Šárku Votavovou nikdy nelákalo ježdění jako takové. Vždy ji to táhlo k chovu a péči o své koně. Momentálně provozuje vlastní areál ve Spomyšli a téměř každý víkend se svými odchovanci objíždí skokové či drezurní závody. 

 

Jak jste se dostala ke koním?

Pamatuji si, že jsme s rodiči sledovali v televizi Velkou pardubickou, když vyhrál Cipísek (rok 1996) a já hrozně chtěla jet příští rok. Další rok už jsme seděli na tribuně a sledovali, jak vyhrál Vronsky s Josefem Váňou. A od té doby jsme navštěvovali s rodiči dostihy pravidelně. Postupem času jsme se začali zajímat i o parkury a chytlo nás to natolik, že již máme pouze parkurové koně. 

 

Nejdřív jste se tedy pohybovala u dostihových koní. Kudy vedla vaše cesta a který byl váš první dostihový kůň?

Když jsme začali navštěvovat dostihy, tak tehdy běhal výjimečný Peruán, který vyhrál třikrát Velkou pardubickou a já jsem byla jeho skalní fanoušek. A vlastně díky Peruánově trenérce Lence Horákové jsem mohla navštěvovat Dostihové centrum v Zámrsku. Na tyto časy hrozně ráda vzpomínám. V DC Zámrsk byl skvělý tým lidí, koně tam měli nadstandardní péči a i díky trenérce jsem měla možnost vidět, jak se s koňmi pracuje. A i díky tomu, že měl majitel DC Zámrsk několik chovných klisen, tak jsem samozřejmě sledovala výběr hřebců a celkově jsem získala přehled. Následně jsem jako fotograf navštěvovala Hřebčín Napajedla, což byly krásné časy, jelikož jsem mohla zažít „staré rodiny“, které vyprodukovaly řadu skvělých dostihových koní. 

 

Co se týče dostihových koní, tak díky trenérce Lence Horákové jsem mohla mít svého prvního dostihového koně, a to ryzku Free Star (Bully Pulpit), kterou jsem znala od hříběte. Free Star jako dvouletá dokázala zvítězit, což byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Jako tříletá se do sezóny uvedla velmi nadějným výkonem, když získala druhé místo v dobře obsazeném dostihu. Bohužel pak ale přišlo zranění a již nenavázala na dosavadní výsledky. Po kariéře byla vrácena do Hřebčína Napajedla a já se o pár měsíců později dozvěděla o jejím prodeji, tak jsem pro ní druhý den jela. Free Star stále vlastním (a i u nás dožije) a dala mi dva krásné polokrevné hřebce. Poté jsme měli jako stáj Insprav klisnu Katalpu (Kharoud), která bohužel neběhala dobře, a poté jsme měli Korektora, který byl velmi nadějný, ale také díky zranění již nestartoval. Korektor také u nás žije spokojený důchod.     

 

Kromě fotografování jste se začala věnovat i chovu koní, co vás k tomu vedlo a co jste měla za první chovnou klisnu? 

Ono to vlastně bylo tím, že jsem navštěvovala Dostihové centrum v Zámrsku, kdy pan Bruna měl vlastní chovné klisny, ale také, že jsem jezdila do Hřebčína Napajedla. Bavilo mě sledovat rodiny klisen i hřebců stejně tak vést diskuze nad připouštěním, být u porodů hříbat a celkového chodu.

 

První klisny byly dvě, a to teplokrevná Klívie (Ermitáž – Kréda po Quoniam II-238) a plnokrevná Rozkošná (Perugino – Radůstka po Priolo). Dodnes si říkám, jaké štěstí jsem měla, jelikož Klívie dala pět hříbat, z toho jednoho plemenného hřebce a čtyři klisny. První byla Klowie (C-Indoctro II), která získala akcelerační program na zkouškách klisen, poté Klorie Insprav (Russel II), která má výkonnost 130 centimetrů a také měla akcelerační program na zkouškách klisen, poté Klariqua Insprav (Quaid FRH) s výkonností 130 centimetrů a poslední letos tříletou Klaristu Insprav (Aristo Z). Sama Klívie pochází z výborné albertovské rodiny, která je velmi výkonná. Pak přišla plnokrevná Free Star (Bully Pulpit – Flame Star po Arcane), která nám dala dva hřebce po Gaboo Insprav a po Tallmann, na které se velmi těším. 

 

Nyní máme pro chov klisnu Darinu (Security Risk – Domů Drahoušku po Be My Guest) a také klisnu Seventeenku (Suestado – Semantica po Tel Quel), kterou má pronajatou kamarádka a má z ni krásnou dvouletou klisničku See You Again Insprav po Porthos. 

 

Proč jste nechtěla sama sportovat či jezdit rekreačně?

Osobně mě to nikdy nelákalo, ne že bych si nikdy nesedla na koně, ale určitě jsem neměla závodní ambice, spíše mě vždy zajímal chov jako takový. A co se sportování týče, tak spíš mě baví být na druhé straně a o koně pečovat, zaplétat, atd.  

 

 

Po nějaké době jste se zaměřila i na teplokrevné koně se zaměřením na parkur, co ta změna? 

Ano, je to tak, důvodů bylo několik. Jedním z nich byla metodika chovu. Asi je to tím, že nemám úplně ráda, když se chov jako takový má regulovat pomocí nějaké „vize“ selekce, kterou si mohou dovolit zahraniční svazy, které mají stovky chovných klisen. Samozřejmě neříkám, že k selekci jako takové by nemělo docházet, ale za mě si každý chovatel má právo rozhodnout, zda si danou klisnu zařadí do chovu či nikoliv. A určitě by se neměly znevýhodňovat poplatky při zařazení. Nad tím, jestli je to správně nebo ne, můžeme tak maximálně vést debaty. Ale stále říkám, že nejdůležitější je pak cílový mezník v dostizích a v parkurech čistě zajetý parkur. I tak českým chovatelům anglického plnokrevníka v dnešní nelehké době držím palce a těší mě, jak v letošním roce čeští odchovanci mají skvělé výsledky. 

