Lukáš Klouda je jedním z nejúspěšnějších voltižních reprezentantů. Mezi jeho největší úspěchy patří čtvrté místo na mistrovství Evropy v roce 2013, kde cvičil na valachovi Danny Boy. Je také několikanásobným finalistou Světového poháru. Čtyřikrát startoval na Světových jezdeckých hrách, v Kentucky obsadil desátou příčku, v Aachenu osmé místo a v Jezer de la Frontera vybojoval šesté místo. V roce 2016 se naposledy účastnil prestižních tříhvězdových závodů Vaulting Masters ve Wiesbadenu, kde obsadil třetí místo, v roce 2011 zde vyhrál. V dnešním rozhovoru se však vrací ke svým začátkům v Drásově.

 

Pamatujete si, kdy jste se poprvé posadil na koně a kdo vás k nim přivedl? S jakými místy se pojí vaše začátky?

První ježdění si nepamatuji, ale určitě to bylo se sestrou, díky které jsem začal jezdit. Sestra se nejdříve věnovala drezuře, jenže pak zjistila, že ve voltiži je schopná odtrénovat více dětí na jednom koni. A já jsem poté trochu z donucení musel také začít cvičit. Bylo mi asi osm let a nejvíce si vybavuji vzpomínku, jak jsem se slzami v očích nemohl na toho koně ze země vyskočit.

 

Co se týče míst, tak nejdříve jsme začínali v Brně v oddílu, kde byli k dispozici dvě klisny, Nivea a Gizela. Poté jsme se přesunuli do Brna na Pegas na Moravanech a do Moravských Nic do JZD. Za čas táta pořídil stáj v Drásově, kam si chtěl dát svoje koně. Po nějaké době ale sestra začala přivážet další koně, založila oddíl TTJ LUCKY Drásov a ze tří boxů jsme jich měli asi pětadvacet.

 

Je ve voltiži důležité, na jakém jedete koni?

Výhodou úspěšných jezdců je kůň, na kterém jezdí několik sezon. Jsou na něj zvyklí a znají ho. Já jsem bohužel koně často střídal. Asi mi to pomohlo naučit se na cizích koních udělat dobrý výsledek, ale nestačilo to na ty nejlepší, kteří pravidelně cvičili na stejném koni a předváděli mnohem více jistoty a neudělali chybu v žádném kole. Ona stačí jenom jedna chyba a už jste mimo elitu. Já jsem svého nejlepšího koně Danny Boye pustil moc brzy pro skupinu a sám už jsem si na něm nezajezdil.

 

Koně na voltiž jste si kupovali připravené nebo jste je trénovali sami? Jak probíhá takový výcvik voltižního koně?

Vždycky jsme si koně cvičili sami. Nikdy se nekoupil hotový kůň. Například sestra získala svého nejlepšího koně Gizelu za jateční cenu, protože kobylka byla nebezpečná jako školní kůň na jízdárně.  Tato klisna pak jela v roce 1994 na Světové hry do Haagu a ještě v roce 2000 závodila na mistrovství světa. Takže závodila přes deset let na nejlepších závodech té doby. Já jsem na ní sice moc cvičit nechtěl, ale nakonec mě donutili a já jsem rád, že jsem na ní alespoň jednu sezonu odjel. 

 

Co se týče výcviku, tak u voltižních koní to není tak, že bychom si obsedali mladé koně a trénovali je vyloženě na voltiž. Ten základní výcvik musí proběhnout stejně jako u parkurových nebo drezurních koní. My si většinou bereme staršího, již dorostlého,vyspělého koně, a toho poté trénujeme na voltiž. Je dobré vybrat nějakého klidného, již vyváženého koně, který třeba není úspěšný v jiné disciplíně.

 

 

Věnujete se voltiži již od začátků? Vyzkoušel jste někdy i jinou jezdeckou disciplínu? Proč zvítězila právě voltiž? 

Když nebyly voltižní závody, jezdili jsme na parkury. Rád vzpomínám na jedno oblastní mistrovství s Vandamem, kdy se mi podařilo porazit Petra Eima staršího. Já jsem sice byl až druhý, ani si nepamatuji, kdo vyhrál, ale pro mě byl velký úspěch porazit tak dobrého jezdce. Když jsem si dělal licenci cvičitele, jel jsem i drezuru. Ta mě ale neoslovila, a tak jsem se jí nadále nevěnoval.

 

Myslím si, že nebylo vůbec špatné, když dříve byla voltiž brána jako základ do sedla. Například Ehning si také prošel základním voltižním výcvikem, aby získal dobrý balanc a naučil se padat. V mém případě táta vždycky říkal, ať se vykašlu na voltiž a jezdím raději parkury. Já momentálně lituji, že jsem nezačal jezdit parkury dřív, protože teď už se do toho nemůžu tak dobře dostat. Ale voltiž pro mě byla jasná volba, protože vždy když jsem něco dělal, měl jsem tu vidinu, že jednou pojedu třeba na mistrovství světa. A to bych v parkuru nikdy nejel. V parkovém skákání bych se třeba nikdy nepodíval do Kentucky. Ve voltiži jsem měl možnost závodit na různých kontinentech a podíval jsem se po světě. A také to byla jezdecká disciplína, která se dala dělat za relativně normální peníze.

 

Pamatujete si na svoje první závody?

