Parkurový sport dnes a před bezmála sto lety. Spousta věcí se změnila, ale mnoho jich zůstává stále v platnosti. Rozhodně nelze říci, že by velcí jezdci minulosti měli snazší cestu za olympijským zlatem. Své by o tom mohl vyprávět František Ventura, náš jediný olympijský vítěz v parkuru. A vlastně o tom vyprávět bude. Vychází totiž nová kniha "Ventura - Příběh olympijského vítěze".

 

Unikátní publikace, kterou vydává 8. listopadu nakladatelství Arcaro, vznikla na základě autentických poznámek Františka Ventury, nalezených v jeho pozůstalosti. Úhledným, leč drobným písmem ručně psaných pamětí se dlouhé týdny probírala Venturova vnučka Eva Stehlíková, posléze ve spolupráci se zkušenou autorkou Kateřinou Lipinskou. 240 stran textu má nádech gentlemanství doby a jistého kavalírství, které se možná z dnešního jezdectví vytrácejí, jak ostatně v předmluvě ke knize poznamenal Jiří Pecháček. 

 

Ventura píše čtivě, ale přitom důsledně. Umí napínavě vylíčit, jak před vítěznou jízdou v Amsterodamu nemohl najít Eliota (stájník ho omylem odvedl, odsedlal a nakrmil), zároveň se dokáže na desátkách stran zastavit také u pravidel a zvyklostí jezdeckého sportu své doby. Kniha je proto rozdělena na příběhovou část a odbočky, aby čtenář dychtící po Venturově cestě ke zlatu nebyl rušen technikáliemi.

 

Díky poznámkám, které tento hrdina své doby poctivě vedl, vznikl i netradiční fiktivní rozhovor pro server Jezdci.cz, který vám jako hlavní mediální partner publikace předkládáme. Na otázky týkající se parkuru "včera a dnes" v něm odpovídá sám František Ventura, i když už půlstoletí není mezi námi.

 

 

Vážený pane Venturo, hodně lidí si myslí, že závodní nároky před sto lety byly výrazně nižší než dnes. Jaká byla výška překážek na vašem olympijském parkuru v roce 1928?

 

Základní parkur byl na výšce 140 cm, ale v prvním rozeskakování byly překážky zvýšeny o 10 cm na 150 cm a u šířkových skoků také patřičně rozšířeny. Druhé rozeskakování sestávalo pouze ze dvou překážek, ty však byly hodny svého účelu: zjistit nejlepšího koně mezi půlstovkou koňských jedinců z celého světa, kteří zde nastoupili.

 

Před královskou lóží byl postaven plot, kolmý skok tvořený šesti bariérami nad sebou, z nichž nejvyšší byla ve výšce 160 cm. Po absolvování této překážky měl jezdec objet dvě třetiny stadionu po jeho vnějším obvodu a až před maratonskou bránou na něho čekal oxer, tvořený z dvou břeven 160 cm vysokých a dvoumetrového rozpětí do šíře, překážka rozměrů do té doby nikdy nikde žádným koněm nepřekonaná.

 

 

Chystal jste se již na olympiádu v Paříži v roce 1924, ale nakonec jste nestartoval. To ale ještě nebylo s Eliotem, že?

 

Připravoval jsem pro Paříž koně Esperanto, který byl nepříliš nadaný začátečník, ale jiný tehdy nebyl k dispozici. A nahoře na ministerstvu se řeklo: byl přece pro ten účel nakoupen, stál tolik a tolik, musí tedy umět skákat a půjde na olympiádu. Snažili jsme se tedy poctivě oba, Esperanto i já, a dělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom zvládli předepsaný olympijský parkur.

 

Seznamovali jsme se pomalu, trpělivě a bez nervozity s jednotlivými překážkovými profily, začínali jsme nízko a zvyšovali jsme je postupně až na předepsané výšky a šířky. Když se jednotlivé skoky dařily, sestavili jsme si vždy dvakrát týdně z dobře zažitých už překážek menší cvičný parkur. Práce pokračovala dosti zdárně, Esperantovi činily však stále potíže kolmé skoky, u nichž se mu zhusta nepodařil správný odskok. Lépe mu vyhovovaly mohutné široké skoky s odskokovými bariérami, ale osud tomu chtěl, že se jednoho krásného rána postavil se mnou na hlavu právě na širokém, dobře garnýrovaném olympijském oxeru. 

 

Sám zůstal chvilku ležet, jako by si chtěl odpočinout, pak vstal, otřepal se z prachu a písku, a tak nějak provinile se na mě zadíval. To jsem už také stál a ohmatával jsem si tak trochu všeobecně rozbité tělo. Nakonec to byla jen levá ruka, která v zápěstí trochu bolela.  Poněkud pomaleji než obvykle jsem znovu nasedl a opakovaný skok přes oxer se dobře podařil. Esperanto tentokrát vyklenul hřbet, zatáhl bezvadně přední i zadní nohy, a oba jsme si přitom asi mysleli, že by to takhle mělo vždy vyjít.

 

V noci mne ruka silně bolela, do rána dosti otekla, a tak nezbylo než navštívit pana plukovníka dr. Lewita na chirurgickém oddělení pražské vojenské nemocnice. Jeho nález pohřbil mé naděje na účast na pařížské olympiádě. Sledoval jsem pak už další přípravu svých kamarádů jen jako divák s rukou v pásce.

