Zdeněk Žíla: Angažmá na Mustangu mi poskytlo nejvíce zkušeností

ikonka

Reprezentant České republiky v parkurovém skákání a trenér nastupující generace Zděněk Žíla prožíval jezdecké začátky po boku svého strýce ve společnosti tažných koní. Od tří let je spojený s jezdectvím, v němž dosáhl na mnoho sportovních úspěchů.
17.12.2021 11:30  |  Autor: Vojtěch Kroupa  |  Rubrika: Sport  |   FANCLUB


„Do svých osmnácti let jsem skočil tři soutěže stupně L a z toho byl nejlepší výsledek dvacet čtyři trestných bodů,“ směje se parkurový reprezentant a trenér Zdeněk Žíla. Poté odešel na vojnu a po návratu odcestoval pracovat ke koním do Německa, kde se učil opět všem základům. „K tomu správnému způsobu ježdění jsem tedy přičichl až při této devíti měsíční stáži v Německu, a to mi bylo asi dvaadvacet let,“ doplňuje.
 
Vybavíte si své první setkání s koňmi? Kdo vás k nim přivedl? 
Ke koním měl přivedl můj strýc, který pracoval jako zootechnik a měl k dispozici tažné koně na práci. Už asi ve třech letech mě posadil za chomout a já jsem se mohl poprvé na jednom z nich projet. Od té doby jsem byl s koňmi v pravidelném kontaktu a vypomáhal jsem při práci na polích. Moji rodiče s koňmi neměli vůbec nic společného, naopak mě do mých třiceti let od jezdectví odrazovali a chtěli, abych zkusil klempířinu, což je řemeslo tradiční pro mou rodinu. 
 
Jaký byl tedy váš studijní obor?
Já mám vystudovanou zemědělskou školu a byl jsem vyučený jako zootechnik. Samozřejmě ze strany mého otce tam byla snaha, abych se také stal klempířem, protože oba moji bratři se touto prací živili. Mně se to naštěstí vyhnulo. Odmalička jsem chtěl pracovat se zvířaty, takže zemědělská škola byla pro mě jasná volba. 
 
Dlouhá léta jste byl spojován se stájí Mustang. Jak vzpomínáte na toto období? 
Na Mustangu jsem pobýval skoro deset let. V této stáji jsem měl možnost jezdit své nejlepší koně a startovat s nimi na významných závodech. Dostal jsem se na mistrovství Evropy, mistrovství světa, mohli jsme trénovat s Nelsonem Pessoou v Belgii, takže toto angažmá mi poskytlo mnoho nezapomenutelných zážitků a cenných zkušeností. 
 

Psali jsme: Jezdit jsem zprvu vůbec nechtěl, koní jsem se bál, říká David Fialka

 
Jaké to pro vás bylo trénovat s Nelsonem Pessoou? 
Bylo to úžasné. On je velice klidný člověk a všechno vysvětluje tak, aby to bylo naprosto jednoduché. Já jsem byl moc spokojený. 
 
Kteří koně vám za celou vaši kariéru nejvíce utkvěli v paměti a vzpomínáte na ně nejraději? 
Fantastický kůň v mé kariéře byl Pinot Grigio. Vyrůstal jsem spolu s ním a dostali jsme se na tu vysokou úroveň společnou prací. Sbírali jsme nové zkušenosti a on byl úžasný v tom, že šel opravdu do všeho. Na druhou stranu byl svůj a nesměl se přetáhnout a přepracovat. Byl velmi vitální a v mých sportovních začátcích mi moc pomohl. Dalším výjimečným koněm byl Cavalino, s nímž jsem mohl skákat vysoké parkury, dostal jsem ho po Zuzaně Zelinkové. Zapomenout nesmím ani na koně Dominka B a Trend d’Elsendam Z. Tyto dva jsem si vybral sám s tím, že až budou na vrcholu, tak se prodají za nějaké dobré peníze, což se nakonec povedlo. Každý z nich byl úplně jiný a s odstupem času mě to pouze utvrzuje v tom, že těm mladým koním je potřeba dát dostatek času a nesmí se na ně spěchat, aby měli prostor vyzrát. Dnes ta doba jde hodně dopředu a spousta jezdců chce skákat 145 centimetrů vysoké soutěže se sedmiletými koňmi, a to je na ně moc brzo. V tomto mě třeba utvrdil i zmiňovaný Nelson Pessoa. 
 
Jaký je váš vztah k ostatním jezdeckým disciplínám a ke kterým z nich máte kromě skoků nejblíže? 
Těžko říct, ke kterým mám nejblíže. Parkurové skákání mě samozřejmě baví nejvíce, ale toto odvětví se nedá dělat bez předchozí drezurní přípravy, takže drezura je pro toho koně také velmi důležitá. Do drezurního obdélníku jsem se naposledy podíval, když jsem dělal trenérské zkoušky a před tím pouze při skládání Zkoušek základního výcviku jezdce. Velmi pěkná disciplína je i všestrannost, a dokonce se mi jednou povedlo si sednout na zkušeného koně v tomto směru a překonat si s ním pár pevných překážek. Parkurových koní je však tolik, že na jiné disciplíny nezbývá čas. 
 
V dřívějších dobách jsem měl možnost se dostat i ke spřežení, ale pouze jako přísedící. V mých mladých letech jsem také chodil stahovat s koňmi dřevo do lesa, pracovalo se na poli a až potom se šlo jezdit pod sedlo. Závodně jsem však ani vozatajství nikdy nezkoušel. 
 
Foto: Josef Malinovský