Nevím, jestli to byly úplně první závody, ale vzpomínám si na jedny na Moravanech. Stejně jako tomu je u parkuru, i my jsme měli příkaz nevzdávat se a soutěž dokončit. Startovali jsme na dvou koních skupinu, a ten jeden hrozně vyhazoval. A my jsme padali a museli jsme dojet do konce. A až poté jsme dostali toho lepšího koně. To mi bylo asi okolo deseti let. Kromě toho si ze začátků pamatuji, jak jsme se ve skupině pořád hádali, kdo se o ty koně na závodech bude starat, protože nebyla žádná možnost ustájení, tak vždycky někdo tam musel celý den toho koně držet a čekat.

 

Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Vybavujete si svoje silné a slabé stránky?

Nejvíc mě ovlivnila sestra. Ta si musela doma koně vybrečet, aby mohla vůbec závodit, takže já jsem musel jezdit taky. Sestra mne potom celé dětství trénovala. Také jsem hodně vzhlížel k Pavlu Pospíšilovi, to byl jeden z prvních účastníků Světových her. A samozřejmě mě hodně vedli rodiče, díky kterým jsem mohl dosáhnout všech těch úspěchů.

 

Nejvíce mi šly cviky ve stoje. Nešly mi salta. Z těch jsem měl respekt. Když už jsem se konečně naučil araba, to je taková hvězda bez rukou, tak jsem přijel do Švédska na závody, kde byl hodně špatný povrch. Já jsem doskočil na tvrdé místo a na rok jsem si odrazil patu. Pak už jsem tento cvik raději nedělal. Mezi ty slabší stránky bych zařadil i nervozitu, kterou jsem sice nedával znát, ale byla tam. 

 

Můžete nějakého koně označit za toho výjimečného?

Všichni byli svým způsobem výjimeční. Rád vzpomínám na Danny Boye, kterého jsem měl v Německu. Byl to kůň z vysoké drezury a byl velmi speciální. Každý trénink jsme museli začínat od začátku. Před závody jsme se klepali, jestli bude fungovat tak, jak má. Ale když poslouchal, dostával vždy vysoké známky a pomáhal velkou měrou k úspěchu. Také jsme měli koně Kapitána, který zase přišel z vysokého skokového sportu. Ten se hrozně vlnil a dodnes nechápu, jak jsme na něm mohli cvičit. Také ještě vzpomínám na koně Harry Potter. To byl německý kůň s velmi specifickým cvalem. Když jsme na něm cvičili, tak to nebylo tak hrozné, ale když jsem ho jezdil po sedlem, tak jsem myslel, že z něj vypadnu. Byla to spousta koní, se kterými jsem pracoval. Ono to je tak, že člověku spíš utkví kůň, kterého jezdí převážně v sedle. 

 

 

 

Změnily se nějak závody a sportovní úroveň od dob, kdy jste začínal? Co jsou klíčové faktory pro dosažení úspěchu právě ve vaší jezdecké disciplíně?

Určitě je v současné době více míst, kde se voltižní závody dělají primárně za účelem výdělku. To je samozřejmě v pořádku, ale kolikrát tomu chybí atmosféra a snaha pořádně se postarat o účastníky. Sportovní úroveň se určitě zvyšuje. Když se dívám na volné sestavy, tak si říkám, že už bych proti těm soutěžícím nechtěl nastoupit. Naopak když vidím některé základní povinné sestavy, tak si myslím, že v plném tréninku bych jim ještě dokázal konkurovat. 

 

Podle mě voltižním jezdcům chybí ten pravý kontakt s koněm. Většina si jen přijde odcvičit a už je míjí ta základní péče o koně, jet s nimi na vyjížďku nebo je drezurně popracovat. A nejsou vzdělaní všeobecně v jezdectví. Je to pro ně spíš gymnastika než jezdecký sport, a to si myslím voltiž limituje.

 

Klíčovým faktorem pro dosažení úspěchu ve voltiži je vytrvalost. I když to není jen u voltiže, ale u všech sportů. Člověk musí pořád trénovat, pracovat na sobě a vytrvat. Není to jen ta doba strávená na hřbetě koně, ale i hodiny strávené v tělocvičně. A samozřejmě já pořád počítám i to, že se o toho koně musím i postarat a ne jen na to mít najaté lidi. 

 

Jaký byl váš sportovní cíl? Máte i nyní nějaký jezdecký sen?

Vždycky jsem si přál medaili z FEI šampionátu. Toho jsem bohužel nedosáhl. Možná kdybych se více věnoval trenérství a lonžérství, tak jsem se k tomu ještě mohl dopracovat. Ale přál jsem si tu klasickou medaili svou vydřenou ve voltiži. I když kolikrát mi lidé říkali, že jsem si ji zasloužil, ale to se bohužel nepovedlo. V současné době bych se rád ještě začal víc věnovat parkuru. Ne na nějaké vysoké úrovni, to jsem již propásl před deseti lety, ale alespoň závodně na nějaké amatérské úrovni.

 

Neplánujete se do budoucna ještě věnovat trenérství?

Když mám čas, tak ještě občas trénuji. Ale ono čím méně trénuji, tím je to těžší. Já pokaždé doufám, že se na každé lekci ty děti něco naučí, a mám problém ukončit hodinu, dokud tomu tak není. Třeba každý rok v Drásově pořádáme soustředění, kam se sjede vždy kolem čtyřiceti dětí. A to je pro mě hrozně náročné, protože se snažím, aby se u každého alespoň něco zlepšilo a byl vidět nějaký malý úspěch. Samozřejmě když někdo požádá a já mám čas, tak vždy rád vyjdu vstříc.

 

Foto: poskytl Lukáš Klouda