Osobnost a jméno paní Ludmily Vítkové se stalo pojmem nejenom na severní Moravě a ve Slezsku, ale v celé České republice díky jejím skvělým výkonům v řadě jezdeckých disciplín. 

 

Málokterá žena se v českém jezdeckém sportu dopracovala k zisku více než třicet medailí z pětadvaceti mistrovství republiky ve čtyřech různých disciplínách. Ludmilu Vítkovou si jezdecká veřejnost bude pamatovat také jako pilnou trenérku a svědomitou rozhodčí především drezurních a dalších soutěží.

 

Rodinné prostředí a vztah otce Ludmily ke koním měly zřejmě největší vliv na její jezdeckou kariéru. Otec byl prvorepublikovým důstojníkem, hovořil plynně pěti jazyky, při službě u armády si volil zvlášť těžké úkoly a bohužel rok 1948 mu udělal nepěknou „čáru přes rozpočet“ v jeho životě. Během služby však jezdil řadu koní, zvláště si oblíbil bělouše jménem Kras a stihl se seznámit s velkým množstvím jezdeckých důstojníků jako byli např. J. Dobeš, H. Býček, J. Havel a mnoho dalších.

 

Po osmačtyřicátem se musel rozloučit s místem na ministerstvu obrany a celá rodina přesídlila z Prahy do Brna, kde posléze přednášel na vojenské akademii. Ludmila absolvovala jedenáctiletku a pak udělala přijímací zkoušky na stavební fakultu ČVUT v Brně, ačkoliv chtěla původně studovat architekturu.

 

 

Jako malá se věnovala závodnímu plavání a od dvanácti let koním. Hned na mistrovstvích dorostu ve skákání získala tři stříbrné medaile v jednotlivcích a v družstvech 2. a 3. místo.  Mistrovství žen v Přerově v roce 1964 vyhrála s klisnou Kauce. Tehdy noviny výkon pohotově okomentovaly slovy, že „zvítězilo dvacetileté mládí a čtrnáctileté stáří“. 

 

Po celou dobu již závodila za jezdecký oddíl TJ Žižka Brno, kde se seznámila s Milanem Vítkem. Následujícího roku se jelo skokové mistrovství Československa v Poděbradech a Ludmila obsadila 4. místo v jednotlivcích a Milan Vítek 3. místo a v družstvech vyhrál. Tento rok byl pro oba velmi významný, neboť Ludmila Václavíková dokončila studium stavební fakulty a den po promoci si vzala Milana Vítka.

 

Koncem roku 1965 přesídlili do jezdeckého oddílu Sokol Opava-Kateřinky a zůstali mu věrní celá dlouhá léta. Oddíl pomáhali společně budovat, takže tam odpracovali tisíce hodin. U zrodu oddílu stál Josef Zwinger. V drezurní přípravě se jí nejvíce věnoval Josef Zicháček. V počátcích Sokola Opava – Kateřinky stáli ve stájích čtyři koně a všichni se zúčastňovali mistrovských soutěží. Koně to byli velmi rozličného původu, někteří vyřazení z Albertovce, jiní dostihoví po léčených zraněních.

 

Od roku 1966 jezdila paní Vítková klisnu Víru (po P III, z Vidomy), sestru P X, se kterou získala mnoho mistrovských medailí, a se kterou měli možnost okusit první mistrovské závody i mnozí dorostenci. Klisna byla všestranná, s jezdci dokázala vyhrát závody od drezury, přes skoky až po military. V roce 1969 se s ní Ludmila Vítková zúčastnila jako první žena po druhé světové válce mistrovství republiky ve všestrannosti na Albertovci. Nejdříve ji ani nechtěli pustit na start, ale pak ji „dovážili“ z 56 kg na povinných 75 kg, klisna Víra tedy nesla téměř dvacet kilo mrtvé váhy. I s tímto handicapem se jí podařilo získat stříbrnou medaili, přičemž soutěž vyhrál František Machek s Valem z Kladrub nad Labem.

 

V mezičase se Ludmile a Milanovi Vítkovým narodil syn Milan (1968) a dcera Lada (1974). Paní Ludmila jezdila i v době těhotenství i krátce po porodu, kočárek brávali s sebou na závody. U hlídání se střídala s manželem a vzájemně si na opracovišti vyměňovali koně a kočárek. Dokonce i jejich rodinný přítel Emil Kotrba zachytil na jejich ex libris tyto okamžiky.

 

 

Nebylo jednoduché skloubit rodinné, pracovní a jezdecké povinnosti, v rodině musel existovat „rozvrh práce“, pan Milan jezdíval většinou před prací, paní Ludmila většinou odpoledne po práci. Do roku 1971 se Ludmila Vítková zúčastňovala skokových soutěží. Pak se vážně zranila s koněm a lékaři jí dokonce předpovídali, že nebude moci dobře chodit. S odhodlaností a zaťatými zuby, jak je tomu v mnoha případech u koňařů zvykem, se snažila jejich prognózu eliminovat.

 

Přes cvičení a obrovsky pevnou vůli se znovu vrátila do sedla a začala se věnovat drezurním soutěžím. Od počátku 80. se opět kvalifikovala na mistrovství republiky (ČSR i ČSSR) a jejím nejúspěšnějším koněm se stal Virtus. Například již v roce 1982 získala na koni Kája bronzovou medaili na mistrovství České socialistické republiky v Praze, o rok později byla s Virtusem dvakrát druhá na mistroství ČSR v Domažlicích a mistrovství ČSSR v Bratislavě. Obdobné umístění získala i následujícího roku v Hradci Králové a v Praze, kde navíc získala ještě třetí místo v družstvech. V roce 1985 vybojovala stříbro a bronz. Superúspěšný byl rok 1986, kdy excelovala na obou drezúrních mistrovstvích a získala dvě zlaté medaile v Praze a Ostravě, další rok získala zlato a stříbro v Hradci Králové a v Bratislavě, a podobně se odvíjel i následující rok v Opavě, kde k tomu mohla přičíst ještě prvenství v družstvech na mistrovství ČSR. V posledním roce totality obsadila na mistrovství ČSR druhé místo a v družstvech vyhrála, na mistrovství ČSSR obdržela bronzovou medaili v jednotlivcích a stříbrnou v družstvech.

 

Devadesátý rok přinesl stříbro z šampionátu ČR v Poděbradech v družstvech a zároveň se paní Vítkové podařilo získat s voltižním družstvem a klisnou Harleta stříbro na mistrovství ČR ve Svinčicích. Všechny tyto vynikající výsledky v České republice, ale také v Polsku a v Německu získala pro svůj domovský oddíl TJ Sokol Opava – Kateřinky.

 

A abychom nezapomněli na pracovní náplň – po promoci nastoupila Ludmila Vítková jako projektantka do Agroprojektu a o několik let později absolvovala pedagogické vzdělání a jako středoškolská profesorka vyučovala na Střední stavební průmyslovce v Opavě.

 

Paní Ludmila Vítková před několika dny zemřela v nedožitých 79 letech. I přes závažná onemocnění trénovala několik slibných jezdkyň a prováděla canisterapii až do posledního dne svého života. Poslední rozloučení s ní proběhne v pondělí 8. srpna ve 13:00 hodin ve smuteční síni v Opavě. Čest její památce!

 

Foto: poskytla Lada Vontorková

Zdroj: článek Milady Barešové a Lenky Gotthardové z roku 2003 (se souhlasem Lenky Gotthardové)