Vanda Trojanová se díky svému otci pohybuje u koní již od malička. Sídlí na statku na Šeberově, kde se věnuje primárně přípravě a výcviku filmových koní. Již druhým rokem zařadila do svého programu také vystoupení s džigitovkou, které se nyní věnuje osm členů jejího týmu. Rozhovoru s Vandou Trojanovou byl přítomen i Petr Barvík, který nastínil historii džigitovky.
Můžete nám o sobě něco prozradit? Jak jste se dostala ke koním?
Ke koním jsem se dostala asi ve čtyřech letech, kdy můj táta pořídil prvního koně. Záhy koupil i statek na Šeberově, kde působím dodnes. Poté jsem se s tátou dostala i k filmu. Jedním z prvních snímků, který jsem s ním točila, byl Cirkus Humberto, kde si například zahrál i můj černý poník. To jsem ještě jako dítě běhala v komparzu a můj táta zde měl na starosti kočárové koně. Takže jsem u koní a u filmu již od malička a věnuji se tomu dodnes. Se svým týmem pracuji na mnoha českých i zahraničních projektech, například pohádkách se Zdeňkem Troškou, rakouských, německých i anglických filmech. V týmu mám momentálně plus mínus dvacet lidí, kterým mohu naprosto věřit, pomáhají mi s veškerou prací okolo koní a dobře nám to klape.
Čím vším se ve vaší Stáji Trojan zabýváte? Kolik zde máte koní, jakého jsou zaměření a věnujete se i jejich výcviku?
U nás ve stáji je čtyřicet pět koní a v podstatě fungujeme jako stáj univerzální. Máme zde, dá se říct,„všehochuť“ plemen, disciplín a využití. Devadesát procent našich koní chodí současně v zápřahu i pod sedlem, takže je poté můžeme využívat ve filmu v obou variantách. Momentálně jsou u nás nejvíce zastoupeni koně španělští, protože jsou podle mého názoru nejvhodnější na práci u filmu, a to nejen pro svůj efektní vzhled. Z dalších plemen můžeme zmínit například polské Šlonské koně s výborným charakterem, kteří mohou dělat těžší práci v zápřahu, ale zároveň jsou dobrým partnerem i pro jezdce.
Celkově tu tedy máme dvě skupiny koní. Jednu komerční, ve které jsou především koně určení pro výuku dětí. Druhou specializovanou, do které spadají koně pro film, na nejrůznější show, do zápřahu, na španělskou drezuru nebo na skoky.
V průběhu výcviku koně rozdělíme podle povahy. Ti dynamičtější se poté specializují na různé kaskadérské kousky, jako je vzpínání, lehání nebo třeba padání ve cvalu. Ti nejhodnější a nejklidnější jsou využíváni jako herečtí koně. Vždy se od nich vyžaduje, aby s hercem došli z jednoho místa na druhé a byli přitom naprosto spolehliví a klidní. Samozřejmě pak od nich nemůžeme chtít všechny ty kaskadérské kousky, takže ke každému hereckému koni musíme přiřadit klidně i několik dublů z těch specializovaných koní.
Co je to vlastně džigitovka, jak vznikla a co je její podstatou? – Otázka na Petra Barvíka
Název džigitovka vznikl z tureckého džigit, což znamená zdatný jezdec. Jedná se o druh akrobacie prováděné na velmi rychle cválajícím koni. Na rozdíl od voltiže, kde kůň cvála na kruhu kontrolovanou rychlostí, v džigitovce kůň běží vysokou rychlostí po předem vyznačené trase.
Původně to vlastně byla bojová taktika, která umožnovala jezdci skrýt se před nepřítelem za trupem koně. Toto umění se poté s příchodem bílých imigrantů dostalo i do Ameriky, kde se vyprofilovalo jako víceméně umělecká disciplína a stalo se adrenalinovou součástí různých show, které se později dostaly zpět do Evropy. To už dostala džigitovka určitá pravidla podle zemí, kde se jezdila.
Existují dva směry. Ruská škola, které se mezi zasvěcenými říká baletní škola, protože v té jsou jasné regule, jakým způsobem musí být cvik proveden. Například mají hodně propnuté špičky po vzoru baletních umělců. Pak je francouzská škola, která už je více zaměřená na adrenalinové podání. Nejde už tolik o preciznost a ladnost, ale hlavně o rychlost, adrenalin a riskantnost.
Co bylo impulsem, že jste s džigitovkou začala?
