Letos devatenáctiletá Sára Finsterle má ve sbírce hned několik medailí z mistrovství České republice a ke všem jí dopomohla klisna Elektra. Není divu, že ji Sára považuje za svého životního koně. Nezapomenutelná je pro ni však i dvacetiletá ponička Molenhorn's Revita.

 

Kterého z koní vaší dosavadní kariéry byste označila za nezapomenutelného?

 

Dodnes máme moji poničku, která je naše od svých osmi let. Jmenuje se Molenhorn's Revita a letos jí je dvacet. První rok jsem ji ani nejezdila já, protože byla hodně temperamentní, ne úplně pro dítě. Pomáhal mi ji na začátku přiježďovat syn mého prvního trenéra a také Kačka Veselovská, která s ní skákala parkury do 120 centimetrů. V roce 2013 a 2014 jsem s ní byla na mistrovství České republiky, v roce 2013 jsem se umístila na čtvrté příčce. A mým dalším životním koněm je Elektra.

 

Jak dlouho jezdíte Elektru?

 

Elektru jezdím od roku 2015, poznala jsem ji na přelomu roků 2014 a 2015. Jezdila jsem tehdy v Litomyšli u Skřivanů. Byla jedním z koní, které jezdil Jirka Skřivan, v tu dobu byla sedmiletá. Měla jsem možnost si ji delší dobu zkoušet a nakonec jsme ji koupili. Začínaly jsme spolu v parkurech na metru, metru deseti a chodily tehdy mladší kategorii Czech Junior Cupu. Hned v roce 2015 jsme šly v Martinicích i naše první mistrovství, jelikož jsme spolu startovaly první rok, tak jsem si ji do třetího kola nevybrala, ale první dvě šla bezchybně. Následné roky už šla třetí kolo pokaždé, až do loňského roku jsme vždy získaly medaili s tím, že poslední dva roky jsme vyhrály. Máme za sebou už také několik stočtyřicítek a Prague PlayOffs.

 

Mluvila jste o tom, že jste měla šanci před koupí Elektru nějakou dobu poznávat. Jaké byly společné začátky?

 

Měla jsem možnost s Jirkou spolupracovat, tehdy jsem navíc trénovala společně s jeho dcerou, Petrou Skřivanovou, a tím pádem jsem na ní jezdila ještě nějaký ten měsíc před samotnou koupí, dokonce jsem s ní absolvovala i jedny závody. Ona není jednoduchá. Je opravdu speciální a velmi opatrná. Do nynějška si s ní některé dny nevím rady. Ona je prostě svá, taková pravá náladová kobyla. Na druhou stranu musím říct, i když to je kolikrát doma velmi náročné, vždycky mi to pak vrátí na závodech. Když se něco pokazilo, bylo to spíš kvůli mně. Je velmi veselá, vykopává, hází hlavou tak, že musíte uhýbat, ale na parkuru je skvělá.

 

Dokážete blíže popsat její zvyky, díky kterým se liší od ostatních koní?

 

Já vlastně nikdy nepoznala takového koně, který by dělal něco podobného. Vykopává nohama a u toho zvládá ještě házet hlavou, je to jak na houpacím koni. Jednu sezonu to dokázala dělat i dva cvalové skoky před překážkou a díky tomu nám to kolikrát nevyšlo. Vlastně si to dělala těžší sama pro sebe. Často si s koňmi povídám v parkuru, nebo jen tak pro sebe pro uklidnění, kolikrát jsem se jí musela smát. Ono vám nakonec jako jezdci stejně nic jiného nezbyde. Ona by to měla tak jednoduché, kdyby si tohle vykopávání odpustila. Jediné závody, na kterých se chovala vzorně, byla mistroství. Ona přesně pozná, kde je potřeba zabojovat.

 

Jednou jsem si říkala, že kdyby byla Elektra člověk, moc ráda bych ho poznala. Je v ní schovaná obrovská osobnost. Každý den s ní je jiný, pokaždé něčím překvapí. U žádného jiného koně jsem to nezažila. Navíc je fakt strašně rozmazlená, ale zkrátka jsme se s tím naučili žít.

 

Počítáte s ní do budoucna třeba i do chovu?

 

Určitě ano. Už jsme na ni měli i několik nabídek na prodej. Je to stoprocentní juniorský kůň. Jedno hříbě už má, je pořád ještě v Litomyšli ve stáji. Je to valach a je jí velmi podobný. Když vybereme kvalitního hřebce, myslím se, že by mohla dát moc dobré hříbě.

 

Foto archiv jezdkyně