Dobrodružství žokeje Šándora Nagye 1: Ve stáji, kterou neměl rád císař

ikonka

Vypracoval se od píky, nikdy nedostal nic zadarmo a ještě po své šedesátce jezdil dostihy. Žokej Alexander "Šándor" Nagy zasvětil svůj život koním a patřil mezi chuchelské legendy. Mapujeme jeho životní příběh v trojdílném seriálu na Jezdci.cz.
28.12.2021 06:30  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |  
NEPŘEHLÉDNĚTE
| FANCLUB


Je to jeden z nejznámějších historických snímků závodiště ve Velké Chuchli. Možná dokonce vůbec nejznámější, neboť se před druhou světovou válkou s oblibou tiskl na pohlednice, a tak na něj lze dodnes narazit na sběratelských burzách a internetových aukcích. Koně a jezdci přeskakují proutěnou překážku, v pozadí se vyjímá trojice secesních tribun a ještě nezastavěný kopec Hvězdárna. Zkrátka "stará Chuchle" v kostce.

Při bližším pohledu se však dá snadno poznat, že se jedná o nepříliš zručnou koláž. Perspektiva a velikost tribun pokulhávají, kostel svatého Jana Nepomuckého byl přimalován do pravého horního rohu vyloženě neuměle. Obrázek se přesto stal tak populárním, že ho na své propagační pohlednice převzala i legendární chuchelská restaurace U Holečků.

Málokdo však ví, že lehce přibarvený výjev ze starých pohlednic skrývá i jeden mimořádně poutavý životní příběh. Nad skokem je zachycen polokrevník Hrom, který tento dostih 18. května 1922 vyhrál. A v jeho sedle je žokej Alexander Nagy, jedna z charakteristických postav meziválečné i poválečné Velké Chuchle.

Až do předloňské účasti Josefa Váni v dostihu trenérů na Evropském poháru žokejů to byl právě muž s přezdívkou Šándor či Šany, kdo držel rekord nejstaršího českého jezdce startujícího v oficiálním rovinovém dostihu na našem území. V době jeho derniéry mu bylo třiašedesát, poslední vítězství slavil v pětapadesáti letech.

Jako jezdec lehkých vah se nikdy nestal dostihovou celebritou - a přece ho znali a respektovali hvězdní kolegové a znalci v řadě evropských zemích. To všechno jsou důvody, proč vám na přelomu starého a nového roku nabízíme trojdílné ohlédnutí za barvitým osudem Alexandera "Šándora" Nagye.

 

1. díl - Mladý talent "odnikud"

 

Alexander Nagy se narodil 12. května 1900 v uherské vesnici Pély nedaleko Egeru. Nejspíš jako nemanželské dítě bez valné perspektivy. O tom, jak se stal nositelem jednoho z nejčastějších maďarských příjmení Nagy (velký), panují nejasnosti. Faktem však zůstává, že chlapec byl v rozporu se svým jménem naopak malý a slabý.

Musel ovšem oplývat zvláštní vnitřní sílou, neboť rodnou vísku opustil už jako dítě. Jak se dostal do učení k dostihovým koním, zůstává zahaleno tajemstvím. Před první světovou válkou se však objevuje jako učeň v jedné z nejúspěšnějších stájí podunajské monarchie, patřící Mikuláši (Miklósi) von Szemeremu.

Ve stáji, která pendlovala mezi tréninkovým střediskem v Totisu (dnešní Tatě) a vídeňským závodištěm Freudenau, pracoval podle dobových záznamů už jako dvanáctiletý. Zblízka tak poznal mimo jiné vítěze vídeňského derby 1914, napajedelského odchovance Confusionariuse (na serveru Jezdci.cz jsme o něm již jednou psali v tomto článku).

V době začátků Nagye čítala Szemereho stáj více než třicet koní. Trenérem byl zkušený praktik Alfons Planner, manažerem bratranec majitele Koloman von Szemere a stájovými jezdci hvězdný Lajos Varga, Károly Szente a také český obojživelník František Smutný. Jako učňové je jistili pozdější vítěz Velké pardubické Ferenc Janek a také Japonec Toru Akashi, který se nechal v Uhrách naturalizovat a měl tudíž status domácího jezdce. Ve Vídni a Budapešti vyhrál několik dostihů, ale nijak zvlášť se neprosadil a po pár letech ho Szemere propustil.

Alexander Nagy si musel v této konkurenci na svou šanci počkat. Na jezdce z povolání se začal učit až v den svých sedmnáctých narozenin. Standardní doba učení činila tři roky.

Dva miliony za jednu noc

Jestli existovalo před první světovou válkou místo, kde se dala rozběhnout velká žokejská kariéra, byla to právě stáj Mikuláše von Szemereho. Charismatický turfman, hráč a velký uherský patriot všestranně podporoval mladé domácí jezdce, které protěžoval proti tehdy dominantním anglickým a americkým profesionálům.

Szemere studoval na univerzitách v Ženevě, Oxfordu a Budapešti. Po zisku doktorátu se věnoval diplomacii a postupně pracoval na rakouských ambasádách v Paříži, Petrohradu a Římě. Začátkem 90. let 19. století přestoupil do politiky a nechal se zvolit do uherské sněmovny. Jeho motto znělo: "Veškeré žití je boj." Jako poslanec se zasazoval o zřízení novinářské školy, neboť ve "svobodném státě je jen málo důležitějších věcí než veřejné mínění".

