Zemřel Jiří Soukup. Do Chuchle jsme chodívali pěšky, vzpomínal

ikonka

Potkal Jana Masaryka, Latu Brandisovou či hřebce Tornado, pamatoval éru Ludvíka Ambrože v Napajedlích i doby, kdy na Malé Straně fungovala Nostitzova jízdárna. Zveřejňujeme vzpomínky Jiřího Soukupa, který zemřel měsíc před svými 94. narozeninami.
25.05.2021 14:45  |  Autor: Martin Cáp  |  Rubrika: Dostihy  |  
NEPŘEHLÉDNĚTE
| FANCLUB

Ve věku 93 let zemřel v Hradci Králové zřejmě nejstarší aktivní sportovec Jiří Soukup. Zlatý medailista z atletických mistrovství světa veteránů běhal maratony ještě po svém osmdesátce, kdy má většina lidí problémy se základní hybností. Jeho obdivuhodnou vitalitu zachytil fotograf Vojtěch Hurych v oceňovaném souboru snímků "Jirka, devadesátiletý sportovec".

Jiří Soukup však byl mužem mnoha zájmů a řemesel. Od mládí se pohyboval kolem koní, mimo jiné byl zootechnikem hřebčína Napajedla v éře ředitele MVDr. Ludvíka Ambrože a legendárního hřebce Masise. Později působil v dostihových komisích a řadu let přispíval do časopisu Jazdectvo. Jeho dalším velkým zájmem bylo umění, sbíral mimo jiné ex libris a grafiku s koňskou tematikou.

Nikdy jsme se osobně nesetkali, ale když na začátku nového tisíciletí symbolicky uzavíral koňařskou část svého života, aby se vzápětí naplno vrhl na sportování a jiné zájmy, vyměnili jsme si řadu dopisů. Pan Soukup je psával na starém psacím stroji a trpělivě odpovídal na řadu mých otázek. Před více než dvaceti lety mi poslal několik krátkých vzpomínek na své mládí s koňmi. V rámci uctění jeho památky se o ně chci podělit s čtenáři Jezdci.cz.

 

 

Ing. Jiří Soukup: Moje setkání s koňmi a dostihy

 

Ve svém dětství jsem se občas setkával s koňmi. Narodil jsem se v Praze v roce 1927, kdy kůň patřil k provozu na ulici, ať už vozil uhlí, pivo, poštu nebo jiný náklad. Často jsem zajížděl k příbuzným na Příčinu u Rakovníka. Bratr mé matky se tam staral o rodové hospodářství, kde nechyběli koně. Pro partu starších kluků jsem byl přítěží, a tak jsem byl často odložen do stírky na míchání krmení a díval se zálibně na zadky koní.

Když jsem byl větší a dokázal jsem přelézt ven, byl jsem v sedmém nebi, když jsem vylezl na žlab a ze žebřin jsem se svezl po krku na koňský hřbet. V nízké stáji jsem se téměř dotýkal stropu, ale to mě nemohlo odradit. V Praze jsem pak u Stromovky trhal trávu a sušil ji v domnění, že bych mohl být koním prospěšný.

Tam u Stromovky jsem koně vídával v Maisnerově jízdárně, s velkým zalíbením jsem sledoval pana prezidenta T. G. Masaryka jedoucího do Stromovky na koni. Pamatuji si, že ve škole tehdy na Kostelním náměstí (dnes Krupkovo) jsem si při oslavách narozenin TGM vybral k přednesu báseň odrážející můj zájem. Celý text si dnes již nepamatuji, ale jen "...uzříš Jirku běžícího, mého koně houpacího. A já na tvém zápraží, houpat se chci na stráži".

Pamatuji i Vlastu Buriana, jak jel ve svém jednospřežním gigu kolem Špejcharu a již s velkým předstihem strážník na křižovatce mu zajistil přednost v jízdě. A tak roky ubíhaly.

V primě Reformního reálného gymnázia v Praze XIX na Velvarské jsem měl osudové štěstí, že jsem seděl v jedné lavici se skvělým spolužákem, nyní docentem dr. Ivanem Žežulou. Jeho otec ing. Bohuslav Žežula byl tehdy radou ministerstva zemědělství v Praze. Jakési vnuknutí mne vedlo k tomu, že jsem využíval možnosti studovat spisy třeba k vydání rozhodnutí, důležité však bylo, že mne můj spolužák zval na rodinné výlety do Chuchle na dostihy. Ing. Žežula byl spolupracovníkem a zřejmě dobrým známým ing. Bohumila Tichoty, čelného funkcionáře Čs. Jockey Clubu, a tak o pozvání do Velké Chuchle nebyla nouze.

