byli určení k vyřazení, ale Vít Holý v nich přesto viděl budoucnost. Byli to Quoniam III a Amon. „Quoniam III mi to oplatil čtrnácti tituly národního šampiona jako otec skokových koní, Amon jich získat pět jako otec drezurních koní. Záchrany těchto hřebců, ještě spolu s Démonem, si cením po chovatelské stránce asi nejvíc. Jsou to neuvěřitelné příběhy od zatracení až po vrchol. Úspěch Quoniama III už asi nebude nikdy překonán. Pod starým akátem na Borové ukončil život právě Quoniam III i jeho syn Quintet. A ten mi zanechal zase svého syna Quintara - posledního žijícího čistokrevného plemeníka z linie Quoniam na světě…. Smutné a krásné zároveň,“ říká Vít Holý.

 

Ale úspěšný chov by nebyl úspěšný bez vhodných klisen. „Naší první klisnou doma byla v roce 1983 klisna Gama po Faharadscha z matky Orbity. Byla vyřazena z Albertovce. A prvním hříbětem byla klisna Amona pozdější matka už zmíněného Aramise. Naše odchovy se dají těžko spočítat, bylo jich stovky… Namátkou parkurový Kůň roku Dias, dále Atomic, Kréda, Argon, Grand, Goldberg, Quintet, Ikar, Bariera, Cikáda, Lada, Vikomt, Grant´s, Gladiola, Laurea, Ideal, Atom, Vigora, Laramon, Leonardo, Golas…“

 

 

V současnosti chová Vít Holý s manželkou Helenou koně na svém statku v Bolaticích – Borové. „Věnuji se hlavně práci s mladými koňmi. Na ježdění jich máme doma osm, ročně obsedám dva až tři mladé koně a od letoška se situuji do role prvního náhradníka na závodech, když nemají čas naše jedničky Lucie Strnadlová a Marek Hentšel,“ směje se jezdec a chovatel v jedné osobě.

 

„Celkem máme doma dvacet koní. Práce je dost. Pracuji zároveň jako mezinárodní inspektor, byl jsem pozván do komisí v Německu v Neumünsteru, Litvě, Polsku…. Momentálně jsou doma k dispozici tři plemenní hřebci Quintar, Ibrox Park a Top Gun. Další Aktis po Aktiv je zapůjčen v Berlíně do Gestüt Elchniederung. Trvale spolupracujeme s jedním z nejvýznamnějších světových chovatelů  - Dr. Hansem Ernstem Wezelem z Gestüt Schralling,“ popisuje. 

 

A co je základem dobrého chovu? „K úspěšnému chovu potřebujete cit, lásku a hodně peněz,“ popisuje s humorem Vít Holý. „Nestačí jen číst superlativy o hřebcích na křídových papírech propagačních letáků, je dobré znát vlastnosti a charakteristiky chovných zvířat několik generací zpět. To se nedá přečíst, to se musí zažít. Chov trakénů je nejobtížnější, protože v rámci uzavřené plemenné knihy máte jen málo možností. Ostatní chovy takzvaně užitkových hybridů, jak je s oblibou a bez hanlivého podtextu nazývám, jsou v zásadě jednodušší. Takže trakéni byli a jsou nejobtížnější, ale také nejkrásnější výzva,“ říká Vít Holý a dodává: „Velký díl má na mojí práci manželka Helena, bez které bych to nikdy nedokázal.“

 

Foto: Ivana Maršálková, Zenon Kisza, poskytl Vít Holý