Bruno Way je jedenáctiletý hnědák po hřebci Conway II z matky po Charisma II. Se svou majitelkou Evou Zupančič závodí v parkurech do stupně S* a sportovní dvojici tvoří od roku 2019. Původně se jejich cesty neměly vůbec protnout, neboť Eva si ze dvou koní na prodej vybrala právě toho druhého.

 

Jak jste k valachovi Bruno Way přišla? Vzpomenete si na vaše první setkání?

Vzpomínám si naprosto přesně. Přijela jsem si vyzkoušet dva koně, které jsem předtím vůbec neviděla ani na videu, ani na fotkách. Ukázali mi krásnou vysokou kobylku a jako druhého přivedli Bruna – takovou malou srnku bez ocasu s obří hřívou do všech stran. Jenom jsem ho viděla a řekla jsem si, že tohohle koně teda ani náhodou. Oba jsem vyzkoušela a rozhodla se samozřejmě pro kobylu. Ale můj trenér Kuba Smrčka měl jiný názor a postupně mě argumenty přesvědčil, abych koupila Bruna. A měl pravdu, je to jedinečný kůň ve všech ohledech. 

 

Padli jste si do oka hned od začátku?

Určitě ne od začátku, naopak trvalo hodně dlouho, než jsem si na něj zvykla a začal se mi líbit.  A i Bruno mi začal důvěřovat až tak po půl roce. Ale skákal fantasticky od začátku, takže jsem ostatní věci akceptovala a nějak se s tím poprala. A dnes ho považuji za nejlepšího koně, co jsem kdy měla.

 

Jaký je? Jakou má povahu, pod sedlem, ve stáji, nebo v terénu?

Bruno je opravdový rošťák. Když může, něco provede. Poměrně pravidelně ho honíme po okolních polích. Na jednu stranu je hrozně mazlivý a kontaktní, na druhou se hodně bojí lidí, které nezná. Ze všeho je hned vyděšený a reaguje úprkem, který rád proloží několika hrby. Už párkrát jsem šla z vyjížďky pěšky jenom proto, že z křoví vyletěl motýl. Ale co se týče skákání, je opravdový srdcař. Skáče rád, nerad dělá chyby a u parkuru přemýšlí. 

 

S Brunem se tedy člověk jistě nenudí. Muselo být těžké si na jeho temperament zvyknout. Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste ho prodala?

Ze začátku to bylo opravdu hodně těžké. Utekl mi skoro při každém lonžování a běhal klidně i hodinu po areálu. Nedalo se na něj nasednout, aniž by ho někdo nedržel (to ostatně nejde dodnes), nemohla jsem si na něm ani sundat bundu, hned zahájil úprk. První měsíc jsem jezdila dvakrát denně do stáje, protože se odmítal nechat chytit ve výběhu. Někdy jsem ho měla opravdu plné zuby, ale nikdy mě nenapadlo ho prodat. Stačilo vždycky vyrazit na závody, nebo si dát skokový trénink a věděla jsem, že je to skvělý kůň s velkým srdcem. Takového už bych nesehnala. 

 

 

 

Momentálně se váš valach léčí po zranění. Jak probíhá jeho rekonvalescence? Nevymýšlí čím dál tím víc lumpáren?

To, že bude Bruno zavřený v boxu, byla moje noční můra, která se bohužel splnila. V boxe je hodný, ale ty tři měsíce vodění byl pro mě neskutečný stres. Teď je konečně zdravý a já mám dovoleno na něj sednout a začít pomalu pracovat. I přes sedaci se mi zatím nepodařilo udržet se v sedle déle jak deset sekund, tak jsem se rozhodla poprosit někoho schopnějšího a doufám, že se postupně Bruno dostane do formy (psychické i fyzické), kterou měl před zraněním.

 

Jakých společných úspěchů si nejvíce vážíte?

Naším největším úspěchem bylo první místo v Amateur Tour při Českém skokovém poháru v Chuchli v roce 2021, kdy byl Bruník jediný, kdo šel čistě rozeskakování. On je velmi rychlý a nedělá chyby, ale já si málokdy troufám opravdu závodit, takže ty úspěchy jsou spíš ve složitějších parkurech, kde hodně koní udělá chybu.

 

Vybavíte si nějakou vtipnou historku s Brunem?

Vtipných historek s Brunem mě napadá hned několik. Jednou mě na vyjížďce odložil v Líšnici a úplně poprvé, co ho mám, neutekl, ale kroužil kolem mě a nakonec zastavil a nechal se chytit. Vzala jsem to jako znamení shůry a řekla si, že na něj zkusím znovu nasednout. Na Bruna se nedá sednout, aniž by mi ho někdo podržel, takže jsem ho vedla, než jsem potkala jednoho pána a toho požádala, jestli by mi ho podržel a vyhodil mě. Ten mě tedy vyhodil, Bruník ale v tom okamžiku vyskočil, vytrhl se, hodil několik hrbů, já znovu odletěla a on tentokráte už běžel definitivně domů. A já přes pole za ním. Pán to okomentoval slovy: ,,Bruníček už chtěl asi domů“.

 

Je něco, co vás naučil a vy to teď můžete využít u jiných koní?

Bruník mě především naučil se nebát na vyšších skocích. Před ním jsem měla koně, který, když to úplně nevyšlo, před oxerem zastavil. Měla jsem problém ze začátku věřit i Brunovi, ale rychle mě přesvědčil, že on zastavit nechce a je ochotný jezdci pomoci. A taky mě hodně vycvičil v terénu, naučila jsem se být pořád ve střehu a tady mu pro změnu nevěřit ani krok.

 

Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna? Čeho byste s Brunem ještě ráda dosáhla?

Teď si hlavně přeju, aby byl Bruník už zdravý a mohli jsme normálně začít pracovat. Letošní sezonu už nic neplánuju, bude velké štěstí, pokud na konci přejdeme cvičně nějaký nižší parkur. Příští rok bych s ním ale už ráda chodila aspoň L** a tím pádem se účastnila i Amateur Tour při ČSP. A doufám, že nám bude přát štěstí a nějaké to kolo zase vyhrajeme. 

 

Foto: poskytla Eva Zupančič