 

Následně jsem tedy zařadila své plnokrevné klisny, které mají dobré rodiny, do teplokrevného chovu a musím říci, že si na polokrevné koně nemohu stěžovat, mají vše, co by měli v první generaci mít a mnohdy je nerozeznáte od moderních teplokrevných koní. 

 

Mohla byste porovnat, v čem vidíte největší rozdíly mezi dostihovými a parkurovými závody? Co vás baví víc? 

Asi největší rozdíl je, že v dostihovém sportu není tolik lidí a koní a v podstatě každý zná každého, což je u parkových závodů naopak, kde je jezdců a lidí kolem koní daleko více. Samozřejmě dostihy mají jedno velké lákadlo pro návštěvníky, a to jsou sázky. 

 

Nelze říci, že by mě jedno odvětví bavilo více či méně, ale na dostihy bohužel nemám tolik času, tak je sleduji pouze online. Měla jsem možnost navštívit jak největší zahraniční dostihy, tak i parkury, a obojí je velký zážitek a obojí má skvělou atmosféru. Ale chov sleduji poctivě v obou odvětvích.

 

Mohla byste představit nejlepší koně vašeho chovu v parkurovém sportu? Kterých úspěchů si nejvíc vážíte? 

Určitě nejlepší je v letošním roce osmiletý plemenný hřebec Gaboo Insprav (Guidam Sohn – Klívie po Ermitáž). Nejen, že jako mladý úspěšně absolvoval körung hřebců, ale aktuálně má výkonnost 140 centimetrů a věříme, že se propracuje výš. Dále je to pak šestiletá klisna Klariqua Insprav (Quaid FRH – Klívie po Ermitáž), u které věřím, že má před sebou velkou budoucnost. Aktuálně se úspěšně prezentuje v seriálu Kritéria mladých koní. Pak jsou velmi dobré klisny po hřebci Russel II, a to klisna Klorie Insprav (Russel II – Klívie po Ermitáž), která má výkonnost 130 centimetrů, a ryzka Quera Insprav (Russel II – Questa po Sartori), o které stále tvrdím, že je to jeden z mých nejlepších odchovanců. Dále pak máme klisnu Remember Me Insprav, která se aktuálně prezentuje v rámci drezurních KMK a příští rok by také měla začít chodit parkury, osobně jsem sama zvědavá, kam až se propracuje. 

 

Co se týče úspěchů, tak mám radost z každého pěkného parkuru, jelikož přeci jen jdete s „kůží na trh“, když si daného koně „vymyslíte“ a následně se snažíte prezentovat ve sportu. Co se týče chovatelských úspěchů, tak je to úspěšný körung hřebců s Gaboo Insprav, dále pak vyhraná výstava s Klorie Insprav, která následně byla druhá při zkouškách klisen, či úspěšné zkoušky klisen pro naši Remember Me Insprav, které akcelerační program utekl o fous. Z těch sportovních je to určitě letošní rok, kdy díky naší jezdkyni Denise Vegrichtové jsme se dostali na velké závody v České republice. Ať už to bylo CSI ve Velké Chuchli, kde se výborně prezentoval Gaboo Insprav, tak při Českém skokovém poháru, tak i na mistrovství České republiky, kde šli čistě první dvě kola. Nebo například Memoriál Jana Papouška, kde společně předvedli fantastický výkon. Také jsem velmi ráda, že se naši odchovanci úspěšně prezentují v seriálu KMK, ale také, že se náš Ariston Insprav (Aristo Z – Nely po Blatec I-II) propracoval do parkurů stupně ST.

 

Vy máte i vlastní areál, je těžké se starat o celý chod a ještě aktivně jezdit na závody? 

Ano, je to náročné. Ono je to asi i tím, že jsem v tomhle ohledu workoholik a vše musí fungovat na 100 % tak, aby naši i ustájení koně měli danou péči zajištěnou, i když odjedeme na závody.  To by samozřejmě nešlo bez týmu, který máme. Určitě to jsou moji rodiče, kteří skvěle zvládají celý chod stáje, ale i díky naší ošetřovatelce Lucce se koně pohybují, ať do terénu nebo na lonži. S tím nám také pomáhá jedna z majitelek Lenka, která vždy zaskočí, když je potřeba. Bez fungujícího týmu si to opravdu nelze představit. Jsou samozřejmě vícedenní závody, kdy se vracím zpět, abych pomohla s péči, a pak se vracím zpět, protože nemohu chybět u žádného parkuru našich koní.

 

Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?

Hlavní cíl je zdraví, ať již naše, tak i našich koní, a od toho všeho se pak vše odvíjí. Co se sportu týče, tak bych ráda, abychom se dostali v příštím roce na mezinárodní závody do zahraničí. Také aby se naši koně postupnými krůčky posouvali ve výkonnosti, ale také aby se naši letos tříletí odchovanci postupně zapojili do sportovní přípravy a dobře se prezentovali ve sportu.

 

Co se chovu týče, byla bych ráda, aby se naši koně nadále dobře prezentovali a samozřejmě, aby další generace udržely výkonnost rodin, což by si určitě přál každý chovatel. 

 

Areál v letošním roce doděláváme a já si jen přeji, aby se nastavená laťka udržela a zvyšovala tak, aby se koně a jejich majitelé u nás cítili dobře. 

 

Foto: poskytla Šárka Votavová