S dostihovým sportem se blíže seznámil v Římě. Jeden z jeho prvních koní Sir John Falstaff vyhrál Velkou mezinárodní steeplechase a to Szemereho natolik navnadilo, že po návratu do Budapešti nakoupil další plnokrevníky. Od roku 1892 se stala jeho stáj důležitým hráčem rakouského turfu.

Větší úspěchy na sebe zpočátku nechaly čekat. Když jistý vídeňský deník podrobil výsledky jeho stáje zdrcující kritice, Szemere si to nenechal líbit a vyzval autora článku na souboj šavlemi. Navzdory zranění ruky vyšel z duelu vítězně a po zašití všech ran se stali se svým protivníkem celoživotními přáteli.

Szemere pendloval více než čtvrt století mezi Budapeští a Vídní. Při svých vídeňských pobytech bydlel ve stálém apartmá v prvním patře hotelu Sacher. V nejvyšší rakouské společnosti se proslavil na sklonku roku 1901, kdy v herně Jockey Clubu za jedinou noc vyhrál v kartách nad polským hrabětem Josefem Potockim více než 2 miliony guldenů.

V kombinaci s odvážnými sázkami mu to vyneslo obdiv a von Szemere se stal známou vídeňskou postavou. Ilustruje to například historka z červeného salonku hotelu Sacher. Kolem karetní společnosti prošel arcivévoda Otto, pozdravil hráče "Servus, pánové!" a vzápětí se obrátil na jednoho z nich: "Jak se máte, milý Szemere?"

"Mám se naprosto báječně, císařská milosti. Zrovna jsem koupil ročka, je to přímý potomek slavné Kincsem!"

"Bravo, blahopřeji, Szemere!"

"Za dva roky bude mít skvělé šance v derby, tak toho koně chci pojmenovat Otto."

Spoluhráči za stolem strnuli a v salonku se rozhostilo napjaté ticho. Arcivévoda se však hlasitě zasmál a pravil: "No, když myslíte, milý Szemere, nemám nic proti tomu."

Úplně jiné pocity choval vůči Mikuláši von Szemeremu císař František Josef. Ten ctižádostivého sázkaře a koňaře nesnášel, zajisté i kvůli tomu, že příležitostně navštěvoval jeho přítelkyni, herečku Katharinu Schratt. Szemere jí dával lekce jízdy na koni a marně se jí snažil vnutit plnokrevníka.

"Pan von Szemere mi už koupil koně. Řekla jsem mu, že je to nemožné. Potom mi dělal ještě jiné návrhy, které vám rovněž nahlásím," napsala Schratt císaři v jednom z dopisů.

Rozčílený František Josef odpověděl: "Pana von Szemere nemohu vystát. Doufám, že toho koně odmítnete. To by tak ještě scházelo...!"

Konec nadvlády anglických žokejů

Ještě v roce 1900 angažoval Szemere amerického žokeje Daggitse za "gáži ve výši, jaká u nás ještě nikdy nebyla vyplacena", jak udiveně referoval tisk. Patriot a nadšený podporovatel vysokoškolského sportu - sám výborně šermoval, střílel a předsedal atletickému klubu - si však brzy uvědomil, že by ho mnohem více naplňovalo, kdyby na jeho koních vítězili jezdci uherské a rakouské národnosti. Tedy domácí žokejové.

Těch bylo na přelomu 19. a 20. století naprosté minimum, většina velkých stájí zaměstnávala britské a americké profesionály. Szemere byl první, kdo se tento trend rozhodl zvrátit. V zimě 1900 poslal na své náklady do Newmarketu skupinu uherských učňů, aby si osvojili tehdy revoluční americký sed a další dovednosti.

Tento tah se brzy ukázal jako geniální. Kromě Gézy Janka pomohl Szemere ke slávě zejména Ferenci Bontovi. Ten se v roce 1902 jako čerstvě vyučený jezdec stal šampionem, když vyhrál v té době rekordních 99 dostihů. Celý rakousko-uherský turf dlouhé týdny diskutoval, zda Bonta dosáhne na nevídanou stovku.

Szemere se snažil talentovanému mladíkovi opatřit co nejvíce kvalitních koní a šel tak daleko, že sesazoval jiné jezdce a platil jim lukrativní odškodné za každou ušlou jízdu. Bájná hranice 100 vítězství sice nakonec těsně odolala, ale Bontova velká sezona znamenala začátek nové éry.

První vítězství na proutěných překážkách

O dekádu později se stal Szemereho chráněncem drobný "Šándor" Nagy. V době zuřící první světové války se mohl opřít o výrazně skromnější možnosti než jeho předchůdci, ale na první vítězství dosáhl už dva měsíce po nástupu do učení.

V úterý 17. července 1917 dovedl na vídeňském závodišti Freudenau ryzku Csinos k lehkému vítězství v prodejních proutěných překážkách tříletých na 2400 metrů. Sedmnáctiletý jezdec se v poli tří koní nenechal znervóznit, trpělivě čekal na závěrečný útok a v cílové rovině odešel o čtyři délky od soupeřů. Klisnu poté za 9000 korun vydražil průmyslník Viktor von Mautner.

Stáj Mikuláše von Szemereho oproti slavným dobám výrazně prořídla, majitelova slabost pro podporu mladých talentů však nijak nezeslábla. Už brzy se o tom měl přesvědčit i Alexander Nagy…

Pokračování čtěte v pátek 31. 12. na Jezdci.cz.

Archivní foto: poskytl Martin Cáp