 

 

Pane Venturo, moc se neví, že jste byl nesmírně pokrokový člověk. Žil jste v době, kdy se Čechy potýkaly s léty navyklou rakousko-uherskou zkostnatělostí, která se projevovala ve všech ohledech včetně jezdectví. A vy jste mluvil několika jazyky, cestoval na závody po celé kontinentální Evropě, pozoroval své soupeře a vše jste si velmi pečlivě zapisoval. Díky vám máme podrobné záznamy i o první moderní olympiádě, na níž se objevilo jezdectví. Povězte, jak to všechno začalo…

 

O uvedení jezdeckých soutěží na pořad olympijských her pokusil se prvně v roce 1908 švédský jezdec hrabě Clarence von Rosen. Přestože se mu podařilo zajistit účast 88 závodníků z osmi různých zemí, nedošlo k uspořádání jezdeckých soutěží v rámci těchto olympijských her, a to z důvodů blíže neznámých.

 

Až v roce 1912 se uskutečnil dávný sen všech jezdců a jezdecké soutěže se prvně objevily na pořadu olympijských her ve Stockholmu. Ovšem chyběli jezdci několika zemí, o nichž bylo známo, že mají značně vyvinutý jezdecký sport - zejména Itálie, Rakouska-Uherska, Španělska, Švýcarska a jiných.

 

Jela se soutěž všestranné způsobilosti (military), velká drezurní soutěž a velká skoková olympijská soutěž, která se dělila na dvě soutěže: jednotlivců a družstev (Pohár národů).

 

 

Pro zájemce jste zaznamenal všechny podrobnosti včetně vítězů ve svých pamětech, takže se nyní vraťme k vám a Eliotovi. Jaké to bylo, když jste ho poprvé uviděl?

 

Bylo to, když jsem převzal velení samostatné eskadrony v Přelouči. Ani jsem ještě neprovedl převzetí eskadrony ve všech částech, ale už jsem si dal na malé otevřené jízdárně předvést všechny její koně. U jedné čety jsem spatřil nehezkého, ale energického ryzáka, který mě upoutal krásným cvalovým pohybem.

 

Nechal jsem koně čety skočit přes malou překážku, a když ji najel dragoun s ryzákem, odlepil se tento o celý cvalový skok dříve a daleko za ní doskočil. Zůstalo mi srdce stát, když jsem to viděl. "Děkuji," řekl jsem veliteli čety, "Nechte sesednout a odchod z jízdárny." Za okamžik pak už jsem milého ryzáka dal osedlat svým anglickým sedlem a vyjel jsem prvně na Eliotovi z kasáren na vyjížďku do terénu.

 

 

I když jste se spřátelili hned na téhle první vyjížďce, moc příjemně se vám prý na něm neskákalo…

 

Byl na něm pocit pro vraha, když se tak jako vichřice přihnal k překážce a nějak byl na druhé straně. Byla to akrobacie a ne reálné skákání. Kolikrát se mně zpočátku přihodilo, že u překážky náhle zarazil, sundal mě přes hlavu, a pak z místa bez chyby přeskočil. Mluvte pak o správném stylu a sedu jezdce při skoku na koni, který takto nevypočitatelně skáče.

 

Než s postupem práce a s velkou trpělivostí podařilo se mi docílit, že takovýchto zoufalých skoků bylo čím dále tím méně a začaly se množit skoky klidné a vyrovnané.

 

 

A přesto jste se na něm zanedlouho ve druhém olympijském rozeskakování absolvoval nejtěžší překážku, jaká kdy do té doby byla překonaná. Jaký to byl zážitek?

 

Když se mi podařilo skočit první skok druhého rozeskakování a cítil jsem, jak plynule, prostorně a klidně Eliot cválá, rozhodl jsem se, že pojedu v jeho obvyklém tempu, jež je samosebou dostatečně rychlé, nepřivedu ho z rovnováhy zvýšenou rychlostí pro něj nezvyklou, a budu se snažit podpořit ho svými pobídkami tak, abych mu umožnil dobrý odskok i na oxeru. A ukázalo se, že jsem zvolil jedině správný způsob. 

 

Čím víc jsme se blížili k osudnému oxeru, tím energičtěji Eliot cválal, aniž by přicházel z rovnováhy, s nízkým krkem se položil jen trochu více do ruky, načež jsem reagoval progresivním tlakem svých lýtek a na posledních několik cvalových skoků jsme se stali naprosto ucelenou dvojicí nabitou vůlí a elánem. To už jsem měl pocit, že bychom skočili stodolu, kdyby nám stála v cestě. Poslední stisk lýtek, posunutí rukou za Eliotovou hubou a Eliot odskočil.

 

Při žádném skoku a na žádném koni – a absolvoval jsem těch skoků za své skokanské kariéry snad na desetitisíce – neměl jsem takového pocitu jistoty jako při tomto svém posledním skoku na amsterodamském stadionu. A vím, že týž pocit jistoty měl tehdy i můj Eliot, cítil jsem to z jeho vypnutého hřbetu, z jeho důvěřivého spoléhání v mou ruku, viděl jsem to z jeho pozorně zahrocených uší.

 

Skok trval dlouho, zdálo se mně, že vůbec neskončí a že poletíme s Eliotem věčně prostorem. Konečně však Eliot elasticky daleko za překážku doskočil, posledních několik cvalových skoků, a už jsme projeli linií ukončující parkur. 

 

 

Foto: archiv nakladatelství Arcaro