 

Čtěte také: "Byla to náramná sláva". Před 100 lety se v Chuchli běželo první derby

 

Chodili jsme tehdy většinou pěšky ze Zlíchova starou silnicí pod barrandovskými skálami do Chuchle. Byla to příjemná procházka v trvání asi hodiny a čtvrt. Zpáteční cesty byly buď opět pěšky na Zlíchov anebo zvláštním vlakem na nádraží Smíchov. Poznával jsem tehdy to zajímavé dostihové prostředí se starými secesními tribunami zaujat nádherou dostihů, ušlechtilých koní a napínavých bojů v cílové rovině.

Po zahájení dostihového dění po skončení druhé světové války jsem se i já vrátil do hlediště chuchelského závodiště a pamatuji, jak na mne silně zapůsobila osobnost ministra Jana Masaryka, kterého jsem občas zahlédl mezi diváky. Vždy byl obklopen přáteli a svými obdivovateli.

A to již začala doba mého studia na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze - Dejvicích. Po cestě na školu jsem se občas setkával se spolužákem již ze střední školy Jiřím Davidem, s kterým jsem po krátké době uzavřel přátelství na celý život.

Tehdy se zaváděla specializace formou dobrovolného působení v kroužcích. Přihlásili jsme se do zootechnického kroužku a mezi dvacítkou kolegů jsme byli jediní koňaři. Pilně jsme navštěvovali přednášky prof. Dr. Františka Bílka.

Četl jsem vše, co se týkalo koní, jezdeckého a dostihového sportu. Často jsme spolu s Jiřím Davidem studovali a zejména se společně připravovali ke zkouškám. Debaty o geologii, rostlinné výrobě i chovu skotu nebo prasat se měnily nejednou v debaty o koních. Neznat původ kteréhokoli chuchelského dostihového koně nebo jiných koní, s nimiž jsme přišli do styku, byl neodpustitelný hřích.

Pohled na koně z tribuny byl však na velkou vzdálenost. Snad trochu blíže jsem se dostal v oddílu jezdectví v Sokole Praha 1. Jezdili jsme v Nostitzově jízdárně, kde byl pečlivým hospodářem bratr Pokorný, majitel dostihové stáje.

Tehdy byl spolumajitelem hřebce Sparťana (Mannamead - Sarasvati). Po jeho pálení a blistrování jsem dostal možnost ho dvakrát denně ošetřovat a vyměňovat mu obklady na nohou s tím, že po vyléčení ho budu moci pod sedlem pohybovat. To jsme již byli na letní jízdárně u Stromovky, kde měl později sídlo Jezdecký klub čs. filmu. Považoval jsem za velké štěstí sedět na dostihovém koni, byť jen v kroku.

Později při praxi ve Státním hřebčíně Kladruby nad Labem jsem jezdil brzo ráno před vlastní službou do Koles, kde bylo tehdy tréninkové středisko chlumeckých steeplerů, jež připadlo pod Výzkumnou stanici chovu koní ve Slatiňanech. V Kolesách vládl tehdy Pepa Malý, pozdější československý mistr ve skoku do dálky. Ten mi umožnil absolvovat v sedle klisny Nely opravdový dostihový skok. Domluvil mi také s hrabětem Radslavem Kinským po ukončení praxe v Kladrubech n. L. pokračovat v Chlumci nad Cidlinou v získávání zkušeností.

Kromě ošetřování a ježdění jsem získával i zkušenosti při přípravě chlumeckých dostihů. Startoval jsem v sedle v klusáckém dostihu - jaká to vzácnost! Patřil jsem i ke stájovému personálu při Velké pardubické roku 1949. Vodil jsem do Velké klisnu Noru pro jezdce Jiřího Holíka, byl jsem u pádu slečny Laty Brandisové na Hadím příkopu a doprovázel ji sanitkou do nemocnice.

Po ukončení vysoké školy byla tehdy nařízena půlroční manuální praxe u státních statků. Velkým štěstím bylo, že na jezdeckých závodech domluvil Jiří David s ing. Karlem Hartmannem možnost praxe na Státním statku Xaverov. Trenérem tam byl Karel Trojan, pozdější veterinární lékař. Zažil jsem tam ještě legendárního hřebce Tornado.

S Karlem Trojanem jsme se vydali na inspekční cestu do Velké Chuchle, kde měl Xaverov svoji dostihovou stáj. Tehdy mne ani ve snu nenapadlo, že sám později budu spjat s chovem anglického plnokrevníka v Napajedlích a prostřednictvím činnosti v dostihové komise také s dostihovým provozem. Ale to už je jiná kapitola historie.

 

(2. díl “Má kůň dobrou paměť?” vyjde ve čtvrtek 27. 5.)

Ilustrační foto: archiv Martina Cápa