Svůj život jste zasvětila veterinární péči o koně všech kategorií, krom toho jste ovšem také nadšený amatérský jezdec. Ti, kdo vás znají, ví, že k vám neodmyslitelně patří achaltekinský valach Segal, kterému říkáte Manžel. Považujete ho za svého životního koně?

 

Ano, s pozicí amatérského jezdce mám dlouholeté zkušenosti. Účast v soutěžích, celkem se to stalo asi třikrát, mi způsobovala stres a trávicí potíže, i když mé výkony byly historické, například překonávání oxeru proti srsti. Můj kůň je pro mne zcela a ve všech významech toho slova životní a doufám i doživotní. Oba jsme ve smyslu jezdecké dvojice totiž tak vyhraněně monogamní, že už se, po čtrnácti letech soužití, jeden bez druhého neobejdeme.

 

Segal (Seiran 10 - Ebeka) je achaltekinský kůň, narozený v chovu pana Červeného. Již v útlém věku bylo jasno, že existují koně, achaltekinci a Segal. Do osmi měsíců lidi a manipulaci v podstatě neznal, pak byl jako odstávče odkoupen a převezen do stáje, kde ovšem odmítal pokusy o socializaci a lidé jako druh se mu vůbec nezamlouvali. Mě ovšem fascinoval - byl droboučká, dokonale ušlechtilá porcelánová miniaturka koně, jako čínské sošky. A s dlouhýma ušima, později k nim dorostl.

 

Vzpomenete si na vaše první setkání? Jak se vlastně stalo, že jste se rozhodla si ho koupit?

 

Náš první kontakt bohužel spočíval v řešení obturace Segalova jícnu, ale zdá se, že mi to neměl za zlé. Pak jsem si k němu sedla do boxu a očichal mě. Další den se nechal vyčistit. A pak šel se mnou na procházku, cupital s hlavou u mého ramene, ač nikdy nebyl od stáda a na vodítku. A pak řekl jeho majitel: "Budeme snižovat stavy, koukej si toho debila koupit a vypadněte oba." A já to udělala a stala se neplánovaně majitelkou neobsednutého hřebce, což mi došlo až potom. Já ho vlastně nechtěla kupovat a všude jsem říkala, že mám rozum a že to neudělám, ale Manželovi nelze odolat. Krom toho jsem měla obavu, že jinak špatně dopadne, byl velmi svérázný a sveřepý. Manželem ho nazvali později mí klienti, s poukazem na intimitu našeho vztahu.

 

I přes vaše napojení začátky zřejmě nebyly úplně jednoduché, nebo se mýlím?

 

Byly nestandardní, jak říkám, není to kůň, nýbrž achaltekinec. Bylo třeba zapomenout na běžné postupy a zásady, a pak všecko fungovalo lépe.

 

Můžete popsat nějaké konkrétní situace?

 

Na začátku jsme řešili poněkud autisticé situace. Zavile lpěl na tom, aby věci byly stále stejné. Pokud byl žlab na druhé straně boxu, nežral. Pokud bylo seno v jiném rohu, to samé. Odmítal pít z napáječky, věděl, jak se používá, ale nelíbila se mu. Nesnášel, když jsem si převlékla bundu. Kbelík na vodu musel být zelený od Royal Horse. Sundat deku jsem mu mohla jen já, takže jsem jela třicet kilometrů tam a zpět převléct koně a zase do práce. Naprostá nutnost u něj byla a je - žádný nátlak a ani náznak agrese. Vysvětlit, ukázat a nechat dva tři dny zvážit. Pak obvykle vyhoví, nebo je třeba změnit přístup.

 

Jak probíhalo obsedání?

 

Obsedání v pohodě, nastoupila jsem a bylo to. Pak jsem ovšem poslechla radu vhodnou pro normální koně, což nebylo dobře. Viděla jsem, že je v nepohodě a naštvaný, přesvědčili mě, že udělat pauzu není dobré, a je třeba "přitlačit, dokud nepovolí". Nepovolil. Nejdřív sejmul mě, pak se prošel po lonžérce a odešel domů. Na nátlak reaguje i dnes tím, že odmítne součinnost, a v případě pokračování přejde k obraně.

 

Co bylo dál? Ustoupila jste a vyčkala?

 

Nechala jsem ho, dokud nevypadal, že souhlasí. Přiznávám, že jsem na něj i posadila mladší zdatnou jezdkyni, neboť jsem chytla lehkou neurózu. Asi měsíc jsem jen sedlala a vodila, když mi přišel v pohodě, nasedla jsem, a pak už jsme jeli ven. U achalů, jakkoli se mi sportovci budou smát, je to o souhlasu koně. Pak už mne odložil jen jednou omylem, vyletěla kachna. Posledních deset let on je ten, kdo dává pozor na mě.

 

Možná by se z toho mohla řada jezdců namísto smíchu poučit.

 

Pokud si pořídíte achala, pořizujete si rovnocenného partnera, má-li vás rád, nemáte problém. Když vás rád nemá, máte hodně velkej problém.

 

Máte nějaké společné každodenní rituály?

 

Segal je kulinární typ. Za pamlsek udělá i kotrmelec, pokud jste ho tedy něčím zrovna nenaštvala. Takže vstupní žetonek do tlamičky a povinně podrbat jeho oblíbená místečka. Budete-li spěchat a ošidíte to, bude zapšklý a nezajezdíte si. Manželské povinnosti, že jo. Vypracovali jsme si rituálek po příchodu na jízdárnu na zahřátí, kdy já běhám a on vedle mě, nedržím ho, taková agility. Kruhy, obraty, couvání, podrbání, odměna. Pak teprv nasednu. Má to rád. Když jsem v sedle, mluvím na něj, otáčí uši dozadu, poslouchá, jestli dobře, nebo špatně. Je řiditelný i hlasem, bez dalších pomůcek.

 

Dáváte si nějaké cíle nebo je pro vás ježdění jen relax?

 

My si dáváme za cíl spolu zůstat zbytek života. Když jsem vloni onemocněla, strašně mě trápilo, co s ním bude, cítila jsem povinnost mu najít novou "manželku". Naštěstí to dobře dopadlo.

 

Měla jste pocit, že jste byli propojení i v době vašeho pobytu v nemocnici?

 

Když se budím z narkózy, slyším zvuk cválajících kopyt. Byl to můj důvod přežití, kromě dvou lidí. Mám ho za ta léta tak vypáleného na sítnici, že si v kterémkoli okamžiku vybavím jeho výraz. Myslím si, že věděl, že situace je vážná a jsem přesvědčená, že byl se mnou. To nemění nic na tom, že máme taky někdy manželské neshody, ne že ne.

 

Jste spolu už čtrnáct let. Co vám společný vztah přinesl?

 

Co mi přinesl... Všecko. Naučil mě trpělivosti. Naučil mě mít otevřenou mysl a přijímat i netradiční řešení. Naučil mě soustředění, vytrvalosti, zodpovědnosti, zlepšil mi empatii. Většinu toho, co na mně má nějakou cenu, mi vytvořil můj kůň.

 

Jste si podobní?

 

Velmi. Taky se u mě nátlak míjí s účinkem. Oba jsme odolní a v určitých ohledech přecitlivělí.

 

To zní skoro jako osudové setkání. Věříte v to?

 

Jak bych mohla nevěřit, když mám Manžela.

 

Foto archiv MVDr. Evy Klementové