Džigitovce se v poměrně útlém věku začaly věnovat moje dvě dcery. Trénoval je Jirka Bůžek, který dlouhá léta džigitovku sám jezdil a troufám si říci, že byl snad první v České republice, kdo zvládl podlez pod koněm ve cvalu. Ono u nás se dříve trikovým ježděním většinou zabývali pouze jednotlivci, specializované skupiny neexistovaly. To snad až Petr Vlásek dal dohromady první partu lidí, kteří začali vytvářet ucelené show programy, jež byly do té doby k vidění pouze v zahraničí, například na Apassionatě. No a u nás ve Stáji Trojan také vznikla taková skupina mladých lidí právě pod vedením Jirky Bůžka a džigitovku teď zařazují do svých show.
Musí koně na džigitovku absolvovat nějaký speciální výcvik? Pokud ano, v čem spočívá?
Nejdříve s koňmi začínáme pracovat na kruhu, kde k nim jezdci různě přibíhají a učí je, že se kolem nich něco děje. Poté se na koně naskakuje v kroku. To se dělá do té doby, než si kůň uvědomí, že mu nehrozí žádná újma. Pak začne příprava na cviky, při kterých jezdec není v těžišti koně. To vždy jeden člověk musí koně vést a druhý na něm různým způsobem visí a přivyká ho na nestandardní zatížení, například na boku zvířete. Díky těmto postupným krokům si kůň zvykne na vykonávání cviků a teprve když je naprosto klidný a dokáže udržet balanc, může se přejít k provádění„triků“ v plném cvalu.
Kolik jezdců se ve vaší stáji džigitovkou zabývá?
Momentálně se u nás džigitovce věnuje osm jezdců ve věku od patnácti do dvaceti let. Na vystoupení jezdí většinou celá parta, i když ne všichni pokaždé vystupují. Jezdí se vzájemně podporovat a pomáhat s koňmi. Moje dcera Nikola s přítelem Břetislavem Vlasákem se koním věnují naplno, ostatní chodí například po škole a pravidelně trénují a opravdu se snaží, takže spolu tvoří velmi silný tým.
Těchto osm jezdců spolu trénuje již druhým rokem, avšak v roce 2020 nemohli kvůli koronaviru nikde veřejně vystupovat, takže letošní rok je pro ně, co se týká vystupování před publikem, v podstatě premiérový. Ti nejmladší si to vyzkoušeli například na Šiklově Mlýně.
Je trikové ježdění nebezpečné?
Ano, ale my se musíme tu nebezpečnost snažit maximálně eliminovat. Celé trikové ježdění je o velké důvěře jezdce ke koni, na které velmi záleží. Například některé cviky nejsou vhodné pro určitého koně, tak je musíme dělat s jiným. Naším úkolem je jezdce i koně po všech stránkách co nejlépe připravit, rutinovat prováděné cviky a tím i minimalizovat riziko. Samozřejmostí je využívání ochranných pomůcek v tréninku, ač při vystoupení je jezdci nemají. A koně to musí bavit, jinak by to prostě nedělali.
Co je tedy důležité v přípravě jezdců?
Příprava jezdců obnáší hodně tréninku na barelu. Máme zde i jeden speciální trenažer s krkem, který je velmi podobný tomu voltižnímu. Důležité je získání síly a dobré techniky. Na barelu se tráví opravdu hodně času, a to hlavně ze začátku. Jezdci si musí veškeré přitahování, přeskoky a další cviky plně osvojit, než začnou pracovat s koněm. Technika je zde velmi důležitá a musí se plně zautomatizovat, aby se při případných komplikacích mohl jezdec plně věnovat jejich řešení a nemusel současně přemýšlet nad provedením triku. A to právě také značně minimalizuje riziko úrazu.
Trénování na barelu je důležité i z jiného hlediska. I zkušený jezdec ho využívá k pilování techniky, aby šetřil svého koňského partnera.
Vy budete s džigitovkou vystupovat i pražské O2 aréně. Co to pro vás znamená a uvidíme zde celý váš tým?
Znamená to pro mě opravdu hodně prožitého stresu. Je to pro nás velká příležitost a bude to jistě super zážitek, nesoucí s sebou samozřejmě i hodně starostí. Asi se nepředstaví celá naše skupina, ale ti, kteří budou moci, jistě dorazí. Vystupovat bude moje dcera Nikola s přítelem Břetislavem. Jedná se o velkou akci, a tak jsme si přizvali ke spolupráci a na jejich podporu dva polské jezdce. Podpořit je přijedou i dva naši kolegové věnující se džigitovce dlouhá léta, a to Martin Povr a hlavně Jirka Bůžek, který se podílí i na přípravě vystoupení.
Jsem opravdu pyšná na celý tým, protože ty děti měly směr, šly si za svým cílem a dokázaly to. A hlavně drží při sobě.
Foto: poskytla Vanda Trojanová
